Monogatari CZ:Bakemonogatari/Hitagi Krab 005

005

Dvě hodiny později.

Seděl jsem v Senjougahařině bytě, Oshina s Shinobu jsme nechali v opuštěné škole.

Senjougahařin domov.

Tamikura-sou – jméno její ubytovny.

Dvou podlažní činžák postavený před třiceti lety. S plechovou schránkou na poštu u dveří. Sprcha a splachovací záchod neochotně zahrnuty v každém bytě. Jedna malá místnost na šest tatami rohoží s mrňavým dřezem, dvacet minut pěšky k nejbližší zastávce. Nájemné od třiceti po čtyřicet tisíc, podle místností (včetně údržby, provozu a poplatků asociaci jejich čtvrti).

Ne tak úplně jako to popisovala Hanekawa.

Musela to poznat z mého výrazu. Aniž bych se jí na cokoliv ptal, Senjougahara řekla, přímo, „Má matka se přidala k sektě.“

Jako by to byla výmluva.

Bylo jasné, že toho hodně vynechává.

„Nejen, že jim dala všechny naše peníze, její příspěvky nás příšerně zadlužily. Tvůj domov předchází pád.“

„K sektě?“

Jedno z těch nebezpečných novodobých 'náboženstvích'.

Všechna mají stejné následky.

„Konečně se loni rozvedli. Připadla jsem otci a žijeme tady. Nebo aspoň já tu žiji… otci také připadly všechny dluhy, takže pracuje dnem i nocí, aby nás vyplatil, a skoro nikdy sem nestihne dojet. Prakticky tu žiji sama. Se vší svobodou, kterou to s sebou nese.“

To znělo skvěle.

„Ale úřední adresa ve školních listinách je pořád ta stará. Hanekawa-san to nemohla vědět.“

Um…

Neměli byste ji změnit?

„Mám raději, když mí potencionální nepřátelé neví, kde bydlím.“

„To jsou pro tebe všichni nepřátelé?“

Většinou by tohle bylo přehnané. Ale když máte tajemství, které chcete zoufale skrýt, tak to je rozumná míra opatrnosti.

„Senjougaharo. Když se tvoje máma přidala k té sektě… tím ti chtěla pomoct?“

„To je ale příšerná otázka,“ naštvaně se zasmála. „Nevím. Možná, že ne.“

Příšerná otázka.

Asi mi to patří, za optání.

Byla to odporná otázka. Jen nad tím přemýšlím a zvedá se mi žaludek. Neměl jsem se ptát a protože jsem se zeptal, Senjougahara měla právo na mě seslat plnou sílu svého jazyka.

Samozřejmě že si její rodina všimla, že jim dcerka nic neváží. Obzvlášť její matka. Rodina není jako škola, kde všichni dostaneme své místečko okolo našich lavic. Kdyby se vaší dceři něco stalo, hned si toho všimnete. A když si s tím doktoři nevěděli rady a jejich zkoumání a všelijaké testy pokračovaly dál a dál, nikdo nemůže obviňovat matku, že se snažila hledat pomoc jinde.

Ne, možná to je její vina.

Není na mě tohle posuzovat.

Neměl bych o tom mluvit jako bych všemu rozuměl.

Každopádně –

Každopádně, seděl jsem v Senjougahařině domě. Tamikura-sou č. 201, seděl na polštáři a zíral na páru stoupající z čaje, který mi přinesla.

Když vezmeme v potaz její povahu, myslel jsem si, že mě donutí čekat venku, ale pozvala mě dovnitř a dokonce ještě uvařila čaj. To mě docela šokovalo.

„Umučím tě tu.“

„Emm…“

„Chci říct, vítám tě tu.“

„Jasně…“

„Ne, možná jsem chtěla říct umučit.“

„To já mám radši vítání! Vše ostatní je nepřípustné! Ne všichni dokážou napravit své chyby! To od Vás bylo úžasné, paní Senjougaharo!“

A tak naše dosavadní konverzace končila. Pak jsem tam jen seděl, celý nervózní. Nechtěl jsem si přiznat, že jsem se v domě holky, kterou jsem zrovna potkal, cítil dost nesměle. Jediný, na co jsem se zmohl, bylo zírat na svůj čaj.

Senjougahara se sprchovala.

Omývala své tělo, očišťovala se.

Oshino jí řekl, aby se umyla pod studenou vodou a pak si vzala čisté oblečení – nic nového, cokoliv, jen aby to bylo čisté.

A já ji doprovodil domů. To protože k Oshinovi dojela na kole se mnou, ale ještě k tomu nám Oshino dal pár dalších pokynů.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Byl plnoprázdný – těžko se dalo věřit, že tam žije náctiletá dívka. Opřel jsem se o skříň za mnou.

Rozjímajíc nad Oshinovou diagnózou.

Když mu Senjougahara dořekla, co s ní je, Oshino zakýval, na dlouho se zahleděl do stropu a nakonec řekl, „Krab břemen.“

„A to má být co?“ domáhala se Senjougahara.

„Lidová pověst z hor Kyushu. Někteří tomu říkaj Krab břemen, někde zas Těžký krab, nebo Krab přítěží, někde dokonce i říkaj Bůh místo Krab. Kami a Kani, Bůh a Krab, přece jen to zní dost podobně. Detaily jsou různý, ale na jednom se všude shodujou: Berou lidem tíhu. Lidé, co je potkají – co na ně narazí tím špatným způsobem – skoro jako by pak jinak existovali.“

„Mění to tvou existenci?“

Stala se křehkou.

Jemnou.

A krásnější.

„V některých případech lidi úplně přestali existovat. Když půjdeš dál po horách nahoru, mají tam kámen, kterýmu říkaj Břemenní skála, ale nemyslim si, že se sebou maj co společnýho. Jedno je kámen, druhý je krab.“

„Takže… je to vůbec krab?“

„Jseš pitomec, Araragi.“ Oshino byl mnou naprosto zhnusený. „Mluvíme tu o prefektuře Miyazaki… možná ještě Oita. To je na jihu, tam krabi nežijou. Je to jen příběh. A o tom, co moc neviděj, si lidi příšerně snadno vymýšlej hovadiny. Stejně jak si lidi snadněji vymýšlej o vidinách a pomluvách.“

„Jsou vůbec nějací krabi původně z Japonska?“

„Možná jsi jedl jen ty americký, ale měl by sis přečíst pár starých japonských příběhů, Araragi-kun. Nikdy jsi neslyšel O krabovi a opici? V Rusku mají známej příběh o krabovi, pár i v Číně a Japonsko se nijak neliší.“

„Jo, tamto. To jsem slyšel. Nebo mi o tom aspoň někdo říkal. Ale… proč Miyazaki?“

„Kdo tu je ten, kterýho pokousal upír v ospalém venkovském městečku? Na místě nezáleží. Jde jen o podmínky, který tam maj.“

I když i sám Oshino přiznal, že místní klima v tom také hrálo svou vlastní roli.

„Nemusel to nutně být krab. Mohl to bejt králík. V některejch příbězích se objevuje i jako nádherná žena – ne jako tady Shinobu-chan, ale ty příběhy pořád jsou.“

„Aha… stejně jako skvrny na měsíci.“

To už pro nás byla Shinobu-chan?

Jednou legendární upírka…

Dnes malá holčička, kterou oslovují s „-chan“.

„Ale když říkáš, že to byl krab, tak to berme za kraba. Přece jen to je nejčastější.“

„Ale co to je?“ zavrčela Senjougahara. „Na jméně té potvory mi nezáleží.“

„Záleží, záleží. Celý je to o jméně. Jak jsem zrovna říkal Araragimu, v horách Kyushu žádný kraby nemaj. Na severu jich pár je, ale z nich se jich moc nedostalo až do Kyushu.“

„Mají tam sladkovodní.“

„Ty možná jo, ale o tom to není.“

„Tak o čem to je?“

„Že to nebývali krabi. Byli to bohové – Kami, žádný kani. Bůh břemen se vyvinul v kraba. Teda, to je jen moje osobní teorie. Většina lidí, by si myslela opak. Nebo by aspoň trvali na tom, že na začátku existovali oba najednou.“

„Ať to je, co to je, nikdy jsem o tom neslyšela.“

„Ale samozřejmě, žes o nich slyšela,“ řekl Oshino. „Jednoho jsi přece potkala.“

To ji utišilo.

„A je pořád s tebou.“

„Vy… ho vidíte?“

„Nevidim nic,“ odpověděl Oshino s veselým zasmáním. Nevhodně příjemný chichot, který se Senjougahaře velmi očividně nelíbil.

Na mě působil stejně.

Jasně se jí vysmíval.

„Není to Vaše práce?“

„Vidět přízraky? Chimi-moryo, monstra hor a vod, existujou jen protože je nevidíme. Nemůžeš je vidět, nemůžeš se jich dotknout. To je pro ně prostě normální.“

„Normální. Ale…“

„Duchové nemaj nohy, upíři odraz v zrcadle, ale o tom to snad není, ne? Takový věci jen tak nepřimáčkneš k zemi. A něco mi řekněte, paní – jestli je nikdo nevidí a nikdo se jich nedotkne… existují?“

„Existu… právě jste řekl, že ano!“

„To řekl. Ale nikdo je nevidí a nikdo je necítí, takže čistě z vědeckýho hlediska neexistujou. Nezáleží na tom, jestli jsou nebo nejsou skuteční.“ O to mu šlo.

Senjougahara nevypadala moc spokojeně.

Smysluplné, ale ne něco, co by si mohla jen tak připustit.

Ne v její situaci.

„No holka, nemáš moc štěstí, ale co máš, je na správným místě. Tady Araragi-kun svou potvoru jen tak nepotkal, napadla ho. A byla to upírka. Mohlo by pro moderního člověka být něco trapnějšího?“

Přestaň.

Přestaň s tím, hned.

„Vykroutila ses z toho mnohem líp než on.“

„Jak to?“

„Protože bohové jsou všude. Jsou všude a nikde. Byl s tebou už před tvou nešťastnou ztrátou… ale dalo by se říct, že nebyl.“

„To má být něco Zenového?“

„Shinto. A nebo to je přesněji Shugendo?“ řekl jí Oshino. „Musíte si uvědomit, mladá paní, že jste takhle neskončila kvůli někomu jinýmu. Jen sis změnila svůj úhel pohledu.“

Taková vždycky musela být.

Skoro přesně jak jí říkali doktoři, když si s ní nevěděli rady.

„Můj úhel pohledu? Co tím chcete říct?“

„Říkám jen, že by ses měla přestat tvářit jako oběť, holčičko,“ zavrčel na ni Oshino, náhlý zápal v jeho slovech.

Se mnou to bylo stejné.

A to samé s Hanekawou.

Bál jsem se, jak na to Senjougahara zareaguje, ale neřekla ani slovo.

Jen se s tím smířila.

To na něj docela zapůsobilo.

„Skvělý! Asi přece jen nejste taková egoistická holčička za jakou jsem Vás měl, mladá dámo.“

„Proč byste si to o mně myslel?“

„Většina lidí, co potká Kraba břemen jsou příšerní egocentrici. Ono to není něco, na co by někdo narazil jen proto, že vážně chce. Ani to není žádnej pustošivej bůh. Ne jako upíři.“

Nepustošivý?

Nikomu neškodí… takže na lidi neútočí?

„Nikoho neposednou. Jen prostě jsou. Dokud nechcete změnu, tak se nic nezmění. Já se nechci vměšovat do cizích problémů. Přece jen, pomoc ti nechci.“

Musí se zachránit sama.

Jak Oshino vždycky říkal.

„Zastavte mě, jestli jste tuhle slyšeli. Je to starej příběh z ciziny. Bylo nebylo, žil, byl mladý muž a byl to dobrák. Jednoho dne tento mladý muž potkal ve vesnici podivného starce. Stařec ho poprosil, jestli mu neprodá svůj stín.“

„Jeho stín?“

„Jo. Stín, co za sebou táhl. Přišitej k nohoum, když na něho svítilo slunce. Prodal ho za deset mincí. Udělal to, bez váhání. Prodal svůj stín za deset mincí.“

„…a?“

„Co bys udělal ty?“

„Nevím. Když nejsem v tý situaci, těžko se rozhoduje. Možná bych ho prodal, možná ne. Záleží na ceně.“

„Přesně tak. Kdybych se tě zeptal, co je důležitější: tvoje peníze nebo tvůj život, no… to se už ptám špatně. Peníze nejsou nic. Je velkej rozdíl mezi jedním Jenem a triliony. Jedno je víc než druhé. Život je pro každýho něco jinýho. Všechen život si je roven? Už jen ta myšlenka se mi hnusí. Ale zpátky k příběhu, ten mladý muž si nemyslel, že by jeho stín byl cennější než 10 mincí. A proč taky? Co by vám chybělo, kdybyste byli bez stínu? Jak by vás to mohlo tížit?“

Oshino se zachvěl.

„Ale když přišel o svůj stín, všichni ve vesnici ho začali nenávidět, dokonce i jeho rodina. Neměl nikoho. Nemít stín… to je děsivé. Samozřejmě že je. Sakra děsivý. Stíny samy o sobě můžou být děsivý, ale být bez stínu je děsivější. Nepřítomnost něčeho, co musí každý mít. Jinými slovy, ten mladý muž prodal něco, co má mít… za deset mincí.“

Nechal to chvilku viset ve vzduchu.

„Mladý muž se snažil starce najít, aby mu vrátil jeho stín. Ale všude kam šel, všech co se ptal, nic se nedověděl. Stařec nikde nebyl. Konec.“

„A?“ řekla Senjougahara, aniž by to na ni zapůsobilo „Co já s tím?“

„No, nic. Toť vše. Jen jsem si myslel, že by to na tebe mohlo udělat dojem. Ten mladík svůj stín prodal, ale tys svou váhu ztratila.“

„Neprodala jsem ji.“

„Ne. To vůbec ne. Za něco jsi ji směnila. Ztráta váhy nemusí být tak špatná jako ztráta stínu… ale společensky z toho je stejně hodně problémů. Toť vše.“

„Co tím chcete říct?“

„Tím chci říct, že jsem skončil,“ odpověděl a jednou si tleskl. „Tak to by bylo. Jestli chceš zpátky svou tíhu, tak udělám co jen můžu. Přece jen s tebou přišel náš Araragi.“

„Takže mi pomůžete.“

„Né. Jen udělám, co bude v mých silách,“ řekl Oshino, hledíc na svoje hodinky na levém zápěstí. „Venku je ještě světlo, tak běžte domů. Umyj se ve studené vodě a čistě se obleč. Mám před sebou pár vlastních příprav. Když chodíš do stejný třídy jako Araragi, tak to musíš být velmi vážná studentka, tak se musím zeptat… Dokážeš vyjít v noci z domu?“

„Ano. Když to situace vyžaduje.“

„Tak tu na vás budu čekat, jen co odbije půlnoc.“

„Dobrá. Čistě se obléct, to znamená…?“

„Nemusí to být něco nově koupenýho. Ale školní uniforma by to taky neměla být. Tu nosíš dennodenně.“

„A čím jsem Vám dlužna?“

„Hm?“

„Nedělejte ze mě hlupáka. Nepomáháte mi jen tak dobrovolně.“

„Ó, hmm…“ Oshino mě přejel pohledem, jako by mě ohodnocoval. „No, když tě to potěší, tak to bude sto tisíc Jenů.“

„Sto tisíc,“ řekla, jako by mu to potvrzovala.

„Když si najdeš brigádu někde ve fast-foodu, za dva, tři měsíce to lehce všechno proplatíš. To je fér.“

„V porovnání se mnou to je dost laciný,“ vstoupil jsem do konverzace.

„Vážně? Po paní Reprezentantce jsem chtěl taky sto tisíc.“

„Mně jsi naúčtoval pět milionů!“

„No, tys byl upír.“

„Nemůžeš všechno svádět na upíry! Koho zajímá, že jsou teďka v módě!“

„Můžeš si to dovolit zaplatit?“ ignoroval můj pláč a ptal se Senjougahary.

„Samozřejmě,“ odpověděla. „Ať pro to budu muset udělat cokoliv.“

Potom…

Dvě hodiny později, v jejím pokoji.

Senjougahařině bytě.

Znovu jsem se rozhlédl kolem.

Sto tisíc by normálně nebylo tak hodně, ale soudě podle stavu jejího pokoje, pro Senjougaharu to muselo být dost.

Skříň, čajový stolek a malá knihovnička. To bylo všechno. Ze všech knih, co četla, se jich tam v jejím pokoji dalo najít překvapivě málo. Asi si je kupuje ve velkém z bazarů a z knihoven.

Jako chudá studentka.

Což, předpokládám, Senjougahara byla.

Říkala, že má stipendium.

Mám se na tom prý líp než já, pronesl Oshino, ale tím jsem pochyboval.

Tak moc ji to neohrožovalo a už vůbec neohrožuje svoje okolí, na rozdíl ode mě. Málo se toho v tomhle vyrovná upírům. Už ani nedokážu spočítat kolikrát jsem si přál, abych na místě umřel. A k tomu se lehce vrací, i teď.

Takže ano.

Senjougahara může mít štěstí v neštěstí, ale vezmeme-li v potaz, jak Hanekawa popsala Senjougahařin život před střední, těžko se tomu dalo uvěřit.

Rozhodně to nebylo spravedlivé porovnání.

Hanekawa Tsubasa… jak by se k ní porovnala Hanekawa?

To teprve byl opravdu bizarní zážitek.

Mě napadla démonka, Senjougahara potkala kraba a Hanekawu posedla kočka. Na Zlatý týden. Co se vynořilo na povrch bylo tak vyčerpávající, že to pak všem připadalo jako dávná minulost. I když se to stalo jen před několika dny.

Hanekawa na tu událost Zlatého týdne neměla žádné vzpomínky. Věděla jen, že se o to Oshino nějak postaral, takže pravděpodobně ani netušila, jak strašné to doopravdy bylo. Ale já si všechno pamatoval.

Bylo to naprosto příšerné.

I pro někoho, kdo přežil démona. Nikdy mě nenapadlo, že by kočka byla hroznější než upír.

Vzhledem k mému nebezpečí na životě a končetině, čím si prošla Hanekawa bylo horší než čemu čelila Senjougahara. Ale vzhledem k tomu jak dlouho Senjougahara tiše trpěla, vše nebylo tak jednoduché.

Na všem záleželo.

Všechno bylo dobré zvážit.

Jak hrozně se musíte cítit, když považujete přívětivosti za povahu nepřítele?

Muž, co prodal svůj stín.

Dívka, co ztratila svou tíhu.

Nikdy bych si to nedokázal představit.

Nikdy bych ani nedoufal, že to pochopím.

„Hotovo,“ řekla Senjougahara vystupující z koupelny.

Nahá.

Zaječel jsem a schoulil se do klubíčka.

„Uhni. Nemůžu se dostat ke svým šatům.“

Senjougahara ukázala na šuplíky za mnou. Vypadalo to, že ji víc trápí mokré vlasy než aby se starala o to, že ji vidím bez oblečení.

„Obleč se!“

„To mám v plánu.“

„V plánu!?“

„Mám radši zůstat takhle?“

„Proč ses neoblíkla ve sprše?“

„Zapomněla jsem si je vzít s sebou.“

„Tak přes sebe aspoň hoď ručník!“

„Fuj. To by bylo k pláči.“

Nechápal jsem, jak mohla být tak bezstarostná.

Bylo velmi jasné, že měla pravdu. Nebyl důvod jí to zapřít, tak jsem se odšoupal stranou a přitiskl se ke knihovničce, pečlivě počítaje hřbety před sebou. Snažil jsem se soustředit svůj zrak a myšlenky.

Ach jo.

Nikdy jsem předtím neviděl ženu nahou… aspoň ne naživo.

Nebylo to přesně jak jsem si představoval. Pořád si myslím, že moje představy byly dost při zemi, ale rozhodně jsem neměl na mysli… stroze chladnou nahotu, tuhle upřímnou lhostejnost.

„Čisté oblečení… asi bych si na sebe měla vzít něco bílého, co?“

„Nemám tušení.“

„Všechno spodní prádlo mám se vzorky.“

„Do toho mi nic není!“

„Jen chci poradit. Nemusíš hned řvát. Jako bys procházel menopauzou.“

Slyšel jsem ji otevřít skříň.

Zašustělo oblečení.

To nebylo dobrý.

Vytisklo se mi to do hlavy. Nemohl jsem to dostat pryč.

„Araragi, snad tě má nahota nevzrušuje.“

„Čistě teoreticky, kdyby jo, tak by to nebyla moje chyba, ne?“

„Prosím, zkus si na mě sáhnout. Slyšela jsem, že ukousnutí jazyka je zaručeně smrtelné.“

„Jo, jo, chápu. Chceš chránit svoje tělo.“

„Chystala jsem se ti ukousnout jazyk.“

„To je očekávaně děsivé.“

Sakra.

Očividně nedokázala tu situaci vidět z mého pohledu.

Je nemožné pro člověka, aby pochopil další lidskou bytost?

Měl bych se s touto pravdou prostě smířit?

„Neboj, už se můžeš podívat.“

„Dobře, to je skvělý.“

Otočil jsem se.

Pořád byla jen ve spodním prádle.

Ani ponožky si neoblékla.

„O co se tu snažíš!?“

„O co asi? Odměňuji se ti za dnešní pomoc. Buď rád.“

„ . . . . . . . . . . “

Odměna?

Tohle je nemožný.

Raději bych omluvu.

„Buď rád.“

„A teď jsi na mě naštvaná!?“

„Slušnost nařizuje, aby ses k tomu vyjádřil.“

„Vy-vyjádřit se?“

Slušnost?

Jak na to mám odpovědět?

Umm…

„M-máš skvělý tělo..?“

„…patetické.“

Dívala se na mě pohledem, který si lidi většinou šetří pro hnijící odpad.

Ale s náznakem lítosti.

„Budeš navždy panic.“

„Navždy…? To jsi přišla z budoucnosti!?“

„Neprskej tolik. Panictví je nakažlivé.“

„Panictví není choroba!“

Jednou ztraceno, nikdy se nevrátí.

„A když jsme u toho, proč hned bereme za pravdu, že mám být panic?“

„Protože jsi. Žádné dítě by se s tebou nevyspalo.“

„Námitka! Za prvé, nejsem pedofil! Za druhé, jsem si jistý, že bych jich pár našel, kdybych pořádně hledal!“

„Jestli je jedno z těch tvrzení pravdivé, druhé nemůže být.“

„ . . . . . . . . . “

Pravda.

„Ale uznávám, bylo to ode mne hrubé, takhle tě předpojatě odsuzovat.“

„To rád slyším.“

„Když jsi tedy požádal profesionálku, tak…“

„Dobře, dobře! Přiznávám! Jsem panic!“

Nejvíc ponižující skutečnost, ke které jsem se kdy musel přiznat.

Senjougahara byla velice spokojená.

„Měl jsi to říct na rovinu. Vyčerpal jsi polovinu štěstí přiděleného k tvému životu, takže se moc nehýbej a užívej si.“

„To jsi ve skutečnosti smrtka?“

Uzavři smlouvu se smrtí, uvidíš nahou holku.

Nejlepší oči Shinigami ze všech.

„Neboj se,“ řekla mi. Zatímco mluvila, vytáhla ze šuplíku bílou košili a oblékla si ji přes svou světle modrou podprsenku. Připadalo mi směšné znovu počítat knihy na poličce, tak jsem se jen koukal.

„Hanekawě nic neřeknu.“

„Hanekawě…?“

„Jsi do ní jednostranně zblázněný, nebo se snad mýlím?“

„Mýlíš.“

„Vážně? Tak často si povídáte, takže jsem si to jednoduše odvodila. Proto ta sugestivní otázka.“

„Kdo normálně používá sugestivní otázky?“

„Ticho. Chceš být vymazán z povrchu zemského?“

„To máš tolik moci!?“

Překvapilo mě, že si ostatních tolik všímala. Vlastně jsem i váhal, jestli vůbec věděla, že jsem pomocník třídní zastupitelky. Nebo jen předpokládala, že jednoho dne budeme nepřátelé a prozkoumávala svoje možnosti.

„Spíš než že si povídáme to je tak, že ona ke mně pořád mluví.“

„Kdo si myslíš, že jsi? Chceš tím snad naznačit, že je do tebe zamilovaná Hanekawa?“

„To vůbec není pravda,“ odpověděl jsem. „Hanekawa jen… jen se mnou má starosti. Je prostě šťouravá, jednoduše. Příliš pečující, starostlivá. Má takovou směšnou představu o tom, jak je dobré mít soucit nad ubožáky. A chce je napravit.“

„To je směšná představa,“ řekla na to Senjougahara. „Ubožáci jsou ubozí, protože se narodili jako debilové.“

„…to bych ani neřekl.“

„Ale máš to napsané všude po obličeji.“

„Nemám!“

„Věděla jsem, že to řekneš, tak jsem ti to tam před chvílí napsala.“

„Nikdo nemůže být tak připravený!“

Upřímně,

Nepotřeboval jsem jí nic říkat; Senjougahara by měla chápat Hanekawu stejně jako já. Soudě podle toho, co mi řekla po škole, Hanekawa si Senjougahary všímala víc než jen trochu.

Ale možná právě to to vysvětlovalo.

„Pan Oshino pomohl i Hanekawě?“

„Jo.“

Senjougahara si dopnula košili a přes ni si oblékla bílý propínací svetřík. Očividně se rozhodla, že si nejdřív vezme všechny svršky než se pustí do spodní části těla. Zdá se, že každý jde na oblékání po svém. Nevypadalo, že by Senjougaharu nějak trápilo, že ji sleduji. Vlastně, skoro i vypadala, že se úmyslně staví před můj zrak.

„Hmmm,“ ozvala se od Senjougahary.

„Takže… Tím chci říct, můžeš mu věřit. Není to zrovna nejvážnější chlápek na světě – veselej a povýšenej a tak dále – ale ví, o čem mluví. Není se čeho bát. Ale za slovo mě brát nemusíš. Udělal to samé pro Hanekawu.“

„Jak říkáš, Araragi,“ řekla Senjougahara. „Ale obávám se, že mu můžu věřit jen napůl. Příliš hodně krát jsem se nechala podvést.“

„ . . . . . “

Pět lidí jí řeklo to samé.

Všichni to byli lháři.

A…

Nevypadalo, že by bylo po všem.

„I do nemocnice chodím jen z netečnosti. Upřímně, prakticky jsem to už vzdala.“

„Vzdala…?“

Čeho se vzdala?

Co odhodila?

„Tenhle svět je bizarní, ale nejsou tu žádní Mugen Mamiyové nebo Kudan Kumikové.“

„ . . . . . . . . . “

„Nejlepší, co svět svede, je Touge Miroku,“ řekla Senjougahara, její hlas přetékající zhnusením. „Takže, Araragi-kun, prostě nejsem dostatečně bezstarostná, abych rozjařeně přijala, že jsem jen tak na schodech uklouzla do náručí mého spolužáka, kterého jen tak náhodou o jarních prázdninách pokousal upír, a ten, kdo ho jen tak náhodou zachránil, také jen tak pomohl naší zástupkyni třídy a teď se jen tak snaží pomoct mě.“

A s těmi slovy si začala svlékat svůj svetřík.

„Konečně jsi na sobě něco měla – proč si to zas sundáváš?“

„Zapomněla jsem si vyfénovat vlasy.“

„Ty jsi doopravdy trochu natvrdlá, co?“

„Nebuď hrubý. Co kdybys ranil mé city?“

Zřejmě jí záleželo na svém vzhledu.

Když jsem si ji znovu prohlížel, všiml jsem si, že i spodní prádlo si vybrala pečlivě. Divný pocit, jak něco, co den předtím byl velký vznět ovlivňující významnou část mých myšlenek, teď vypadal jen jako pár kusů hadru.

Vyrojil jsem tichou slzu.

„Bezstarostná…?“

„To nejsem.“

„Možná, že ne, ale co kdybys byla?“ řekl jsem. „Co kdybys byla bez starostí?“

„ . . . . . . . . “

„Není to špatná věc. Nemáš přece co skrývat. Jen buď sebevědomá jako teď.“

„Jako teď?“ vyhrkla na mě Senjougahara uraženě.

Patrně si neuvědomovala, jak úžasné to její vystoupení bylo.

„Není to špatná věc…?“

„Nebo snad je?“

„Asi ne,“ odpověděla. A pak, „Ale co když něco schovávám?“

„Hm?“

„Nic.“

Se suchými vlasy položila fén a začala se zase oblékat. Jelikož si první oděv navlékla přes mokré vlasy, byl provlhlý, a tak pověsila košili se svetrem zpátky na ramínka a začala v šuplíku lovit něco na sebe.

„V příštím životě,“ řekla Senjougahara. „Chci být Štábní praporčík Kululu.“

„ . . . . . . . . “

Zdánlivě to s ničím nemělo nic společného, ale přesto to dávalo nějaký smysl.

„Teď chceš říct, že to s ničím nemělo nic společného a že nechápeš, proč bych chtěla zrovna tohle.“

„No, z poloviny ses trefila.“

„To jsem si myslela.“

„Mohla jsi spíš říct Podpraporčík Dororo.“

„Jeho Traumatická výhybka je mi příliš blízká.“

„To jo, ale…“

„Žádné ale. Ani malé.“

„Animale?“

Nechápal jsem, co tím mohla myslet.

Úplně jsem se ztratil v tom, co tím chtěla říct.

Nejspíš na tom byla stejně, protože hned změnila téma.

„Můžu se tě na něco zeptat, Araragi-kun? Nic důležitého.“

„Jo, můžeš.“

„Co jsi myslel těmi ‘skvrnami na měsíci‘?“

„Co? To jsem řekl kdy?“

„Předtím. U pana Oshina.“

„Hmm…“

Áh!

Už jsem si vzpomněl.

„Jo, Oshino pořád opakoval, jak to je krab nebo králík nebo krásná žena. V Japonsku většinou říkají, že ty skvrny připomínají králíka, který jí mochi, ale jinde to může být krab nebo ženský obličej z profilu a podobně.“

Neověřoval jsem si to osobně, ale tak jsem to aspoň slyšel. Senjougahara nevypadala, jako by se k ní ta informace dostala.

„Že ses obtěžoval udržet si takovou informaci je ohromující. Poprvé se ti povedlo na mě zapůsobit.“

Zbytečnou informací.

Taková nepřímá urážka…

Rozhodl jsem se, že se jí předvedu.

„O astronomii a vesmíru toho vím hodně. Dost mě tyhle věci bavily.“

„Nesnaž se přede mnou vytahovat. Mám tě prokouknutého. Nic jiného nevíš.“

„Slova můžou bolet.“

„Tak zavolej slovní policii.“

„ . . . . . . . . “

Ani opravdová policie by pro ni nebyla dost.

„Vím toho víc! Třeba, um, například, věděla jsi proč je na měsíci králík?“

„Na měsíci žádní králíci nejsou, Araragi. Jsi už velký středoškolák, měl bys to vědět.“

„Řekněme, že jsou.“

Počkat, řekl jsem to správně?

Řekněme, že byli?

Matoucí.

„Před dávnými časy žil jeden bůh, nebo Buddha možná… na tom nesejde. Žil bůh a pro toho boha skočil králík do ohně a uhořel – obětoval se mu. Toho boha to dojalo a tak dal králíka na měsíc, abychom na něj nikdy nezapomněli.“

Ten příběh jsem viděl jen jako malý v televizi a nepamatoval jsem si ho moc dobře, takže to nebyla žádná vyčerpávající znalost, ale to hlavní jsem věděl.

„Ten bůh byl ale hajzl. Vystavit toho chudáka králíka nekončícímu výsměchu.“

„To není zrovna poučení, které si z toho máš vzít.“

„A i ten králík – dá se z něho vycítit, jak se jen snažil přilepšit si u boha svou obětí. Vypočítavý malý parchant.“

„O tom to vážně nebylo.“

„No, tak to rozhodně nepochopím,“ vyhrkla ze sebe a znovu se začala svlékat.

„A dost, ty vážně jen chceš přede mnou předvádět svoje tělo, co?“

„Nemám tělo, které by se dalo předvádět. Jen jsem si to oblékla obráceně a na ruby.“

„To je docela výkon.“

„Uznávám, oblékání není má silná stránka.“

„Jsi jak malá.“

„Ne. Jen jsou na mne těžké.“

„Á…“

To jsem si neuvědomil.

Jestli pro ni byly těžké boty, její oblečení muselo být taky.

Výběr šatů není žádná hra, když jsou desetkrát těžší.

Byla mi hanba.

Nerozvážná poznámka, naprosto bez ohledu.

„Může mě tohle přestat bavit, nezvykej si na to; ale nečekala jsem od tebe takovou sečtělost, Araragi-kun. Dovol mi vyjádřit mírné překvapení. V té tvé lebce možná i bude mozek.“

„Samozřejmě, že tam je!“

„Samozřejmě…? Že se v lebce tvého druhu může stvořit mozek, to je zázrak.“

„A teď jsi zase jen krutá.“

„Neboj, říkám pouhou pravdu.“

„Aspoň jeden člověk tady si zaslouží zemřít.“

„ ? Paní Hoshina tu není.“

„To jsi teď řekla, že si naše milovaná třídní učitelka zaslouží smrt?“

„Je to podobné i s tím krabem?“

„Co?“

„Skočil i krab do ohně jako králík?“

„Á, to ne, s krabem žádný příběh neznám. Měl by někde jeden mít. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Možná to je protože na Měsíci jsou moře?“

„Na Měsíc není voda. A tys byl tak přesvědčený, že říkáš něco chytrého.“

„Co? Není? Ale, vždyť –“

„Tvá znalost astronomie je ohromující. Ty moře jsou moře jen ve jméně.“

„Aha.“

Hmm.

Asi se nemůžu vyrovnat doopravdy chytrým lidem.

„A tak se ukázala tvá pravá identita, Araragi-kun. Bylo nedbalé čekat od tebe víc než omezenost.“

„Ty mě vážně máš jen za idiota, co?“

„Jak jsi to uhádl!?“

„Proč zníš tak upřímně překvapeně!?“

To to celou dobu nechtěla dávat najevo?

Vážně?

„Za všechno můžu já. Kvůli mně sis uvědomil, jak ohavný tvůj malinkatý intelekt opravdu je. Cítím se za tebe zodpovědná.“

„Počkat, to jsem vážně tak otřesně tupý?“

„Ničeho se neboj. Já lidi podle známek nesoudím.“

„Moje známky jsi už odsoudila!“

„Zkus méně prskat. Špatné známky jsou nakažlivé.“

„Chodíme do stejné školy!“

„Ale dokončíme ji oba?“

„Au…“

O tom se dalo pochybovat.

„Já dodělám vysokou školu. Ty propadneš na střední.“

„Jsem v posledním ročníku! Jen ji musím dokončit!“

„A stejně se ke mně brzo budeš plazit a prosit, abych ukončila tvé utrpení, se slzami v očích.“

„Takhle jsem slyšel mluvit jen postavy z mangy!“

„Porovnej naše standardizované skóre. Mé je 74.“

„Au!“

Měla to vyhraný.

„Moje jen 46.“

„Což zaokrouhlené dá nulu.“

„Co? Ne, je to šestka… počkat, ty zaokrouhluješ desítky! Cos to provedla mému skóre!“

Porazila mě skoro o třicet bodů, ale ještě si musela bodnout do mrtvoly!

„Necítila bych se jako vítěz, dokud mezi námi není aspoň stovkový rozdíl.“

„Tys zaokrouhlila i svoje vlastní desítky!?“

Nemilosrdná.

„Dobře, od teď se ode mne prosím drž dál na víc než dvacet tisíc kilometrů.“

„Vykázala jsi mě z planety Země!?“

„Snědl aspoň vůbec toho zajíce?“

„Co? Jo, zpátky k příběhu. Jestli ho ten bůh snědl? Kdyby to v tom příběhu řekli, bylo by to docela surový.“

„Už to je surový.“

„Nevim. Jsem idiot, pamatuješ?“

„Netrucuj. Mohl bys tím trochu zhoršit mou skvělou náladu.“

„Ty vážně nemáš žádné slitování, co?“

„Lítost nad tebou nepřinese mír světu.“

„Když můžeš zachránit jednu duši, nezačínej myslet takhle globálně! Podej pomocnou ruku těm blízko! Jsem si jistý, že to zvládneš!“

„Dobrá, hotovo.“ Senjougahara teď na sobě měla bílé tílko, bílé sako a bílou zvonovou sukni.

„Jestli všechno vyjde hladce, měla bych chuť na kraby v Hokkaidó“

„Krabi se dají jíst i bez Hokkaida a stejně nejsou v sezóně. Ale jestli chceš, tak si tam klidně můžeš jet.“

„Ty pojedeš se mnou.“

„Proč!?“

„To nevíš?“ usmála se Senjougahara, „Krabi chutnají skvěle.“

Předchozí: 004

Celé Hitagi Krab

Zpátky na hlavní stránku

Další: 006