Monogatari CZ:Bakemonogatari/Mayoi Šnek 004

004

Asi je pravý čas, abych vám řekl něco o těch jarních prázdninách. O jarňácích mě napadla upírka.

Říkám napadla, ale doopravdy jsem jen strkal hlavu, kam jsem neměl. Vlastně jsem doslova vystrčil svou hlavu; odhalil svůj krk pro její ostré tesáky. V tomhle věku, kdy věda je považována za všemocnou a lidé si myslí, že není temno, které by nedokázala rozjasnit – na mě, Araragi Koyomiho, zaútočila upírka na odlehlém venkovském předměstí v Japonsku.

Napadla mě nádherná démonka.

Jí patřila tep mrazící krása.

Vysála krev z mého těla a stal se ze mě upír.

Zní to jako vtip, ale nic zábavného na něm nebylo.

Dostal jsem tělo, které by se ve slunci uškvařilo, kříže se mi hnusily, česnek mě dokázal zranit a posvěcená voda pro mě byla kyselinou. Výměnou jsem získal nepředstavitelné fyzické dovednosti. Co mě potom čekalo byla pekelná realita. Z toho pekla mě zachránil cizinec ve středním věku, který jen tak náhodou šel kolem, Oshino Meme.

Oshino Meme byl beznadějný muž, který se toulal z města do města bez trvalého bydliště. Úžasně upíra vyhnal a vypořádal se i se vším ostatním.

Následkem toho ze mě byl zase člověk.

Zůstal mi malý kus mých sil (jmenovitě rychlejší hojení a trocha zrychleného metabolismu) a znovu jsem neměl starosti se sluncem, kříži, česnekem nebo svěcenou vodou.

Vážně to nebylo moc.

Ani nic co by stálo za konec se slovy „a žil šťastně až do smrti“.

Už se to vyřešilo, takže není o čem básnit. Jediný opravdový přebývající problém je, že mi musí každý měsíc sát krev a mám po tom nadlidský zrak a další dovednosti. Nicméně, to jsou všechno moje vlastní osobní problémy a jenom se s nimi budu muset po zbytek života vypořádávat.

V mém případě to bylo štěstí.

Pro mě to byly jen jarní prázdniny.

Moje peklo trvalo pouhé dva týdny.

Se Senjougaharou to bylo jiné.

Senjougahara Hitagi, která potkala kraba, musela čelit nesnázím svého těla víc než celé dva roky. Většina její svobody byla zabraná těmito nepříjemnostmi.

Nedokázal jsem si představit jaké to bylo, žít v takovém pekle přes dvě léta.

Když tohle bereme v úvahu, možná není až tak překvapivé, že obdivuhodně cítila víc vděku než by se hodilo k tomu, jak málo jsem pro ni udělal. Fyzické nesnáze byla jedna věc, ale zbavit se svých emočních svízelí pro ni muselo být důležitější než cokoliv jiného na celém světě.

City

Mysl

Ano, to je druh problémů, které vás nechají bez nikoho, komu byste se mohli svěřit a nikoho, kdo by vás mohl pochopit. Mohlo to být tím, že vás svázaly řetězy mnohem těžšími a postavily mezi vámi a okolím zdi a mříže mnohem tlustší než tělesné potíže.

Například já jsem se zotavil, ale pořád se bojím ranního svitu přicházejícího skrz mezeru v záclonách. V tom případě může Senjougahara mít podobné přetrvávající efekty.

Znám jednoho dalšího člověka, kterému Oshino pomohl jako Senjougahaře a mně, a tím byla naše třídní zastupitelka, Hanekawa Tsubasa. Avšak u ní to bylo peklo mnohem kratší, trvající jen pár dnů, a ztratila na to veškeré vzpomínky. Svým způsobem byla nejšťastnější z nás všech. Nicméně, Hanekawa ve všech ostatních smyslech nebyla zachráněna vůbec od ničeho.

„Tady někde stál.“

„Kdo?“

„Dům, ve kterém jsem žila. Býval zde.“

„Dům…?“

Podíval jsem se kam Senjougahara ukazovala, ale jediné, co jsem viděl, byla…

„…To je silnice.“

„To vskutku je.“

Byla to překrásná silnice. Z barvy asfaltu bylo poznat, že je nově vylitá. Což znamenalo…

„Takže ten pozemek byl přestavěn?“

„Říká se tomu přezónování“

„Věděla jsi o tom?“

„Ne, nevěděla.“

„Tak by ses měla tvářit aspoň trochu překvapeně.“

„Neukazuji své emoce přes tvář.“

Pravda, její výraz se ani v nejmenším nezměnil.

Ale jak tam u toho místa Senjougahara stála, z toho byste si mohli vyložit pocit osamělého neštěstí – protože ztratila cíl ve své cestě.

„Vážně se všechno úplně změnilo.“ usoudila Senjougahara. „Těžce se dá uvěřit, že tohle všechno dokázali za méně než rok.“

„ . . . . . “

„Celkem nudný konec.“

Po celé své pouti, to je jediný, co dokázala říct.

A doopravdy zněla znuděně.

To byl jeden z hlavních důvodů proč se rozhodla rozbořit svou zeď ve svých nových šatech a teď bylo po všem.

Otočila se.

Neustále se krčící za mýma nohama, Hachikuji Mayoi vykoukla na Senjougaharu. Díky své obezřetnosti zůstávala potichu. I když byla dítě – nebo možná právě proto – musela instinktivně brát Senjougaharu jako větší hrozbu než jsem pro ni byl já. Už nějakou dobu mě zneužívala jako bariéru, aby se vyhnula Senjougahaře. Bylo jasné, že mě, živého člověka, používala jako chabou bariéru a taky bylo velmi jasné, že se vyhýbala Senjougahaře, takže jsem se jako třetí strana cítil dost trapně. Avšak Senjougahara jí neukazovala žádnou známku pozornosti (když říkala „tudy“ nebo „touhle uličkou“, bylo to vždycky jen na mě), takže si byly rovny.

Ale pro toho mezi nimi to pořád bylo dost nepříjemné.

Kupodivu, z toho jak se Senjougahara chovala, bych řekl, že by mi na otázku co si myslí o dětech odpověděla „Ani nevím“ místo „Nesnáším je“ nebo „Nemám je ráda“.

„Ten dům jsme prodali, takže jsem nečekala, že zůstane do puntíku stejný, ale rozhodně jsem nečekala, že se z něho stane silnice. To člověka dokáže docela zdeprimovat.“

„Jo, to si dokážu představit.“

Neměl jsem nic na výběr, než s ní souhlasit.

Opravdu jsem si dokázal představit jaké to muselo být.

Cestou sem se do sebe mísily staré a nové cesty. Mapy na nástěnkách, i ta v parku, se zdály být úplně jiné od reality. To nějak bylo dost, abych ztratil motivaci a nedokázal jsem k tomuhle místu cokoliv cítit.

Ne že by se s tím dalo něco dělat.

Města se mění stejně jako lidé.

Senjougahara si zhluboka vydechla a řekla: „To bylo k ničemu a ještě to zabralo tolik času… Jdeme, Araragi.“

„Hm? To je všechno?“

„Ano.“

„Tak jo. Pojď, Hachikuji.“

Hachikuji beze slov zakývala.

Asi si myslela, že kdyby promluvila, odhalilo by to Senjougahaře její polohu.

Senjougahara vyšla napřed.

S Hachikuji jsme ji následovali.

„Mohla by ses pustit mé nohy, Hachikuji? Špatně se mi takhle chodí. Upřímně, lepíš se ke mně jako Dakko-chan. Každou chvíli kvůli tobě zakopnu.“

„ . . . . . “

„Tak už něco řekni.“

Pod mým nátlakem Hachikuji konečně promluvila: „Pane Araragi, nedržím se Vašich nechutných nohou jako klíště, protože bych chtěla.“

A tak jsem ji od své nohy vypáčil.

Doprovázel to nádherný zvuk trhání látky… což není pravda.

„Jak jste si tohle mohl dovolit! Budu si stěžovat u PTA!“

„Co? U PTA?“

„PTA je úžasná organizace! Nezletilec jako Vy proti nim nemá žádnou šanci. Klidně Vás odcvrnknou jedním prstem a bude po všem!“

„Jen jedním prstem? To je ale děsivý. Mimochodem, Hachikuji, víš co PTA znamená?“

„Eh? No, to je…“

Jak jsem tušil, vůbec to nevěděla, takže zase zmlkla.

Ne že bych to věděl sám.

Při nejmenším se mi to podařilo zastavit před tím, než se z toho stala další otravná hádka.

„PTA je sdružení rodičů a učitelů – Parent-Teacher Association,“ odpověděla Senjougahara před námi. „Taky to je zkratka pro perkutánní transluminální angioplastiku, ale pochybuji, že ses ptal zrovna na tohle, Araragi. Takže sdružení rodičů musí být správně.“

„Hmm. Měl jsem matné tušení, že to bude nějaké shromáždění rodičů, ale nevěděl jsem, že k tomu patřili i učitelé. Vážně toho víš hodně, Senjougaharo.“

„Ne, to jenom ty těžce postrádáš vědomosti a kompetentnost, Araragi.“

„Nebudu si stěžovat na to postrádání vědomostí, protože to vyšlo najevo z toho, co jsem říkal, ale stěžovat si na mou kompetentnost jsi nemusela.“

„Vážně? Tak to změním na tvou patetičnost.“

Ani se na mě neotočila.

Vážně jí to muselo zkazit náladu…

Normální člověk by se mohl divit, co je na tom tak jiného na rozdíl od jejího obvyklého týrání, ale po všech těch urážkách, které mi adresovala, jsem dokázal instinktivně poznat, že to tentokrát bylo jiné. Prostě její slova nebyla vůbec ostrá. Kdyby byla v dobré náladě, pokropila by mě mnohem, mnohem více nadávkami.

Hmm…

Co asi má za problém?

To že její dům je teď silnice nebo to jsem já?

Obojí se mi zdá pravděpodobné.

Ať to bylo cokoliv – i kdybyste si nevšímali toho, že jsem týral dítě – naše konverzace byla přerušena kvůli Hachikujinýmu problému. I kdyby to byl přirozený sled situací, pro Senjougaharu bylo přirozené, že by s takovým zakončením nebyla uspokojená.

V tom případě musím dostat tuhle Hachikuji Mayoi k jejímu domu co nejrychleji to jde a pak zapracovat na zlepšení Senjougahařiný nálady. Mohl bych jí pozvat na oběd a pak s ní jít nakupovat. Jestli potom budeme mít čas, mohli bychom jít ještě někam jen pro zábavu. Jo, to by šlo. Díky svým sestrám se ještě nemůžu jen tak vrátit domů, takže dnešek strávím se Senjougaharou. Naštěstí u sebe mám dost peněz, takže– …Počkat, proč jsem tak odhodlaný pro ni něco dělat!?

Překvapil jsem sám sebe.

„Mimochodem, Hachikuji.“

„Co chcete, pane Araragi?“

„Na tom tvém papírku.“

Vytáhl jsem ho z kapsy.

Ještě jsem jí ho nevrátil.

„Co je to za adresu?“

A proč tam jdeš, chtěl jsem se zeptat.

Jako ten, kdo ji doprovází, jsem to chtěl vědět. Obzvlášť protože byla malá holčička cestující sama. Vyplázla na mě jazyk.

„Ne. To Vám neřeknu. Mám právo nevypovídat.“

„ . . . . . “

Vážně to byla drzá, malá holka.

Kdo to byl, ten kdo řekl, že děti jsou zlaté a nevinné?

„Jestli mi to neřekneš, tak tě tam nevezmu.“

„Nikdy jsem Vás o to neprosila. Můžu tam jít sama.“

„Já myslel, že ses ztratila?“

„No a co?“

„Hachikuji, čistě v zájmu budoucí generace, není špatné se ptát lidí na cestu.“

„Možná pro někoho jako jste Vy bez sebevědomí. Vy si můžete být závislý na ostatních jak chcete, ale já to nepotřebuji. Pro mě tohle není o nic těžší než používat normální automat!“

„Heh… Takže se prodáváš za pevně stanovenou cenu?“ byla moje zvláštní odpověď.

No, z Hachikujinýho pohledu jsem se jí pravděpodobně jen pletl do cesty. Když jsem byl na základce, myslel jsem si, že dokážu všechno sám, že od nikoho nepotřebuju s ničím pomoct a že bych nikdy nepotřeboval někoho, aby mě zachránil.

A přesto samozřejmě není možné, že bych doopravdy dokázal udělat všechno.

„Rozumím, mladá dámo. Mohla byste mi prosím říci co je na této adrese?“

„Z Vašich slov nejde ani trochu upřímnosti.“

Je to paličatá holka.

Obě moje sestry, které brzo dodělají základku, by na to s jistotou skočily, ale Hachikuji měla chytrý obličej, takže jsem usoudil, že se s ní nevypořádám tak jednoduše jako s nějakým pitomým děckem.

Vážně, co já pro ostatní neudělám…

„…Tak jo.“

Dostal jsem výborný nápad.

Vytáhl jsem ze zadní kapsy peněženku.

Měl jsem u sebe hodně.

„Mladá dámo, chtěla byste dostat trochu kapesného?“

„Hurá! Řeknu Vám všechno!“

Pitomý děcko.

Chci říct, to je od ní vážně hloupé.

Nemyslel jsem si, že by takhle někdo dokázal nějaké dítě unést, ale vypadalo to, že Hachikuji byla silný uchazeč pro první místo v této metodě.

„Žije tam nějaká paní Tsunade.“

„Tsunade? To je příjmení?“

„Je to skvělé příjmení!“ zakřičela na mě Hachikuji, zdánlivě uražená.

Chápu, že není nejlepší se takhle ptát na jméno někoho koho zná, ale nebylo to tak špatný, aby ji to naštvalo. Vypadala kvůli tomu trochu emočně labilní.

„Hmm, tak, odkud znáš paní Tsunade?“

„Je to má příbuzná.“

„Aha, příbuzná, hmm.“

Usoudil jsem, že využívá tuhle sobotu, aby navštívila svoje příbuzné. Nevěděl jsem, jestli jen má ležérní rodiče, nebo jestli se vykradla z domu, ale vypadalo to, že se víkendová výprava téhle školačky nezdařila.

„Je Tsunade starší sestřenice s kterou si rozumíš? Podle velikosti toho batohu jsi musela mít dalekou cestu. Radši sis měla počkat na Zlatý týden. Nebo to z nějakého důvodu muselo být dnes?“

„Nějak tak.“

„Aspoň bys měla strávit Den matek se svými rodiči.“

Zrovna já bych tohle neměl říkat.

–Právě proto jseš tak…

Co je na tomhle tak špatného?

„To od Vás nechci slyšet, pane Araragi.“

„Co o mně víš!?“

„Jen to poznám.“

„ . . . . . “

Vypadalo to, že neměla důvod. Prostě z hloubi duše nechtěla, abych ji poučoval.

Jak kruté.

„A co jste tu dělal Vy, pane Araragi? Nemyslím si, že by slušný člověk jen tak v neděli ráno tupě seděl sám na lavičce v parku.“

„Ani jsem nic moc nedělal. Jen jsem--…“

Skoro jsem řekl „zabíjel čas“, ale na poslední chvíli jsem se zastavil.

Pravda. Chlap, co řekne že jen zabíjí čas, když se ho někdo zeptá, co dělá, nestojí za nic. To bylo těsný.

„Jen tak jsem si cestoval.“

„Á, cestování? To zní úžasně.“

Pochválila mě.

Čekal jsem, že tu chválu bude následovat něco strašného, ale nic s ní nepřišlo.

Hmm. Takže Hachikuji dokáže uznat mé dobré stránky…

„Bylo to ale jen na kole.“

„Aha. No, kola jsou pro cestování obvyklé. Stejně mě to trochu zklamalo. Vy nemáte řidičák, pane Araragi?“

„Bohužel náš školní řád zakazuje si dělat řidičák. Kola jsou ale nebezpečnější, takže bych radši měl auto.“

„Hmm. Ale to by pak bylo silnicování, ne?“

„ . . . . . “

To je ale zvláštní chyba. Myslí si, že auta nemůžou cestovat, protože jsou jen na silnicích. Měl bych ji opravit nebo to nechat být? Nevím, co z toho je k ní milejší.

Mimochodem, Senjougahara na to nic neřekla a šla dál napřed.

Ani jednou se nepokusila vstoupit do konverzace.

Možná prostě nedokáže slyšet konverzaci na tak nízké úrovni inteligence.

V tu samou chvíli jsem poprvé viděl bezstarostný úsměv Hachikuji Mayoi. Byl to vcelku okouzlující úsměv, který mi roztál srdce. Obvykle byste takový úsměv popsali jako slunečnici v květu, ale také to byl jeden z těch úsměvů, který lidé s přibývajícím věkem přestávají ukazovat.

„Do háje,“ povzdychl jsem si.

To bylo těsný. Kdybych byl lolicon, určitě bych se teď do ní zamiloval. Díky bohu že žádný lolicon nejsem.

„Tyhle ulice jsou vážně celé zamotané. Co to mají za plán? Jak sis mohla myslet, že se v tomhle sama vyznáš?“

„Tohle není poprvé, co sem jdu.“

„Aha, tak to jo. Ale jak ses tedy ztratila?“

„…Protože to bylo dlouho, co jsem tam byla,“ řekla Hachikuji s hanbou v hlase.

Ano, co si myslíte, že svedete, a co doopravdy dokážete, jsou dvě odlišné věci. Co si myslíte není nic než jen vaše myšlenky. To platí pro děti na základce, středoškoláky a lidi všech věků.

„Mimochodem, pane Arararagi.“

„To je o jedno ra moc!“

„Promiňte, zakoktala jsem.“

„Nekoktej v tak nepříjemnou chvíli.“

„Nedá se nic dělat. Všichni občas něco řekneme špatně. Nebo jste od narození všechno řekl perfektně, pane Araragi?“

„Nemůžu říct, že bych byl perfektní, ale vím, že neříkám jména ostatních špatně.“

„Tak řekněte třikrát Basugasu Bakuhatsu.“

„Tak se nikdo nejmenuje, to je jazykolam.“

„Ano, jmenuje. Znám tři lidi s tímhle jménem, takže je docela běžné.“

Zářila sebevědomím.

Mě ozářilo jak jasné dokáží dětské lži být.

„Basu gasu bakuhatsu, basu gasu bakuhatsu, basu gasu bakuhatsu.“

Nakonec jsem to řekl.

„Co za zvíře jí sny?“ zeptala se mě Hachikuji jen co jsem to dořekl.

Odkdy je tohle opakovací kvíz ?

„…Baku?“

„Ne. Špatně,“ řekla Hachikuji s triumfálním výrazem. „Zvíře, co jí sny je…“ přešla do neohroženého úsměvu. „Člověk.“

„Teď není čas aby sis hrála na chytrou!“

Zakřičel jsem hlasitěji než jsem chtěl, protože jsem si podvědomě myslel, že to vážně bylo chytré. Každopádně, celá čtvrť byla velmi tichá.

Nikoho jiného jsme po cestě nepotkali. Asi to byla čtvrť kde všichni, co potřebovali odejít, odešli už ráno a ti co ne, zůstali celý den doma. V mojí části města to bylo to samý. Největší rozdíl byl v tom, že domy tady byly mnohem větší. Musela to být oblast kam se stěhovali hlavně bohatí. Připomnělo mi to, že Senjougahařin otec byl velkou hlavou v zahraniční investiční společnosti, takže jsem si domyslel, že takový druh lidí tady musí bydlet

Zahraniční investice, hm?

To není zrovna termín, který by se hodil k té zapadlé venkovské oblasti.

„Hej, Araragi,“ zavolala na mě Senjougahara, ozývající se poprvé za dlouhou dobu. „Zopakuj mi ještě jednou tu adresu.“

„Hm? Jo, jasně. Jsme už blízko?“

„Možná. Nebo třeba…“ odpověděla nejasně.

Nechápajíc co tím myslí jsem jí znovu přečetl adresu na papíře.

Senjougahara přikývla a řekla, že jsme ji přešli.

„Co? To už jsme tam byli?“

„Ano, vypadá to tak,“ řekla klidně. „Pokud mne chceš pokárat, tak to udělej, jak jen je ti libo.“ „Ehm, jen něco tak malého ti vyčítat nebudu.“

Proč vždycky takhle zvážní?

Byla tak úctyhodná, že mi spíš připadalo, že jen neví kdy to vzdát.

„Hmm.“

S klidným výrazem, který neukazoval ani ždibec netrpělivosti, se Senjougahara otočila proti směru cesty, kterou právě ušla. Aby se jí vyhnula, Hachikuji dělala přesný opak a udělala ze mě jejich osový střed.

„Proč se tak bojíš Senjougahary? Nic ti neudělala. Dokonce, i když to na první pohled není dost poznat, tě naviguje ona, ne já.“

Já ji jen následoval.

Vážně jsem v tomhle neměl postavení s kterým bych mohl mluvit o svojí důležitosti.

I když se jí z dětské intuice Senjougahara nelíbila, tohle bylo příliš. Ani Senjougahara není z oceli. I jí by ublížilo, kdyby se jí Hachikuji pořád takhle vyhýbala. A i když dám stranou svoje starosti o Senjougaharu, to jak se k ní Hachikuji chovala nebylo správné už jen z morálního hlediska.

„Nevím, jak Vám na tu otázku mám odpovědět,“ řekla Hachikuji s překvapivou cudností a skleslostí.

Pak ztlumila svůj hlas na šepot a řekla, „Ale necítíte to, pane Araragi?“

„Necítím co?“

„To nelítostné nepřátelství, co z ní vyzařuje.“

„ . . . “

Asi to nebude jen intuice.

Nejhorší na tom bylo, že nemůžu říct, že neměla pravdu.

„Určitě mě nenávidí. Cítím, jak mi její duše říká ať zmizím, protože jí stojím v cestě.“

„Pochybuju, že si to doopravdy myslí, ale… Hmm.“

Hurá do toho.

Bál jsem se, ale nakonec jsem se jí zeptal.

Odpověď jsem už věděl, ale stejně jsem měl pocit, že se na to mám zeptat.

„Hej, Senjougaharo.“

„Co je?“

Samozřejmě se na mě neotočila.

Možná jsem byl já ten, kdo jí stál v cestě a kdo by měl zmizet.

Oba jsme se měli za přátele, takže bylo divné, jak špatně spolu vycházíme.

„Ty… nenávidíš děti?“

„Ano, naprosto se mi hnusí. Do jednoho by měly všechny zdechnout.“

Ani trochu se nekrotila.

Hachikuji vypustila krátký pláč hrůzy a zase se scvrkla skrčená za mě.

„Vůbec nevím, jak s nimi zacházet. Před nějakou dobou – myslím, že to bylo ještě v minulé škole – jsem narazila do asi sedmiletého dítěte v obchoďáku.“

„Rozbrečela jsi to dítě?“

„Ne, tak jsem to nemyslela. Můj problém je to, co jsem mu řekla. Řekla jsem, ‚Jsi v pořádku? Neublížila jsem ti? Omlouvám se, vážně, promiň‘.“

„ . . . . . “

„Nevěděla jsem, co dítěti říct, takže jsem naprosto ztratila hlavu. To mě dovedlo k tak otřesné reakci. Tak příšerně mě to otřáslo, že se od té doby snažím veškerou svou nenávist zaměřovat na ty věci, kterým říkají děti, ať jsou lidské nebo ne.“

Byl to skoro až výbuch hněvu.

Chápal jsem její odůvodnění, ale nedokázal jsem pochopit, jak se cítila.

„Mimochodem, Araragi.“

„Co?“

„Vypadá to, že jsme to zase minuli.“

„Cože?“

Minuli co…? Aha, tu adresu.

Co…? Vážně? Dvakrát?

V neznámé oblasti by nebylo výjimečné, že by se adresa neshodovala se samotným rozestavěním budov, ale Senjougahara tady donedávna bydlela.

„Jestli mne za tohle dokážeš napomenout, učiň tak jak jen uznáš za vhodné.“

„Jen něco tak malého ti vyčítat ne--… Počkat, Senjougaharo, nezměnila se trochu tvá věta od minule?“

„Změnila? Ani jsem si nevšimla.“

„Co se to děje? Počkat, tys vlastně zmiňovala to přezónování, že jo? Když teď nad tím tak přemýšlím, z tvého domu je teď vlastně silnice, takže nebude tak překvapivé, že všechno je tak jiný než jak si pamatuješ.“

„Ne, tím to není.“ Senjougahara si prohlédla své okolí. „Přibylo nespočet silnic, staré domy zmizely a byly postaveny nové, ale ani jedna stará cesta nezmizela úplně. Neměla bych se tu takhle ztrácet.“

„Hmm?“

Ale pravdou bylo, že se doopravdy ztrácela. Bylo možné, že si prostě nedokázala přiznat svou vlastní nedbalou chybu. Dokázala být svým způsobem celkem tvrdohlavá.

„Co?“ zeptala se mě Senjougahara. „Z tvého výrazu vyzařují stížnosti. Araragi, jestli chceš něco říct, tak buď muž a řekni to. Jestli po tom toužíš, můžu se tu svléknout donaha a pokorně si tu před tebe, pro tebe, lehnout.“

„To se ze mě snažíš před všemi udělat nejhoršího člověka planety?“

Jak bych jí tohle mohl nechat udělat v takové obydlené oblasti?

Krom toho to ani nepatřilo mezi mé “záliby“.

„Kdyby to ukázalo světu, že Araragi Koyomi je nejhorší muž ze všech, pak válet se nahá na zemi je laciná cen, kterou za to budu muset zaplatit.“

„Laciná je možná tak tvoje hrdost.“

Nemohl jsem se rozhodnout, jestli měla příliš hodně nebo málo hrdosti.

„Ale nechám si na sobě ponožky.“

„I kdybys tohle zakončila nějakým trapným vtipem, žádný takový divný fetiše nemám.“

„Těmi ponožkami jsem myslela síťované punčochy.“

„Když přidáš na šílenostech, ničemu to nepomůže.“

Vlastně, i když to nepatří mezi moje chutě, nevadilo by mi ji vidět v síťovaných punčochách. Ani k tomu nemusí být nahá. Hm, kdyby na sobě takové punčochy měla…

„Z tvého výrazu vyzařují nemravnosti, Araragi.“

„Na nic takového jsem nemyslel. To by člověk jako já, který se snaží udržovat zásady mravů, byl vlastníkem takového naprosto vulgárního charakteru? Opravdu mě šokuje, že by sis něco takového o mně myslela, Senjougaharo.“

„Ó? Ať to je opodstatněné nebo ne, vždycky se tě snažím z něčeho takového obvinit, Araragi. To, že jsi to tentokrát jednoduše popřel bez jakékoli odvety je velmi podezřelé.“

„Eeehm…“

„Ale jestli pro tebe není má nahota dost, asi budeš mít v úmyslu mi permanentní fixou začernit každý kousek mého nahého těla obscénními výrazy a vruby počítající tvá zneužití.“

„Tak daleko jsem nad tím nepřemýšlel!“

„Tak jak daleko ses tedy dostal?“

„ Ale podstatnější je, ehm, Hachikuji,“

Nuceně jsem změnil téma.

Naučil jsem se to od Senjougahary.

„Promiň, ale asi tohle potrvá déle než jsem si myslel. Jestli víš kde teď jsme--“

„To nevím.“

Hachikujin hlas byl překvapivě klidný. Co klidný, byl to tón bez emocí, mechanický, zněl jako by recitovala vzorec, co se naučila nazpaměť.

„Pravděpodobně to není možné.“

„Co? Pravděpodobně?“

„Jestli Vám nestačí pravděpodobně, tak teda rozhodně nemožné.“

„ . . . . . “

Ne, že by mi pravděpodobně nestačilo.

Ani že by rozhodně bylo dost.

Přesto jsem jí na to nedokázal nic říct.

Byl to ten tón v jejím hlase.

„Nezáleží na tom, kolikrát se o to pokusím, nikdy se tam nedostanu.“

Hachikuji…

„Nikdy se k ní nedostanu…“

Opakovala se Hachikuji.

„Nikdy se k mámě nedostanu.“

Byla jako přeskakující gramofonová deska.

A pak opravená gramofonová deska:

„To se stává se ztraceným šnečkem.“

Poznámky překladatele

Předchozí: 003

Celé Mayoi Šnek

Zpátky na hlavní stránku

Další: 005