Monogatari CZ:Bakemonogatari/Hitagi Krab 004

004

Všechno se to semlelo o jarních prázdninách.

Pokousal mě upír.

V době automobilů a mobilních telefonů, kdy se běžně i na školní výlety cestuje přes moře… Je to celkem trapné, ale napadla mě upírka. Měl bych se za sebe stydět.

Její krása byla dech-beroucí.

Nádherné monstrum.

Úchvatně – překrásné monstrum.

Většinou je schovávám pod límcem školní uniformy, ale u zátylku mi po ní zůstaly jizvy. Než bude teplo, přemýšlím, jestli si nenechám vyrůst vlasy, abych to kousnutí schoval.

Pravděpodobně existuje nespočetně mnoho příběhů o tom, jak někoho pokousal upír a na pomoc mu přišel lovec upírů, specialista v zabíjení monster, zvláštní oddělení církve nebo skupina upírů, co loví svůj vlastní rod – v mém případě to ale byl jen kolemjdoucí.

Díky němu se mi podařilo vrátit se do lidštější podoby – nevadí mi sluneční svit, kříže ani česnek – ale našly se i vedlejší účinky; rozvinuly se mi fyzické schopnosti. Říkám fyzické schopnosti, ale byl to hlavně metabolismus; jak rychle se dokážu zahojit. Nevím, co by se stalo, kdyby mi tím kartonovým nožem rozřízla tvář, ale netrvalo ani třicet sekund než se mi zacelila rána po sešívačce. V porovnání s ostatními živočichy to je docela rychlost.

„Oshino – Oshino-san?“

„Přesně. Oshino Meme.“

„Takže Oshino Meme, říkáš… To jméno zní moe.“

„Moc toho od něj nečekej. Je mu něco přes třicet.“

„Á, aha. Ale zamlada to musela být moe postava.“

„Nesuď živý lidi podle jmen. Počkat, ty víš, co je to moe postava?“

„Je to všeobecná znalost,“ řekla s klidem Senjougahara. „Já bych charakterem byla tsundere, že?“

„ . . . . . “

Myslím si, že tvojí postavě se říká tsundora.

Prázdné tlachání.

Ze Střední školy Naosetsu, kam já, Hanekawa a Senjougahara chodíme, to do té doučovací školy trvalo dvacet minut. Daleko od obytné zóny.

Daleko.

Před pár lety tuto školu zavřeli z finančních problémů, kvůli nečekanému návalu známých doučovacích škol. Když jsem se o téhle čtyřpatrové budově dozvěděl, už byla v opravdu obdivuhodném stavu zhroucení, takže co vím o její minulosti je jen ze šuškání lidí.

Nebezpečí.

Soukromý pozemek.

Zákaz vstupu.

Ačkoli byla stavba obehnaná ochranným plotem a stěnami cedulí, děr v plotu bylo víc než dost, takže vstup a odchod byl jak možný, tak lehký.

A mezi těmi troskami žil Oshino.

Tam se rozhodl zabydlet.

Včetně jarních prázdnin to byl skoro měsíc.

„Každopádně, bolí mne zadek. A sukni mám celou zmačkanou.“

„Moje vina to není.“

„Přestaň se vymlouvat. Nebo ti to rozdrtím na kousky.“

„Rozdrtíš co!?“

„Neměl by ses ke mně chovat trochu mileji, když na kole s někým jezdím poprvé?“

Neříkala jsi sama, že dobromyslnost je pro tebe projev nepřátelství?

Střet jejích slov a činů je velmi znatelný.

„Dobře, co mám teda udělat?“

„No, například bys mohl nabídnout svoji tašku jako podsedák.“

„To jsou ti všichni okolo tebe lhostejní?“

„Takhle se mnou nemluv. Řekla jsem například, ne?“

Má odpověď?

Dobrá otázka.

„V porovnání s tebou musela být Marie Antoinette vzorem pokory.“

„Byla mou žákyní.“

„Co všechny ty roky mezi vámi?“

„Můžeš mi prosím přestat skákat do řeči? Máš příliš přátelský tón. Ostatní by si o nás mohli myslet, že jsme snad spolužáci.“

„Ale my jsme!“

Do jaké míry bude zapírat, že se známe?

Tohle mi už připadá příliš.

„Ach… Na tebe musí člověk posbírat dost trpělivosti, co?“

„Araragi, ta věta zněla jako by měla patřit k mé postavě a ne tobě. To by někoho mohlo zmást, uvědomuješ si to?“ řekla Senjougahara.

„Kde máš vůbec tašku ty? Nemáš s sebou vůbec nic. To žádnou nenosíš?“

Připomnělo mi to, že jsem nikdy neviděl Senjougaharu něco nosit.

„Všechno učivo už mám v hlavě. Proto si nechávám věci ve skříňce. Když mám všechny potřeby u sebe, nepotřebuji tašku. Ani se nemusím převlékat na tělocvik.“

„Aha.“

„Bez prázdných rukou bych se těžko dokázala včas ubránit.“

„ . . . . . “

Celé její tělo je zbraň.

Lidská zbraň.

„I když nerada nechávám hygienické potřeby ve škole, nic jiného mi na tom nevadí. Půjčit si je od nikoho nemůžu, protože se s nikým nebavím.“

„Nemluv o tom tak přirozeně.“

„Proč pak? Vložky jsou pro osobní hygienu, není na tom nic za co by se měl kdo stydět. Spíš by bylo odporné je schovávat, nemyslíš si?“

Myslím si, že schovávat to taky má své problémy.

No, záleží na tom, kdo jste.

Já bych se k tomu neměl vyjadřovat.

Víc mě ale zaujalo, jak se vůbec nestarala o svůj nedostatek přátel.

„Á, to mi připomíná.“

Ne, že bych se tím příliš trápil, ale předtím kvůli tomu problému se sukní jsem si uvědomil, že Senjougahara je přece jen dívka a nechtěla by si ušpinit oblečení. Proto jsem se vynasnažil najít co největší vchod a jen co jsme se k němu dostali, otočil jsem se k ní.

„Vezmu si k sobě tvůj 'penál'.“

„Cože?“

„Všechny ty psací potřeby, pohlídám ti je. Tak je vyndej.“

„Co jsi to řekl?“

Vypadala jako bych ji požádal o nemožné. Jako bych byl naprosto pošahaný.

„I když je Oshino docela divnej chlápek, je taky můj zachránce.“

A ještě k tomu

Taky zachránil Hanekawu.

„Nepůjdu k němu s někým tak nebezpečným, tak mi dej všechno ostrý, co máš.“

„Nečekala jsem, že to řekneš až po příchodu,“ zírala na mě s hněvem. „Podvedl jsi mne.“

„ . . . . . “

Musela jsi to říct zrovna takhle?

Pak už Senjougahara neřekla nic, ale v jejím výrazu se mísilo hloubavé přemítání s rozporem. Dívala se na pomyslný bod na zemi před svýma nohama, ale několikrát se otočila a zazírala na mě.

Už jsem si myslel, že se dovnitř se Senjougaharou nedostanu, ale po chvilce řekla, „Chápu,“ jako by konečně všechno zvážila.

„Nastav ruce.“

Jen co to dořekla, všechny její pomůcky padly k zemi jako tisíce okvětních lístků, jako bychom byli na kouzelnickém představení a to byl její trik. Co si na mě vytáhla na chodbě nebyla ani špička tohoto ledovce. Její kapsy musí být čtyřrozměrné. Možná používá technologii z dvacátého druhého století. Řekl jsem, že jí je pohlídám, ale tohle asi do tašky nenarvu.

Naše vláda není moc dobrá v udržování veřejné bezpečnosti, když někoho s tímhle vším pustí mezi lidi.

„Tohle nic neznamená. Nemysli si, že ti věřím,“ řekla mi Senjougahara po tom, co skončila s vodopádem školních pomůcek.

„Co myslíš tím věřit?“

„Jestli mne chceš vodit za nos, zavést někam do zapadlých zřícenin a odvděčit se mi za sešití tvé tváře, tak děláš velkou chybu.“

„ . . . . . . “

Popravdě, taky si myslím, že je to chyba.

„Dobře mne poslouchej. Jestli každou minutu nezavolám svým poskokům, pět tisíc jich půjde po celé tvé rodině.“

„Bez starosti.“

„To chceš říct, že tam se mnou vydržíš pouhou minutu?“

„To mě máš za boxera?“

A co víc, ještě k tomu vyhrožuje mojí rodině.

Je příšerná.

Pět tisíc lidí, strašná lež.

Troufalá lež pro někoho, kdo nemá žádné přátele.

„Máš dvě mladší sestry, že? Brzo už budou chodit na střední?“

„ . . . . . “

Zná mou rodinu.

I kdyby to byla lež, není to vtip.

Každopádně, ví že mi nemůže dost ublížit a vypadá to, že mi kvůli tomu vůbec nevěří. Teď když přemýšlím nad tím, jak mi Oshino říkal, že důvěra je důležitá, tak tohle nevypadá jako moc dobrá situace.

No, nedá se nic dělat.

Odteď je to celé jen Senjougahařin problém.

Jsem tu jen jako „průvodce“.

Skrz pletivo jsme se dostali na pozemek a do samotné budovy. I když jsme přišli brzo večer, bylo celkem šero. Protože se ta škola už dlouho rozpadala, půdě pod nohama se nedalo věřit a bez opatrnosti byste pořád zakopávali.

Tam jsem si uvědomil:

Kdyby seshora spadla prázdná plechovka, pro mě by to byla jen prázdná plechovka, ale pro Senjougaharu by to byla plechovka desetkrát těžší než normálně.

Relativně vzato –

Desetkrát silnější gravitace, desetina gravitace, to je problém který v realitě, na rozdíl od mangy, nemůže být jasně daný. Nízká váha neznamená vysoké fyzické dovednosti.

A ještě k tomu chodí místem, které vůbec nezná. Není se co divit, že Senjougahara je jako divoké zvíře s očima na stopkách.

I když je desetkrát rychlejší, její síla je desetinou toho co byla.

Chápu, proč mi nechtěla dát svoje pera a kružítka.

A taky proč s sebou nemá tašku.

„Tudy.“

Natáhl jsem ruku Senjougahaře, která se zastavila u vchodu, stiskl její zápěstí a vedl ji. Senjougaharu můj náhlý pohyb vystrašil, zabručela „Co si to--“, ale pak šla těsně za mnou.

„Ani si nemysli, že bych ti poděkovala.“

„Jo, vím.“

„Spíš bys měl poděkovat ty mně.“

„Tak to nevím.“

„Vždyť jsem na tebe myslela a úmyslně proděravěla tvou tvář zevnitř, aby to nebylo vidět.“

„ . . . “

Ať to berete jak chcete, zní to jako něco, co by vám řekli, když vás šikanují. „Aby to moc nebilo do očí, radši tě praštím do břicha než do ksichtu“.

„Kdybys mi tu tvář probodla skrz, tak by to stejně bylo na očích.“

„Ale máš přece tlustou kůži, takže jsem z toho nějak usoudila, že budeš v pořádku.“

„To mi náladu moc nezlepšuje. A co mělo znamenat to 'nějak'?“

„Má intuice je přesná asi na deset procent.“

„To je dost nízko.“

„No…“ řekla Senjougahara držící se dál ode mě.

„Vypadá to ale, že jsem přece jen byla zbytečně obezřetná.“

„…jo, tak to vypadá.“

„Bolelo by, kdybych řekla, že nesmrtelnost je v celku užitečná?“

Senjougahařina otázka.

Odpověděl jsem: „Teď už ne.“

Kdyby se zeptala o prázdninách.

Kdyby mi to někdo řekl o těch prázdninách… na místě bych zemřel. To by pro mě byla smrtelná rána.

„Když řekneš, že je užitečná, tak je. Když řekneš, že není, tak není. To je vše.“

„Tím chceš říct, že to je obojí? To je těžko pochopitelné,“ pokrčila Senjougahara rameny.

„Je to podobné tomu jak 'možné nebezpečí' může být nebezpečné i bezpečné.“

„To órai v možném nebezpečí je all right, nemyslíš si?“

„Vážně?“

„Ale každopádně, už nejsem nesmrtelný. Jsem jen normální člověk, co se hojí rychleji, nic víc.“

„Aha. Už chápu,“ řekla Senjougahara znuděně. „A to jsem toho pro tebe měla tolik připraveného. Jaká škoda.“

„To zní jako bys plánovala něco divného a neřekla mi o tom...“

„To si vyprošuji, Araragi. Jen jsem plánovala ti ___ a ___, toť vše.“

„Co má být ___!?“

„Jen jsem na tobě chtěla zkusit to a tamto.“

„Vysvětli to co máš v kurzívě!“

Oshino býval většinou na čtvrtém podlaží.

Měli tam výtah, ale jak se dalo čekat, nefungoval. Jediné, co nám zbývalo, bylo buď prorazit hořejšek výtahu a po drátech se dostat do čtvrtého patra, nebo vyjít po schodech. Ať na to jdete z jakéhokoliv úhlu, druhá možnost vypadá líp.

Vydal jsme se ke schodům, držíce se Senjougahařiny ruky.

„Araragi-kun, ještě ti něco musím říct.“

„Co?“

„I když na to oblečená nevypadám, mé tělo překvapivě nestojí za odnětí svobody.“

„ . . . . . “

Vypadá to, že mi Senjougahara moc nedůvěřuje.

„Nerozumíš nepřímým narážkám? Tak ti to řeknu na rovinu. Jestli ukážeš svou pravou tvář, rozhodneš se stáhnout si kalhoty a pokusíš se mne znásilnit, ať to dopadne jakkoliv, pomstím se ti stejně jako to dělají v BL.“

„ . . . . . “

Její obezřetnost je nulová a naprosto jí chybí stud.

Příšerně děsivá osoba.

„Připadáš mi – a to ne jen kvůli tomu, co říkáš, ale prostě obecně – jde z tebe cítit, že jsi přemrštěně sebestředná, jako by ses brala jako oběť.“

„To je ale nepříjemné. Takže jsou věci které můžeš říkat a které nesmíš?“

„Tak tys toho byla doteď plně vědomá!?

„Musím říct, že ten tvůj Oshino má velmi ztrouchnivělý dům, nemyslíš si?“

„Jo… Je celkem výstřední.“

Pořád se mi na Senjougahařiny otázky těžce odpovídá.

„Neměli jsme mu předem zavolat, když ho budeme žádat o pomoc? I když, na to je asi už trochu pozdě“

„Nečekal bych, že řekneš něco tak rozumnýho, ale bohužel Oshino nemá mobil.“

„Ten Oshino mi nezní jako někdo, kdo by ukazoval svou pravou povahu. Pochybná to osoba. Čím se živí?“

„Neptal jsem se ho na detaily, ale ve věcech jako tahle je expert.“

„Hmm.“

I když moje vysvětlení toho moc nevysvětlovalo, Senjougahara na otázce nelpěla. Asi si myslí, že ho stejně pozná sama, že není důvod proč se ptát. Obojí si řekla správně.

„Á, Araragi-kun, ty nosíš hodinky na pravé ruce, že?“

„Hm? Jo.“

„Takže jsi přeučený?“

„Nemůžeš se jen zeptat, jestli jsem levák?!“

„Hm. Takže, jsi přeučený?“

„ . . . . . “

To ona je přeučená.

Čtvrté podlaží.

Jelikož to bývala doučovací škola, každá místnost byla rozdělena do třech tříd; v každé třídě byly dveře rozbité, a tak splývaly s chodbou. Nakoukl jsem do první třídy, jestli tam není.

„Tak tady je ten náš Araragi! Už tu na tebe čekám.“

Byl tam, Oshino Meme.

Seděl s nohama křížem na provizorní posteli z otlučených lavicích, které naskládal na sebe a přivázal k sobě plastovými vlákny, otočený k nám.

Jako by věděl, že jdu. Vždycky vše prokoukne.

A Senjougahara jím byla zřetelně znechucená. I když jsem jí o Oshinovi varoval, stav špíny usazené na něm musel moderní středoškolačku i s nejméně módním vkusem dost šokovat. Kdokoliv ubydlený v takovém odpadu by skončil jako otrhanec, ale i já, jako chlap, bych řekl, že Oshino má daleko k čemukoliv čistému. Dalo se o něm říct jen to, že nebyl čistotný, když jste chtěli být upřímní. Ale poslední kapka bylo jeho psychedelické havajské tričko.

Všechny vždy překvapí, že někdo takový mi zachránil život…

Rozhodně není jako Hanekawa.

„Á, tak na dnešek sis sehnal jinou! Nikdy tě neuvidím dvakrát se stejnou, co, Araragi? Jsem za tebe šťastnej, vážně.“

„Nech toho. Takovou postavu ze mě nedělej.“

„Copak takovej nejsi?“

Oshino prozíravě sledoval Senjougaharu.

Jako kdyby se díval na něco za ní.

„Rád Vás poznávám, mladá paní. Jsem Oshino.“

„Já Vás také. Jmenuji se Senjougahara Hitagi.“

A bylo po seznamování se.

Aspoň že se nepokusila do toho vsunout nějakou urážku. Vypadá to, že má pro starší generaci respekt.

„Jsem Araragiho spolužačka, to on mi o Vás řekl.“

„Aha – tak, tak,“ řekl Oshino smysluplným tónem.

Sklopil oči k zemi, vytáhl cigaretu a držel ji mezi rty, bez zapálení. Okna, která už jako okna nemohla fungovat, měla v rámech pouze střepy a Oshino zdánlivě ukazoval k nim do dálky.

A po dlouhém tichu se otočil ke mně.

„Máš rád holky s rovnou ofinou, Araragi-kun?“

„Už jsem ti říkal, ať ze mě takovou postavu neděláš. Jen lolicon by měl rád takový účes. Nemíchej mě do tvojí generace, která dospívala, když poprvé dávali Ženatý se závazky.“

„Jasně,“ zasmál se Oshino.

Na to se Senjougahara zamračila.

Vypadalo to, že ji ten výraz 'loli' dost urazil.

„Oshino – asi by bylo lepší, kdyby ses jí zeptal sám, ale to je jedno. Před dvěma lety tahle holka ztra–“

„Neříkej mi tahle holka,“ přerušila mě rázně Senjougahara.

„Tak jak ti mám říkat?“

„Paní Senjougahara.“

„ . . . . . “

Je tahle holka zdravá?

„… PÁ-NÍ SEN-DŽÓÓ-GA-HA-RÁ.“ Dlouze a vlekle, se sarkasmem.

„Neříkej to tak roboticky. Nelíbí se mi to. Řekni to pořádně.“

„Senjougaharička.“

Do očí mi vrazila prsty.

„Oslepnu!“

„To máš z drzosti.“

„Co to má být za ekvivalentní výměnu!?“

„Mé týravé urážky tvoří čtyřicet gramů mědi, dvacet pět gramů zinku, patnáct gramů niklu, pět gramů studu a devadesát sedm kilogramů zášti.“

„To je celý jen zášť!“

„Mimochodem, těch pět gramů studu byl vtip.“

„Vyškrtla jsi z toho tu nejdůležitější ingredienci!“

„Jsi hlučný. Jestli se neztišíš, dám ti přezdívku 'menstruační bolest'.“

„To zní jako nějaká sebevražedná příšera!“

„Proč ti to vadí? Jak naznačuje to slovo samotné, není za co se stydět.“

„To a tvoje nevraživost jsou dva rozdílné problémy!“

Senjougahara se sebou byla spokojená a otočila se k Oshinovi.

„Chtěla bych se vás na něco zeptat.“ Spíš než jen k Oshinovi, tón jejího hlasu naznačoval, že mluvila jak k Oshinovi tak ke mně; když zamířila ukazováčkem do rohu třídy.

V tom rohu seděla mladá holčička – dost malá na to, aby měla ještě hodně daleko od přijetí na střední školu – s ručkama objímající kolena. Vypadala zhruba na osm let, se starou leteckou přilbou na hlavě a leteckými brýlemi okolo ní, s bledou pletí a zlatými vlasy; objímající svá kolena v rohu místnosti.

„Co je to za dítě?“

Zeptala se nás „Co“ místo „kdo“. Což znamenalo, že Senjougahara byla velmi všímavá. Každopádně, i kdyby to nebyla Senjougahara, většina bystrých lidí by si všimlo, že na té holčičce bylo něco divného, něco jiného. Hlavně díky tomu, jak se dívala na Oshina – nejistě a podezíravě.

„Jo, o tu si nemusíš dělat starosti,“ vysvětlil jsem jí, předtím než Oshino stihl cokoliv vyslovit. „Jen tam sedí, nic neudělá – takže je v pořádku. Nemá stín ani obrys. Dítě beze jména, bez života.“

„Á, ne ne, Araragi,“ vtrhl do rozhovoru Oshino. „Máš pravdu, že nemá stín, obrys a ani život, ale včera jsem jí dal jméno. Byla přece tak užitečná při tom Zlatým týdnu a je příšerně nepraktický, když se nijak nejmenuje. A bez jména by byla pořád nelidská.“

„Hmm – jméno. Jak se jmenuje?“

„Oshino Shinobu.“

„Shinobu – hmm.“

Opravdu japonské jméno.

I když na tom v tomhle případě nezáleží.

„Srdce pod čepelí. Dobrý jméno, přesně pro ni, nemyslíš si? Příjmení má po mně. Shinobu je dokonce stejnej znak jako část mýho příjmení. Dva účely, trojí význam. Docela elegantní jméno, ne? Mně se celkem líbí.“

„Záleží na tom?“

Spíš na tom nezáleží mně.

„Měl jsem jich pro ni dost. Nakonec jsem rozhodoval mezi Oshino Shinobu a Oshino Oshino, ale vybral jsem, co znělo líp, než abych si pohrával s fonetikou. Říkal jsem si, že paní Reprezentantka by byla s mým výběrem Kanji spokojená.“

„Skvělý.“

Vážně mě to nezajímalo.

I když 'Oshino Oshino' nepřichází v úvahu.

„Ptám se vás,“

S tónem který naznačoval, že už měla toho tajnůstkářského rozhovoru dost, Senjougahara se zeptala: „Co je to za dítě?“

„Jak jsem řekl – nic.“

Zhroucenina po upírovi.

Prázdné ostatky nádherného démona.

Ať bych řekl cokoliv, nemohl jsem tomu pomoct, nebo snad jo? Každopádně, se Senjougaharou to nemělo nic společného, byl to můj osobní problém. Po zbytek svého života si to břímě ponesu.

„Takže nic, říkáš. Dobrá.“

„ . . . . . “

Příšerně lhostejná ženská.

„Má babička z otcovy strany vždycky říkala, že nezáleží na tom, jestli se budu k lidem chovat lhostejně, když mne vychovají, abych pro nikoho nebyla důlek žita.“

„Co má být důlek žita?“

Řekla to špatně.

Stejně jako když si někdo splete ortodoxii s ortopedií.

„Teď ale k důležitým věcem.“

Senjougahara odvrátila zrak z bývalé upírky – holčičky se sněhovou kůží a zlatými vlasy, teď známé jako Oshino Shinobu – k Oshinu Meme.

„Bylo mi řečeno, že mi můžete pomoct.“

„Já? To nebude možný,“ řekl Oshino žertovným tónem. „Jen Vy si můžete pomoct, mladá paní.“

„ . . . . . “

To ne.

Senjougahařiny oči se zúžily na polovinu jejich obvyklé velikosti.

Je prostě nedůvěřivá.

„Do dnešního dne jsem se setkala s pěti lidmi, co mi řekli přesně tahle slova. Všichni to byli podvodníci. Jste jedním z nich, pane Oshino?“

„Haha. Ale ale, mladá paní, no nejsme my kurážný. Stalo se Vám něco?“

Proč sakra vybíráš tak provokativní výrazy? Na některé lidi to působí, jako na Hanekawu, ale na Senjougaharu se musí jinak!

Ona je typ člověka, co by to bral jako výzvu.

„Počkat, počkat.“

Neochotně jsem zasáhl.

Vnuceně vkročil mezi ně za pokusem o vyjednávání.

„Nezasahuj, zabiji tě.“

„ . . . . “

Právě tahle holka, celkem nonšalantně, klidně řekla, že mě zabije.

Proč to vždycky schytám já?

Je jako bomba.

Proboha, nejsou slova, co by ji dokázala popsat.

„No, tak každopádně,“ řekl Oshino celkem ledabyle, v porovnání s touhle napjatou situací. „Jestli mi neřekneš, o co jde, tak se tu nikam nedostanem. Číst myšlenky zas tak dobře neumím. Když nic nepovíš, nebudu vědět, co je jádro tvýho problému. Tvoje tajemství budu opatrovat jako vlastní, tak se nemáš čeho bát.“

„ . . . . “

„Ach jo. Dobrá. Pár věcí ještě vysvětlím já.“

„Je to v pořádku, Araragi-kun,“ přerušila mě zase Senjougahara.

„Řeknu to sama.“

„Senjougaharo…“

„Dokážu to sama,“ řekla.

Poznámky překladatele

Předchozí: 003

Celé Hitagi Krab

Zpátky na hlavní stránku

Další: 005