Monogatari CZ:Bakemonogatari/Hitagi Krab 006

006

Naše rodné město bylo u okraje předměstí.

Všude byla tma. Černo černá tma. Naše opuštěná školní budova byla tak daleko od denního světla, že vypadala stejně jak venku tak uvnitř.

Narodil jsem se tu a taky i vyrostl, takže mi to nepřipadalo divné, ani trochu tajemné – dokonce bych i řekl, že to bylo zcela normálně v pořádku, přirozený chod světa – ale Oshino procestoval svět široko daleko a říkal, že rozpor je kořen mnoha problémů.

Bylo pěkné znát původ všech problémů.

Aspoň podle něho.

Každopádně…

Bylo krátce po půlnoci.

Se Senjougaharou jsme dojeli k rozpadlé škole. Vzala si z domova polštář a přivázala si ho na své místo vzadu na kole.

Nic jsme nejedli a měli jsme hlad.

Postavil jsem kolo na stejné místo a dírou v plotě jsme vklouzli dovnitř. Oshino na nás čekal přede dveřmi.

Jako by tam byl celou dobu.

„Co to…“

Oshinův úbor Senjougaharu zjevně překvapil.

Měl na sobě bílé roucho – džóe. Dokonce se i učesal; vypadal jako někdo naprosto jiný. Někdo ani trochu nepořádný.

Šaty dělají člověka.

Proč takhle vypadal úchylněji?

„Pane Oshino… Vy jste kněz?“

„Né, to vůbec ne,“ řekl. „Nejsem kněz, ani mnich. Vyučoval jsem se na mnicha, ale práci jsem pro to nedostal. Je to komplikovaný.“

„Komplikovaný?“

„Osobní důvody. Prostě mě to všechno začalo votravovat. Tenhle vohoz mám ze stejnýho důvodu jako ty. Jen jsem neměl nic čistýho na sebe. Budem tu vítat boha, tak se musím trochu očistit. Správně to tu naladit. Nálada je důležitá. Když jsem se utkával s Araragim, měl jsem v jedný ruce kříž, okolo krku trs česneku a u sebe trochu svěcené vody. Hodilo se to k tomu. Dobrý vychování není zrovna pro mě, ale vím co tu dělám. Nebudu tu máchat hůlkou s papírkama nebo ti na hlavu sypat sůl.“

„D-dobře,“ řekla Senjougahara.

Rozhodně by ho takhle vidět zaskočilo všechny, ale její reakce byla trochu příliš silná. Proč? „Vypadáš dobře a čistě. Skvělý. Jen pro jistotu, nemáš na sobě make-up?“

„Nemyslela jsem si, že by to bylo vhodné, takže ne.“

„Dobře. To ses rozhodla správně. Ty ses taky osprchoval, Araragi?“

„Jo. U mě bez problémů.“

Bylo to nezbytné, když jsem se toho měl zúčastnit. Vyhnul jsem se zmínce o Senjougahařině pokusu šmírovat mě ve sprše.

„A přesto vypadáš úplně stejně.“

„Jo, to vypadám.“

Jelikož jsem jen přihlížel, nepřevlékl jsem se. Samozřejmě, že vypadám stejně.

„Tak ať už to máme z krku. Udělejte si nahoře místo.“

„Místo?“

„Jo.“

Oshino zmizel do tmy uvnitř. I v bílém ho celého ihned spolkla. Znovu jsem vzal Senjougahařinu dlaň a vedl jsem ji za ním.

„‘Tak ať to máme z krku?‘ To to nebereš zas tak vážně,“ zeptal jsem se ho.

„Co tím chceš říct? Vytáhl jsem dvě děcka uprostřed noci do opuštěný budovy. Jsem zodpovědný za to, abyste se dostali domů a do postele co nejrychlejc to jde.“

„Jen se mi nezdá, že bychom tomu krabovi mohli nakopat zadek tak lehce.“

„Co tím chceš říct? Vytáhl jsem dvě děcka uprostřed noci do opuštěný budovy. Jsem zodpovědný za to, abyste se dostali domů a do postele co nejrychlejc to jde.“

„Jen se mi nezdá, že bychom tomu krabovi mohli nakopat zadek tak lehce.“

„To je docela agresivní přístup, Araragi. Stalo se ti něco?“ řekl Oshino, bez pohledu ke mně. „Není to jako s tebou a s Shinobu-chan nebo s paní Reprezentantkou a tou kočkou. A nezapomeň, jsem pacifista. Za normálních okolnostech se vyvaruju všemu násilí za každou cenu. Tebe a naši reprezentantku si vybrali se zlými úmysly, ale to u tohohle kraba neplatí.“

„Neplatí?“

Když existuje oběť, nenaznačuje to k ní nepřátelství, nenaznačuje to zlobu?

„Jak jsem řekl, máme tu na starosti boha. Bohové jen jsou. Nedělají nic. Prostě jen existují. Stejně jako ty prostě jdeš ze školy domů. Může si za tohle sama.“

Žádná újma. Žádný útok.

Žádné posednutí.

‘Může si za to sama‘ od něj nebylo zrovna moc hezké, ale Senjougahara na to nic neřekla. Buď jí to dávalo smysl, nebo se připravila na cokoliv, co by mohl říct; myslela na to, co se chystáme udělat.

„Takže ho nebudem zažehnávat nebo mu nakopávat zadek, Araragi. Něco takovýho můžeš rychle vypustit z hlavy. Budeme ho prosit o laskavost. O smilování.“

„Prosit…?“

„Jo.“

„A s tím bude souhlasit? Dá Senjougahaře zpět její váhu?“

„To nemůžu vědět, ale pravděpodobně jo. Tohle přece není jako přání na Nový rok u svatyně. Nejsme jim tak lhostejní, že by ignorovali upřímnou žádost. Bohové se vždycky dívaj na věci ve velkém. Jsou docela šílený. Hlavně ti japonští jsou úplně mimo. Jde jim o lidstvu jako celek, to možná jo, ale člověka jako jednotlivce? To si nás moc nevšímaj. Na nás vůbec nezáleží. Nevidí rozdíl mezi mnou a tebou nebo mezi Shinobu-chan. Věk, pohlaví, naše váha – na tom nezáleží. Všichni jsme jen lidi. Všichni jsme stejný.“

Všichni jsme stejný.

Nejsme si jen podobní, jsme naprosto stejní.

„Hmm. To není vůbec jako ty prokletí.“

„Takže,“ řekla Senjougahara, jako by se k tomu snažila sebrat všechnu odvahu, „Je ten krab… blízko?“

„Jo. Blízko. Blízko všemu, všude. Ale aby se nám ukázal, musíme nejdřív něco udělat.“

Dostali jsme se do třetího patra.

A vešli do jedné ze tříd.

Celá místnost byla ověšena šintoistickými posvátnými lany. Všechny lavice a židle byly pryč a před tabuli postavil oltář. S darem položeném na podstavci. Nevypadalo to jako něco narychlo splácané dohromady zatímco jsme byli pryč. V rozích byly lucerničky, jemně osvětlující celou třídu.

„Je to bariéra, v podstatě. Provizorní posvátné místo. Nic velkýho. Můžeš se uvolnit,“ řekl, dívajíc se na Senjougaharu.

„Jsem… v klidu.“

„To je dobrý slyšet.“ Vkročili jsme dovnitř. „Oba skloňte hlavy a dívejte se na zem.“

„Co?“

„Vstupujete před boha.“

Všichni jsme stály před oltářem.

Celé to bylo hodně odlišné od mého případu nebo čím jsme si prošli s Hanekawou. Já jsem byl ten, co se nemohl uklidnit. Atmosféra byla napjatá – tak napjatá, že by z toho mohl člověk zešílet.

Dřepl jsem si.

Připraven na cokoliv.

Nebyl jsem pobožný, jako většina lidí mého věku, sotva jsem rozeznal Shintó od Buddhismu, ale něco ve mně, instinkt nebo něco takového, v těchhle situacích zareagovalo.

V této situaci.

Na tomto místě.

„Um, Oshino…“

„Ano, Araragi?“

„Jen jsem přemýšlel… když se tak koukám na tuhle situaci a kolik prostoru jsi tady udělal… měl bych tu vůbec být? Jen mi připadá, že se tu pletu do cesty.“

„Plést se nebudeš. Pochybuju, že nastanou nějaký problémy, ale jen kdyby se něco stalo… Musí se myslet na to ‚kdyby něco‘. Kdyby se něco stalo, uděláš ze sebe živej štít.“

„Štít?“

„Na co jinýho to tvoje nesmrtelný tělo je?“

„ . . . . . . . . “

To bylo rozhodně velice trefný, ale jsem si jistý, že zrovna pro tohle moje tělo není.

A nesmrtelný jsem už nebyl.

„Araragi,“ řekla Senjougahara, „ochráníš mne, viď že ano?“

„Od kdy je z tebe princezna?“

„Ale no tak. Stejně ses zítra plánoval zabít.“

„To ti moc dlouho nevydrželo.“

Něco takového byste o někom neřekli ani za zády, ale mně to řekne přímo do očí. Asi bych měl někdy vážně popřemýšlet o tom, jaký příšerný hřích jsem v minulém životě provedl, že si zasloužím tak surovou zášť.

„Neříkám, ať to uděláš zadarmo.“

„Co mi za to dáš?“

„Ty ode mne chceš hmotnou odměnu? Jak povrchní. Nepřeháním, když řeknu, že tato jediná otázka ukazuje veškerá tvá selhání v lidskosti.“

„…tak, co pro mě uděláš?“

„Hmm… Tak třeba bych mohla opustit svůj plán o rozšíření pomluvy, že jsi tak nechutný úchyl, že ses pokusil obléct Neru do otrockých hadrů v Dragon Quest V.“

„To jsem nikdy neudělal!“

A to to plánovala říct všem?

Naprosto bezcitná.

„Mělo ti být jasné, že jí je nemůžeš dát. I opice by to věděla. Ne, v tvém případě by to spíš bylo ‘I čokl‘, že?“

„Počkat! Tváříš se, jako bys právě řekla něco příšerně chytrého, ale byla tu za celou dobu jedna jediná věta, která by mě popisovala jako psa?“

„Pravda,“ zasmála se Senjougahara. „To by k těm psům nebylo spravedlivé.“

„ . . . . . ! ! ! “

I takové klišé může mít devastující účinky, když se takhle dokonale načasuje. Senjougahara je doopravdy mistryní urážek.

„Jen si buď zbabělcem, uteč s ocasem staženým mezi nohama. Jdi si domů a dělej to, co děláš každou noc: seď si sám v pokoji a předstírej, že tě někdo paralyzuje tejzrem.“

„Co to má být za zvrhlej koníček?“

Kolik zlomyslných pomluv měla přichystaných?

„Když se dostaneš na mou úroveň, tvůj druh nemůže ani doufat, že přede mnou něco schová. Znám všechna tvá nejhlubší, nejnudnější tajemství.“

„Spletla sis slovo a nějak to vyznělo ještě hůř! To vydíráš vesmír, aby ti všechno tak vyšlo!?“ Ani by mě to nepřekvapilo.

Rozhodně bych radši měl temná tajemství než nudná.

„Každopádně, Oshino, místo toho, abych nasazoval krk já, můžeme použít tu upír-- Shinobu? Jako jsme to udělali s Hanekawou?“

„Shinobu už dávno spinká,“ řekl Oshino.

„ . . . . . . . . “

Upírka, co spí v noci.

To je k pláči.

Oshino vzal láhev saké z oltáře a podal ji Senjougahaře.

„Ehm… co s tím mám…?“ zakoktala.

„Alkohol zmenšuje vzdálenost mezi námi a bohy. A stejně, pomůže ti to trochu se uvolnit.“

„…Nejsem plnoletá.“

„Nemusíš exnout celou láhev. Stačí si srknout.“

„ . . . . . . . . “

Dlouho na něj zírala a pak se napila. Vzal si od ní šálek a postavil ho zpět na oltář.

„Dobře. Nejdřív se uklidníme.“

Čelem vpřed,

Zády k Senjougahaře, Oshino řekl:

„Začínáme klidem. Nálada je důležitá. Když vytvoříme to správný prostředí, rituál samotnej nebude problém – jediný, co zbývá, je jak se cítíš ty.“

„Jak se cítím…?“

„Uvolni se. Dovol si být zranitelná. Tohle je tvoje místo. Místo, kam patříš. Sklop hlavu, zavři oči a počítej. Jedna. Dva. Tři.“

Možná…

Možná jsem nemusel opakovat po nich, ale rozhodl jsem se, že to udělám. Zavřel jsem oči a počítal jsem s ní. V tom jsem si uvědomil… Celé to bylo jen pro atmosféru.

Oshinovy šaty, ta lana, oltář, sprcha – všechno naplánované, aby Senjougahara byla v určitém potřebném duchu.

Hypnotická sugesce.

Prakticky ji zhypnotizoval.

Zbavit se její obezřetnosti, povolit její výbojnost, přesvědčit ji, aby mu věřila – jeho přístup byl trochu jiný, ale musel projít stejným procesem se mnou a i s Hanekawou. Spása je pro ty, kteří v ní věří. Jinými slovy, první krok byl přimět Senjougaharu, aby to přijala.

Senjougahara sama řekla…

„Věřím mu jen napůl.“

Ale…

To nestačilo.

Potřebovala víc.

Důvěra je důležitá.

To myslel Oshino tím, že jí nepomůže, že se musí zachránit sama.

Otevřel jsem oči.

Podíval se okolo sebe.

Plameny.

Chvějící se v rozích.

Vítr z oken.

Světla slábnoucí, připraveny zmizet s prvním silným průvanem.

Ale nezhasla.

„Jsme uklidnění?“

„Ano.“

„V tom případě je čas na pár otázek. Odpověz na co se tě zeptám. Jak se jmenuješ?“

„Senjougahara Hitagi.“

„Tvá škola?“

„Střední škola Naosetsu.“

„Den narození?“

„7. července.“

Jeho otázky byly bezvýznamné, jejich obsah beze smyslu.

Otázka za otázkou.

Nikdy neměnící tempo.

Oshino k ní zády.

Senjougahařiny oči zavřené, její hlava sklopená.

Tváří k zemi.

Místnost tak tichá, že byl slyšet každý náš dech, skoro i tlukot našich srdcí.

„Tvůj oblíbený spisovatel?“

„Yumeno Kyuusaku.“

„Něco, čeho lituješ z dětství?“

„Na to nechci odpovídat.“

„Stará píseň, kterou máš ráda?“

„Hudbu neposlouchám.“

„Co sis myslela, když jsi dokončila základní školu?“

„Jen jsem přestupovala do další školy. Ze státní školy do státní školy.“

„Jaká byla tvá první láska?“

„Na to nechci odpovídat.“

„Jaká byla nejbolestivější chvíle,“ řekl Oshino, nikdy neměnící svůj tón, „tvého života?“

„ . . . . . . . . . “

Senjougahara nedokázala odpovědět.

Neodmítla. Jen ztichla. Poznal jsem, že tohle byla jediná otázka, na které záleželo.

„Je něco špatně? Nejbolestivější chvíle, kterou si pamatuješ.“

„… když má…“

Bylo jasné, že teď nemohla mlčet.

Nemohla říct ne.

Atmosféra místnosti to zakazovala.

Tohle místo jí to nepovolilo.

Přivedl ji sem, aby odpověděla.

„Má matka…“

„Tvá matka?“

„Když se přidala k sektě.“

A obzvlášť příšerné sektě.

Předtím mi vyprávěla…

…jak její matka vyprázdnila svůj bankovní účet, brala půjčky, finančně je zruinovala. Jak i po rozvodu její otec musel pracovat přesčas každý den; sotva se někdy vyspal, aby vyplatil všechny jejich dluhy.

To byla ta nejbolestivější vzpomínka?

Horší než ztráta její váhy?

Samozřejmě.

Samozřejmě, že to bylo ještě horší.

Ale… bylo to…

Bylo to…

„To bylo všechno?“

„…všechno?“

„To nebylo nic. Japonská práva zaručujou náboženskou svobodu. Právo na víru v to, co chceš, je základní lidské právo. V cokoliv, co tvoje matka věří, v cokoliv, co uctívá; jediný rozdíl je v metodice.“

„ . . . . . . . . “

„Jinak řečeno… to není dost,“ trval Oshino. „Řekni mi, co se stalo.“

„Co se sta… m-má matka… pro mě… Přidala se k té sektě, zneužili její…“

„Co se stalo po tom, co se k nim přidala?“

Potom.

Senjougahara zabořila své zuby do rtu.

„P-přivedla domů muže z té sekty.“

„Muž z její sekty. Co udělal?“

„O-očišťující rituál, říkal.“

„Očista? Čeho?“

„Řekl, že… mě musí očistit.“ Sotva ze sebe ta slova dostala. „P-pak mě napadl.“

„Napadl. Násilně? Nebo… sexuálně?“

„…sexuálně. P-pokus…“ přinutila se to říct. „Pokusil se mě znásilnit.“

„…ano, chápu,“ přikývl hlavou Oshino.

To jak se Senjougahara…

…jak se tak neobvykle štítila.

Nikomu nevěřila.

Byla tak agresivní.

Tohle to všechno vysvětlovalo.

I její reakci, když viděla Oshina oblečeného v mnišském rouchu.

V jejích očích nebyl velký rozdíl mezi tím, co nosila ta sekta.

„I když to byl kněz.“

„To to bereš z buddhistickýho pohledu. Jsou náboženství, který povolujou vraždu, i v rodině. Víra nemá celosvětový standardy. Ale říkáš ‘pokusil se‘ – takže se mu to nepovedlo?“

„Sebrala jsem svou kopačku a praštila ho do hlavy.“

„…odvážné.“

„Začal krvácet. Svíjel se v bolestech.“

„A tys byla v bezpečí?“

„Ano, byla.“

„To je dobře.“

„Ale matka mi nijak nepomohla.“

Celé to jen sledovala.

Senjougahařin hlas se netřásl.

Vůbec neznejistila.

„Jen mě seřvala.“

„To je vše?“

„Ne. Protože jsem toho muže zranila… mou matku…“

„…potrestali?“ přeskočil ji Oshino.

I já bych to mohl uhodnout, ale… na Senjougaharu to zapůsobilo.

„Ano,“ řekla, chmurně přikyvujíc.

„Její dcera ublížila církevnímu představiteli. Nic překvapivého.“

„Ano. Proto… všechny naše peníze. Náš domov. Všechen náš majetek. Všechny její půjčky… Zničila naší rodinu. Kompletně nás zruinovala, zruinovala všechno, ale pořád ničila. A pořád nás ničí.“

„Kde je teď?“

„Nevím.“

„To musíš aspoň tušit.“

„Jsem si jistá, že… je pořád s nimi.“

„Pořád věří.“

„Nikdy se nepoučila. Vůbec se za sebe nestydí.“

„Bolí to?“

„Ano.“

„Proč to bolí? Už to není tvoje matka.“

„Pořád nad tím přemýšlím. Kdybych… kdybych se nebránila. Pak… by se nic nestalo.“

Její rodina by pořád byla spolu.

Nikdy by se nerozpadli.

„Takže tohle si myslíš?“

„Ano.“

„Doopravdy?“

„…Ano.“

„V tom případě… to je to, co si myslíš,“ řekl Oshino. „Může to být to nejtěžší, co kdy poneseš, ale musíš to břemeno nést. Nemůžeš svou tíhu dát jiným.“

„Jiným…?“

„Nech oči klidné. Pomalu je otevři… a podívej se.“

A…

Oshino otevřel oči.

Senjougahara své.

Plameny v rozích.

Vítr z oken.

Jejich světla slábnoucí.

Naše stíny…

…naše chvějící se stíny.

Kmitající.

Vířící.

„Áááá!“

Senjougahara zakřičela.

Její hlava byla stále lehce skloněná; její oči doširoka otevřené, jako by jim nemohla uvěřit. Její tělo otřesené. Pot se vyléval přes celý její obličej.

Byla vyděšená.

Senjougahara byla vyděšená.

„Vidíš… něco?“ zeptal se jí Oshino.

„Vidím. Je to ten samý… obří krab. Vidím toho kraba.“

„Dobře. Já nevidím nic,“ řekl, otočil se a podíval se na mě. „Ty ho vidíš, Araragi?“

„…Ne.“

Jediné, co jsem viděl…

byla mihající se světla.

A svíjející se stíny.

Skoro to samé, jako nic nevidět.

„Nevidím… vůbec nic.“

„Tak vidíš.“ Oshino se otočil zpět k Senjougahaře. „Doopravdy tam žádný kraba není, že ne?“

„Je tam. Vidím ho jasně, přímo přede mnou.“

„To je klam, který sis vsugerovala.“

„Ne. Je tam.“

„Dobrá. Tak…“

Sledoval kam se dívala.

Jako kdyby tam něco bylo.

Jako by tam někdo byl.

„Tak mu máš teď něco říct.“

„Říct…?“

A pak…

Asi nad tím vůbec nepřemýšlela.

Jsem si jistý, že si neuvědomovala, co dělá.

Senjougahara zvedla hlavu.

Pravděpodobně…

Na ní tohle všechno bylo prostě moc.

Jen malá chybička.

Ale na jejím důvodu nezáleželo.

Na lidských rozhodnutích nezáleží.

Přesně ve chvíli, když zvedla hlavu, Senjougahara odletěla ke stěně.

Vymrštilo ji to dozadu.

Jako by nevážila vůbec nic, její nohy se ani nedotkly země; tak rychle. Dokud nenarazila do tabule na konci třídy.

Třísklo to s ní…

…a nechalo ji tam vyset.

Nespadla.

Přitisklá ke zdi.

Nabodnutá.

„S-Senjougaharo!“

„Sakra, řekl jsem ti, abys ji ochránil, Araragi. Vždycky to poděláš, když tě potřebujem nejvíc. Co tam tak stojíš?“

Vypadal zklamaně. Celé se to seběhlo v jednom oka mžiku, takže bych neřekl, že jsem si to zasloužil. Senjougahara byla přibodnutá k tabuli jako by gravitace změnila směr.

Její tělo přitisknuté ke stěně.

Ke zdi, která okolo ní popraskala.

Jako by ji to drtilo.

Zasténala, nemohla křičet.

V bolestech.

Ale pořád jsem tam nic neviděl.

Jen byla přilepená ke zdi, nic ji nedrželo. Ale ona to viděla.

Toho kraba.

Obrovského kraba.

Kraba přítěží.

„Ach ach. Člověče, to tu máme ale namáhavýho boha. Ani jsme tu věc ještě nepozdravili. Takovej milej chlapík. To se Vám něco stalo, pane bohu?“

„Um… Oshino…“

„No jo, no jo. Změna plánu. Nedá se tomu pomoct. Obě cesty mně vyhovujou. A vždycky vyhovovaly.“

Povzdech si a přišoural k ní.

Vypadal přitom otráveně.

Pak se natáhl…

…a chňapl vzduch několik centimetrů od její hlavy.

A škubl k sobě.

„Hej rup,“ zamumlal a třískl s tou věcí o zem, tvrdě, jako vrhem v judu. Beze zvuku. Ani prach se nerozvířil. Ale přimáčkl to k podlaze stejně silně jako to přimáčklo Senjougaharu – možná ještě silněji. A aniž by si stačil oddechnout, skočil tomu na záda.

Zašlápl boha.

Násilně.

Kacířství, naprosto bez úcty.

Tenhle pacifista nežasl před žádným bohem.

„ . . . . . . . . “

Z mého pohledu Oshino jen hrál pantomimu. Mimořádně zuřivou pantomimu. Stál na jedné noze, perfektně vybalancovaný. Ale Senjougahaře…

Musela to pro ní být velká podívaná.

Její oči skoro vyskočily z důlků.

Cokoliv, co ji drželo u zdi, ji muselo pustit, protože sjela dolů k zemi. Nebyl to dlouhý pád a prakticky nevážila vůbec nic, takže by to za normálních okolnostech nebyl velký náraz, ale naprosto ji to zaskočilo a dopadla nemotorně na podlahu.

„Jsi v pořádku?“ zavolal na ni Oshino, zrak upřený ke svým nohám.

Oči přimhouřené, jako by hodnotil toho pod chodidlem.

„Krabi. Ať jsou sebevětší – vlastně, čím větší, tím lepší – když je dostaneš na záda, je po nich. Placatý potvory jsou dle mýho dobrý jen na zašlapávání. Co myslíš, Araragi?“ zeptal se mě. „Mohli bychom začít od znova. To by zas trvalo. Mohlo by být lehčí to prostě rozšlápnout.“

„Rozšlápnout? No… přece skoro nic neudělala, jen na chvilku zvedla hlavu.“

„Ale to je dost. Víc než dost. Jednáme tu emotivně. Když nemůžem hezky poprosit, musíme na to jít tvrdě. Stejně jako s naší démonkou a s tou kočkou. Jestli nestačí slova, je na řadě boj. Tak funguje i vláda. Když to rozdrtím, tak zmizí její problém. Prakticky zmizí. Nedoporučoval bych to; původ problému pořád zůstává. Léčit symptomy. To je jako posekat plevel než abys ho vykopal. Ale možná to bude stačit…“

„Možná?“

„Víš, Araragi,“ řekl Oshino, křenil se. „Nesnášim kraby.“

Špatně se jí, jak jsou tvrdý.

Naklonil se dopředu.

Opřel do kraba svou váhu.

„Počkejte.“

Ozval se hlas za ním.

Patřil Senjougahaře.

Oklepala si odřená kolena a zvedla se do sedu.

„Počkejte. Prosím, pane Oshino.“

„Co to?“ řekl, hlavou otočenou k ní.

Jeho úsměv se nevytratil.

„Čekat na co?“

„Jen mě to vyplašilo,“ odpověděla. „Ale udělám to pořádně. Zvládnu to sama.“

„Hm…“

Svou botu z něho nesundával.

Jeho noha držela kraba přibodlého k zemi.

Ale nesnažil se ho rozmáčknout.

„Můžeš se do toho pustit.“

A Senjougahara…

Udělala něco, čemu jsem hodně těžko dokázal uvěřit. Poklekla, narovnala si záda, ruce položila na podlahu a pomalu, s hlubokou úctou… Uklonila se té věci pod Oshinovou podrážkou.

Její hlava se skoro dotýkala podlahy.

Senjougahara Hitagi dobrovolně ukázala pokoru krabovi.

Aniž by jí to někdo řekl.

„Promiňte mi.“

Nejdřív se omluvila.

„A… děkuji Vám.“

Pak projevila svůj vděk.

„Ale… už jste pro mě udělal příliš. Tohle jsou mé potíže. Mé myšlenky. Mé vzpomínky. Moje tíha. Ponesu si ji sama. Nikdy jsem ji neměla ztratit.“

A nakonec…

„Prosím. Prosím Vás. Dejte mi zpět mou váhu. Moje břemeno.“

Její poslední slova byla prosba, žádost.

„Prosím, vraťte mi mou matku.“

Oshinova noha zaduněla na zemi.

Ne protože s ní dupl.

Prostě pod ní už nic nebylo.

Jako by tam nikdy nic nebylo.

Byl pryč.

Oshino Meme neřekl nic. Jen tam stál.

I když věděla, že tam už krab nebyl, Senjougahara Hitagi nevstala. Jen začala brečet.

Araragi Koyomi dokázal jen přihlížet.

Předchozí: 005

Celé Hitagi Krab

Zpátky na hlavní stránku

Další: 007