Monogatari CZ:Bakemonogatari/Mayoi Šnek 003

003

Vypadala na devět nebo deset let, stála v rohu parku u železné nástěnky s mapou, upřená na nákres zdejší čtvrti. Dívala se směrem ode mě, takže jsem nemohl vidět, jak celá vypadala, ale její prostorný batoh by na kohokoliv udělal dojem. Doopravdy je to ta samá holka, která tam zírala ještě před příchodem Senjougahary. Předtím brzo na to odešla – no, vypadalo to, že se zase vrátila. Očividně porovnávajíc onu tabuli s nějakým kusem papíru v ruce.

Hmm.

Asi bude ztracená. Na tom jejím papíře musí být nakreslená mapa nebo adresa.

Podíval jsem se na její ruksak.

Je na něm přišitá značka se jménem – „5-3,八九寺真宵“, napsané tlustou fixou.

真宵, upřímný soumrak… takže „Mayoi“ (stejně jako 迷い... takže je ztracená).

Ale 八九寺… jak se to čte? Možná „Yakudera“… nebo ne?

Tenhle jazyk je na mě příliš těžký.

Zeptám se někoho chytrého.

„Hej, Senjougaharo. Tamhle u tý tabule, ta malá školačka s batohem. Co má na něm napsaný?“

„Co?“ řekla Senjougahara pomalu. „Nic tam nevidím.“

„Ou…“

No jo.

Úplně jsem zapomněl.

Moje tělo už není úplně lidské – a včera, v sobotu, jsem nechal Shinobu napít se mojí krve. I když to není tak hrozné jako o jarních prázdninách, mám teď nevšedně zbystřené schopnosti. Můj zrak nebyl výjimkou. Když i jen trochu zapomenu lidskou hranici, dokážu vidět věci přes nemožné vzdálenosti a ani si to neuvědomím. To samo není problém, ale když vidíte věci, co nikdo okolo vás nemůže – necítíte se správně.

Neshoda s okolím.

Ale to býval i Senjougahařin problém.

„No… To kanji se píše jako osm, devět a chrám…“

„Hmm? To by bylo Hachikuji.“

„Hachikuji?“

„Ano. To neumíš číst ani na takové úrovni, Araragi? Žasnu že jsi dokázal vystudovat školku.“

„Školkou projdeš i se zavázanýma očima.“

„To se příliš hodně nadhodnocuješ.“

„Hledáš chyby i v mé opravě!?“

„Tvá namyšlenost mne nebaví…“

„A ty mě taky ne…“

„Vážně, Araragi, kdybys měl alespoň trochu zájem o historii nebo klasiky – tím myslím, kdybys byl muž s intelektuální zvědavostí – věděl bys to. V tvém případě si myslím, že je to ostuda na celý život, ať se na všechno někoho budeš ptát nebo ne.“

„Jo, jasně, jsem naprosto nevzdělaný.“

„Jestli si myslíš, že znát své slabosti je lepší než nic, děláš velkou chybu.“

„ . . . “

Musel jsem jí udělat něco hrozného.

Protože mi ještě před chvilkou říkala, jak se mi chce odvděčit, ale…

„Ty… Ale nic. Takže je to Hachikuji Mayoi… hmm.“

To je celkem divné jméno.

No, divné to je, ale dalo by se i říct, že je normálnější než „Senjougahara Hitagi“ nebo „Araragi Koyomi“. Každopádně, je docela neslušné urážet někoho jméno.

„Ehm…“ krátce jsem si prohlédl Senjougaharu.

Hmmm.

Ať se na ni díváte jak chcete, není zrovna ten typ, co by se nad dětmi rozplýval… Dokážu si ji ale představit jak bere míč ze země, který se k ní přikutálel z hřiště, a jak by ho zahodila dál opačným směrem. Nebo odkopnout brečící dítě, protože je hlučné.

Proto je jednodušší, když půjdu sám.

Kdyby to nebyla Senjougahara ale někdo jiný, přijít k ní s dívkou, by mohlo uklidnit její dětskou ostražitost.

No co.

„Hele, mohla bys tu chvíli počkat?“

„Samozřejmě. Kam jdeš, Araragi?“

„Zeptat se té holčičky.“

„Nechoď. Jen ti zlomí srdce.“

„ . . . . . “

Vážně, řekne o mně to nejhorší jako by to nic nebylo.

Ne, seřvu ji až později.

Teď k té holce.

Hachikuji Mayoi.

Konečně jsem se zvedl z lavičky a přešel přes park – rychlým krokem k mapě a ruksakové holce. Ta holčička tak zoufale pilně zkoumala svůj kus papíru a nástěnku, že si ani nevšimla, jak se za ní přibližuji.

S odstup jednoho velkého kroku mezi námi jsem na ni zavolal.

Co nejvíc přátelsky a vesele jak jsem jen svedl.

„Hej. Jsi v pořádku, neztratila ses?“

Otočila se.

Vlasy měla uvázané do dvou nezapletených culíků po obou stranách a krátká, neupravená ofina obnažovala celá její obočí a kus čela.

Její rysy naznačují inteligenci.

Ta holčička – Hachikuji Mayoi si mě zkoumavě prohlédla a pak otevřela svá ústa.

„Nemluvte se mnou, prosím, nenávidím Vás.“

„ . . . . “

. . . . . .

Došel jsem zpátky k lavičce, šouravě jako mrtvola.

Senjougahara se na mě zvědavě dívala.

„Copak? Stalo se ti něco?“

„To zabolelo… Jen mě to ranilo…“

Skončil jsem s více jizvami než bych kdy očekával.

Trvalo desítky vteřin než jsem se z toho vzpamatoval.

„…Půjdu ještě jednou.“

„Ale proč? Kam půjdeš?“

„Copak to nechápeš? Není to jasné?“ řekl jsem jí.

A odešel si pro svou odvetu.

Tahle ta Hachikuji se zase jen dívala na tabuli, jakoby se naše náhle krátké utkání nikdy nestalo. Očividně ji porovnávala se svými poznámkami na papíře, tak jsem se jí podíval přes rameno – takže to nebyla mapa, ale jen adresa. Nejsem zdejší, takže jsem to nemohl poznat, ale, no, rozhodně to bylo poblíž.

„Hej, ty.“

„ . . . “

„Ztratila ses, že jo? Kam potřebuješ?“

„ . . . . . “

„Dej mi na chvilku ten papír, najdu ti to.“

„ . . . . . . “

„ . . . . “

. . .

Přišoural jsem se malátně zpátky.

Senjougahara vypadala zvědavě.

„Copak? Stalo se ti něco?“

„Ignorovala mě. Malá školačka si mě bezcitně nevšímala, jako bych byl hmyz.“

Skončil jsem s více ranami než bych kdy čekal.

Po desítkách sekund jsem se vzpamatoval.

„Tentokrát… Teď to dokážu!“

„Araragi, nejsem si jistá o co se snažíš nebo co děláš, ale…“

„Nestarej se!“ řekl jsem.

A do dalšího kola zápasu.

Holčička Hachikuji upřená na tabuli…

První úder rozhoduje celý boj!

Vlepil jsem jí zezadu pohlavek. Zřejmě to vážně nečekala, protože následně narazila svým odkrytým čelem plnou silou do nástěnky.

„C-co co to děláte!!?“

„Konečně ses ke mně otočila!“

Děkuji.

„Každý se otočí, když je praštíte do hlavy!!!“

„Áh… Jo, to promiň.“

Můj názor na situaci se po opakovaných šocích změnil.

„Ale víš co se říká, v životě [命] musí být úder [叩].“

„Co tím chcete říct!?“

„Po každé ráně se ti život rozjiskří.“

„To bylo hodně jisker!“

„Jo, to jo…“

Nemohl jsem to jen odbýt.

Škoda.

„Ono, vypadáš, že tě něco trápí, tak jsem si myslel, že bych ti s tím mohl pomoct.“

„Na tomhle světě nejsou lidi, co by chtěli někomu pomoct po tom, co zničehonic praští malou holku do hlavy! Absolutně rozhodně ne!!!“

Teď už je vážně ostražitá.

Ne že bych jí to mohl dát za vinu.

„No jo, promiň, omlouvám se! Je mi to líto, vážně! Ehm, jmenuji se Araragi Koyomi.“

„Hmm, Koyomi. To je dost holčičí jméno, co?“

„ . . . . “

Tak to je vážně něco.

Tohle většinou na potkání neslyším.

„Smrdíte jako holka! Prosím, nepřibližujte se!!!“

„Hej, od holky, i tak malé, si tohle nenechám líbit…“

Počkat, počkat.

Uklidni se, hezky se uklidni.

Ze všeho nejdůležitější je důvěra, ne?

Musím nejdřív odlehčit atmosféru nebo se s ní nedomluvím.

„Tak, jak se jmenuješ?“

„Jmenuji se Hachikuji Mayoi. Moje jméno je Hachikuji Mayoi. Je to jméno od rodičů, kterého si hodně vážím.“

„Aha…“

Očividně jsme tu situaci přečetli správně, ale…

„Ale prosím, přestaňte se mnou mluvit! Nenávidím Vás!!!“

„A proč to?“

„Protože jste mi dal pohlavek!“

„Řekla jsi, že mě nenávidíš i před pohlavkem.“

„V tom případě je to karma z minulého života!!“

„To je svěží důvod pro nenávist.“

„Byli jsme zapřísáhlí nepřátelé i před naším narozením! Já překrásná princezna a Vy odporný vládce zlého království!!“

„To se unášíš sama.“

S cizími nikam nechoď.

Ignoruj lidi, co se s tebou snaží mluvit.

Doba není pěkná a dětem se takové věci vrtají do mozků… A nebo prostě nevypadám jako někdo, koho by mělo dítě rádo.

Každopádně je depresivní, když vás nenávidí malé dítě.

„Jen se uklidni, nechci ti nijak ublížit. Bydlím v tomhle městě a neublížil bych člověku ani zvířeti, jsem nejneškodnější člověk tady.“

Dobrá, to jsem řekl trochu moc, ale abych se s ní vypořádal, taková nadsázka je potřeba. Jak s dětmi tak se všemi ostatními je nejlepší, aby si mysleli, že se s vámi lehce zachází. Ať jsem Hachikuji přesvědčil nebo ne, vhodně zahmčela a pak řekla, „Dobře,“ a dodala, „Snížím svou opatrnost.“

„To nám to ulehčí.“

„Takže, pane Ani-člověk-ani-zvíře…“

„Ani-člověk-ani-zvíře!? To má být kdo!?“

No teda…

Ten výraz samotný nebyl moc, ale jen co vynechala tu první část, stalo se ze mě líně popsané odporné monstrum… Jo, asi se jen přeslechla, ale co když tohle lidi přeslýchají často? A já to tak hodně používal, dokonce si tak říkal…

„On na mě křičí!! Bojím se!!!“

„Hej, to byla moje chyba, neměl jsem na tebe křičet, ale je špatné někomu říkat Ani-člověk-ani-zvíře. Kdokoliv by zařval.“

„Vážně?… Ale to jste o sobě řekl Vy první. Upřímně, jen jsem Vám chtěla říkat tak jak chcete.“

„V životě ti neprojde všechno, jen protože to děláš upřímně. A špatně sis to vyložila.“

Vlastně ten výraz dává smysl dokud ho někdo nezkrátí, pak to začne znít jako bych byl mutant… Ale nicméně:

„Takže bys to neměla takhle zkracovat, i když tomu úplně nerozumíš.“

„Aha. Už chápu. Takže je to něco jako slovo nespoutaný. Jako že když vzrušená postava opilým hlasem zakřičí, „Žijte nespoutaně!“, tak to přijmete , ale kdyby ho v knížce popsali jako, „Žil si nespoutaně a měl sklony být velmi divoký“, tak byste tomu nevěřil… Nějak tak?“

„To si nejsem jistý… Já bych zase nevěřil postavě, co by se vzrušila a opile zakřičela „Žijte nespoutaně!“…“

„Tak jak Vám mám říkat?“

„Stačí jen normálně. Samozřejmě.“

„Dobře, pane Araragi.“

„Jo, normální je pěkný, normální je nejlepší!“

„Nenávidím Vás, pane Araragi.“

„ . . . . “

Atmosféra ztuhla.

„Smrdíte! Nepřibližujte se!!“

„To jsem začal smrdět hůř než jen jako holka!?“

„Hmm… že smrdíte je asi příliš kruté vysvětlení. Opravím se.“

„Jo, to bys mohla.“

„Smrdíte jako někdo cizí! Nepřibližujte se ke mně!!“

„Před chvilkou jsme se představili! Už si oficiálně nejsme cizí, tohle je nesouvislý!“

„To je mi jedno! Prosím, ihned odejděte!!“

„Nepůjdu… Takže, ty ses ztratila?“

„Tohle pro mě není zoufalá situace! Tohle se mi stává pořád! Tyhle potíže dobře znám!! Jsem totiž výletnice!!!“

„Nemyslela jsi výtržnice?“ Ne, jestli často chodí na výlety, možná že není ztracená, ale, „…Počkat, chci ti jen pomoct, proč se pořád chováš tak zatvrzele?“

„Tak se vůbec nechovám!“

„Já to poznám.“

„Tu máš!“

To zaječela Hachikuji, když dávala všechnu svou váhu do vysokého kopu.

Nemyslel jsme si, že by byla holčička ze základky schopná takhle kopnout, s perfektním postojem. Bylo to jakoby mi někdo prohnul páteř kyjem.

Ale, drazí lidé, slyšte a bědujte, jelikož mezi středoškoláky a holčičkami je velký výškový rozdíl. To je rozdíl, který nemůžete jen tak přehlédnout. Hachikujin vysoký kop, který by klidně mohl být namířený až na mou hlavu, by se dostal nanejvýš k mému boku. Nepochybně dojde k nějaké újmě v obou případech – když špička boty přistane na vašem boku – ale to nenese tu nesnesitelnou bolest jako rána do hlavy. Rychle, jen co se mě její noha dotkla, jsem chytl Hachikuji za kotník.

„To né!“ zaječela Hachikuji, ale bylo příliš pozdě… Rozhodl jsem se nenechat Hachikuji, teď stojící jen na jedné noze, si cokoliv zkusit, tak jsem k sobě přitáhl i její druhou nohu, podobně jako když ze země vytrháváte křen. V judu je tohle formou hodu před rameno. A v judu jsou taky tyhle chvaty zakázané, ale tohle je pouliční rvačka.

Hachikuji to vymrštilo do vzduchu a v tu chvíli jsem přímo přede mnou mohl jasně vidět obsah její sukně, docela i z celkem pikantního úhlu, ale to mě, jelikož nejsem pedofil, vůbec nerozrušilo. Škubl jsem s ní přes záda.

Ale náš výškový rozdíl tentokrát nahrával druhému týmu. Hachikuji byla malá. I když z hodu dopadnete na zem ve zlomku vteřiny, váš protivník musí tuhle vzdálenost rychle vrhnout. Jen malinkatou vzdálenost – avšak, v téhle krátké chvíli, při té malé cestě, Hachikuji dokázala přehodit své myšlenky a svou volnou rukou mě uchopila za vlasy. Z jistého důvodu si je nechávám vyrůstat, takže se jich i Hachikujiny krátké prsty dokázaly lehce chopit. V bolestech, které se hnaly přes kůži pod mými kadeři, jsem pustil Hachikujiny kotníky.

Hachikuji ale nebyla tak hloupá, aby to použila k útěku. Stále na mých zádech, nečekajíc na mou kapitulaci, otočila se – s pomocí mé lopatky, která jí posloužila jako osa – a následně napadla mou hlavu. Zapřela mi protiútok.

Udeřila.

Udeřila – ale slabě. Poněvadž její nohy postrádaly stabilitu, nemohla převést svou sílu normálně. Vyšel najevo náš věkový a zkušenostní rozdíl v pouličním boji. Nespěchal jsem se svým finále; uklidnil jsem se. Už jsem mohl v tu chvíli souboj skončit jedním úderem. Kdybych tak učinil, mohla to být má chvíle odvety. Alej pro můj triumf.

Dokázal jsem se chytnout její ruky, kterou mě praštila – vypadá to jako levá-- počkat, ne, jsme k sobě zády, takže by to měla být pravá ruka – popadl jsem její pravou paži a ze svého postoje jsem přešel do zcela nového hodu!

Tentokrát – se podařilo.

Hachikuji dopadla na zem a ležela na zádech.

Ustoupil jsem, počítaje s útočným výskokem–

Ale nevypadalo, že by brzo vstávala.

Vyhrál jsem.

„To ti patří, pitomče – vážně sis myslela, že by malá holčička dokázala porazit středoškoláka?! Fuahahahahahahá!“

V tu chvíli jste mohli být svědkem skoro plnoletého muže, který šel do souboje s malou školačkou, plnou silou s ní třískl o zem a chlubivě se jí vysmíval, jako pyšný vítěz.

Toť jsem já.

Araragi Koyomi je schopný násilně šikanovat malou holčičku a radostně se potom smát… Dělá se mi ze sebe špatně.

„Araragi,“ zavolal na mě ledově chladný hlas.

Otočil jsem se k Senjougahaře.

Pravděpodobně se na to už nemohla dívat a tak sem přišla.

Dívala se na mě naprosto podezíravým pohledem.

„Řekla jsem, že tě budu následovat až do pekel samotných, ale má, ahm, bolest z toho, když vidím jak žalostný člověk jsi, je něco naprosto jiného. Snad chápeš mou situaci.“

„…Prosím, nech mě vymyslet výmluvu.“

„Dobrá.“

„ . . . . “

S ničím jsem nepřišel.

U tohohle se nedá kam jít.

Tak jsem udělal, co se ode mě čekalo.

„No, nechme minulost za sebou, tahle holka – “ ukázal jsem prstem na Hachikuji, která byla pořád zarytá do hlíny. Teda, spadla na záda a měla ten obří ruksak, který jí zpohodlnil pobyt na zemi, takže to nebylo tak špatné, měla by být v pořádku. „Asi se ztratila. Ani si nemyslím, že by poblíž měla rodiče nebo kamarády. Ehm, sedím tu v parku už od rána a už jsem ji tu jednou viděl, předtím než jsi přišla. Taky zírala na tu tabuli. Nic jsem si o tom nemyslel, ale uběhlo docela hodně času a přišla zpátky, takže se musela vážně ztratit, že jo? To je docela vážný, jestli na ní někdo čeká, takže jsem si myslel, že bych jí měl pomoct.“

„…Hmm.“

Senjougahara zakývala hlavou, což něco znamenalo, ale její pochybný výraz nezmizel. No, byly v ní vidět hromady otázek na to, jak se změnily moje úmysly na pěstní souboj, ale to nedokážu dostatečně vysvětlit. Můžu jen říct, že to byly dvě duše válečníků řvoucí do boje.

„Áh.“

„Co?“

„Chci říct, že to dává smysl… Už tu situaci naprosto chápu.“

O tom pochybuju.

Mohlo to být, že svou chápavost jen předstírala.

„Jo, Senjougaharo, říkala jsi, žes tu bydlívala? Takže se bys měla poznat její adresu, ne?“

„Samozřejmě… Tedy, asi tak jako kdokoliv jiný.“

To upřesnění nevěstilo nic dobrého.

Zajímalo by mě, jestli mě teď měla za někoho, kdo týrá děti. To by hypoteticky mělo být i horší než pedofilie.

„Hej, Hachikuji. Vím, že jsi při vědomí a jen předstíráš mrtvou. Ukaž téhle slečně tu tvou adresu.“

Přikrčil jsem se a štípl jsem Hachikuji do líce.

Její oči byly bílé.

…Vážně je v bezvědomí.

Holka zbitá do kómatu, to není dobrý…

„Děje se něco, Araragi?…“

„Ne, to nic…“

Nastavujíc záda Senjougahaře, aby nic neviděla, v klidu jsem poplácal Hachikuji po tvářích, dvakrát, třikrát. Ne abych přidal ke svému násilí, samozřejmě, ale abych ji probudil.

Vzápětí se probrala.

„Mmmm…něco se mi zdálo.“

„Á, vážně? Co se ti zdálo?“ pokoušel jsem se být co nejmilejší. „Řekni, Hachikuji, jaký to byl sen?“ „Sen o barbarském středoškolákovi, co mě týral.“

„…Á, není to jeden z těch snů, co ve skutečnosti znamenají pravý opak?“

„Aha, takže o tom ten sen byl?“

Samozřejmě to sen nebyl.

Pocítil jsem srdceryvnou lítost.

Vzal jsem si její papír a dal ho Senjougahaře – až na to, že se Senjougahara ani nehnula. Než aby pro to zvedla ruku, jen na mě zírala, její oči chladnější než bod mrazu.

„Co je? Vem si to.“

„…Nějak se mi tě nechce dotýkat.“

Ach.

Její jed, na který jsem si údajně zvykl, teď vážně zabolel…

„Můžeš se dotknout jen toho papíru.“

„Nechci ani sahat na věci, kterých ses dotýkal.“

„ . . . . . “

Nenávidí mě…

Senjougahara mě teď nenávidí tím nejběžnějším způsobem…

„Dobře, chápu… Takže ti to prostě nahlas přečtu, jo? Ehm…“

Přečetl jsem adresu napsanou na papíře. Naštěstí v tom nebyly žádné nejednoznačné znaky, takže jsem to dokázal říct plynule. Senjougahara mě vyslechla a řekla,

„Ano. Vím, kde to je.“

„Díky, to pomůže.“

„Je to směrem tam, kde jsem bydlela, jen kousek dál. Nejsem si jistá kde přesně, ale až se tam dostaneme, poznám kam jít. Tak, půjdeme?“

Dřív než to stačila doříct se Senjougahara otočila a dlouhými kroky vyšla k vratům parku. Myslel jsem si, že si bude stěžovat, že musí dělat průvodce nějakému děcku, ale překvapivě se toho hned ujala. Ne, jelikož se jí Senjougahara ještě ani nepředstavila – vlastně se Hachikuji ani nepodívala do očí – má předpověď o její nenávisti k dětem byla pravděpodobně přesná. Nebo tímhle chce splnit svůj závazek, vzhledem k tomu, že pro mě chtěla udělat „cokoliv“.

Ach ach.

Jestli to je pravda, připadá mi tohle jako naprostá ztráta času…

„Ale co… Pojď, Hachikuji.“

„Co… jít kam?“

Hachikuji vypadala upřímně zmateně.

To nedokáže pochopit co se děje z naší konverzace?

„K té adrese na tvém papírku, samozřejmě. Tamhleta slečna jí zná, takže nás tam dovede. Máš štěstí.“

Hachikuji vzdychla.

„…Takže další průvodce…“

„Hmm? Já myslel, že ses ztratila, nebo snad ne?“

„Ano, ztratila,“ Hachikuji zřetelně přiznala. „To jsem já. Jen ztracený šneček.“

„Co? Šneček?“

„Ne–“ Zakroutila hlavou. „To nic.“

„…Dobře teda. Tak, jdem za ní. Jmenuje se Senjougahara, jako to bojiště. Její nevrlost je asi tak strašná jako její jméno, ale na to si zvykneš. A pak si ještě zvykneš na její extrémy a stane se z toho jen její zlozvyk; hluboko uvnitř je poměrně upřímná a dobrá osoba. Až trochu příliš upřímná.“

„ . . . “

„Ale no tak…“

Hachikuji se pořád nehnula, takže jsem jí pevně chytil za ruku a táhl ji, nebo spíš vlekl, rychle za Senjougaharou. Hachikuji pištěla, „Áu, au oů,“ jako nějaký tuleň nebo lachtan, ale i přes několik tvrdých chvil se mnou dokázala držet krok a nespadnout.

Rozhodl jsem se, že se pro své kolo vrátím později.

Pro teď opouštíme ten park s nápisem 浪白.

Bez sebemenšího ponětí, jak se to čte.

Předchozí: 002

Celé Mayoi Šnek

Zpátky na hlavní stránku

Další: 004