Monogatari CZ:Bakemonogatari/Mayoi Šnek 007

007

Před dávnými časy… No, nebylo to tak dávno. Asi před deseti lety. Každopádně, v tu dobu se přibližoval konec vztahu jednoho páru.

Jeden muž a jedna manželka. To dalo pár. Jednou jim všichni okolo nich záviděli a nikdo nepochyboval, že by spolu nežili šťastně až do smrti. Nicméně, jejich manželství nakonec bylo jedno z těch krátkých. Nevydrželo jim ani deset let.

Nemyslím si, že by to byla otázka správnosti.

Takové seběhnutí událostí je celkem normální.

Ten pár měl mladou dceru. To bylo taky normální. Následkem hádky, kterou nesnesu přeříkat, ta mladá dcera připadla svému otci.

Po těch dlouhých, vleklých problémech, vztah toho páru nejen skončil. Příšerně selhal. Kdyby žili spolu ještě jen jeden rok, mohli by se i pokusit jeden druhého zabít. A ke konci musela matka otci zapřisáhnout, že se se svou dcerou už nikdy znovu neuvidí. Nezáleželo na tom, co řekly zákony.

Z poloviny ji donutil to slíbit.

Ale, jejich dcera se zamyslela.

Byla doopravdy donucena?

Ona musela taky otci slíbit, že se se svou matkou nikdy neuvidí. A ta dcera si řekla: Její matka začala nenávidět otce, kterého určitě předtím strašně milovala. Takže, je možné, že by mohla nenávidět i ji? Proč by něco takového jinak přísahala? I když ji napůl donutil otec, co ta druhá půlka? Ale zároveň i ona sama složila stejný slib. Také musela přísahat, že svou matku neuvidí.

To bylo vše.

Jen protože byla její matka.

Jen protože byla její dcera.

To neznamenalo, že by jejich vztah musel vydržet navěky.

Ať je donutil nebo ne, ta slova se nedají vzít zpět, když je jednou zapřísahaly. Dceři řekli, že mluvit o svých vlastních činech s pasivním tónem je nevychované. Řekla jí to sama matka.

Potom si ji vzal otec do péče.

Přiměli ji opustit příjmení své matky.

Nicméně, tyhle pocity se vytratily.

I smutek se ztratil.

Nakonec je čas všem stejně laskavý.

Byl tak laskavý, až to bylo kruté.

Čas plynul a dcera zestárla z devíti na jedenáct.

Byla vyděšená.

Uvědomila si, že si už nemůže vzpomenout na obličej své matky. Ne, nebylo to tak, že si na ni nemohla vzpomenout. To dokázala bez problémů. Nebyla si ale už jistá, že ta osoba, kterou v hlavě viděla, byla její matka.

Byla to ta samá žena, kterou viděla na fotkách.

Už nevěděla s jistotou, jestli ta žena na fotkách, které potají schovávala, doopravdy byla její matka.

Čas.

Čas dokázal jakýkoliv pocit smazat.

Každý pocit mohl vyblednout.

A tak…

se dcera vydala setkat se se svou matkou.

Byla to druhá neděle května toho roku.

Byl Den matek.

Samozřejmě o tom svému otci neřekla. A ani předem nekontaktovala svou matku. Ta dcera neměla ani ponětí, v jaké situaci její matka byla.

Co když ji její matka nenáviděla?

Co když si její matka o ní myslela, že je otravná?

A nebo co když… zapomněla?

To by bylo příšerné.

Popravdě, ta dcera o tom neřekla nikomu – ani svým kamarádům – aby se mohla v poslední chvíli rozhodnout, že na svůj plán zapomene a mohla se vrátit zpátky domů.

A tak vyrazila za svou matkou.

Úhledně si svázala vlasy do culíků a naplnila svůj oblíbený batoh starými vzpomínkami. Doufala, že jimi svou matku potěší. Jen co vyrazila, stiskla papírek s adresou v ruce, aby se ujistila, že ho neztratila.

Ta dcera ale nikdy nedorazila.

Nikdy se nedostala k domu své matky.

Proč?

Proč?

Vážně… proč?

Svítila mi zelená…

„Ta dcera jsem byla já,“ vysvětlila Hachikuji Mayoi.

Nebo to spíš bylo přiznání než vysvětlení.

Její výraz prosící za odpuštění a to jak vypadala, že by se každou chvíli mohla sesypat do pláče, mi v hlavě nechalo jen to slovo.

Senjougahara mě sledovala.

Její výraz se nezměnil.

Opravdu neukazovala svoje emoce ve tváři.

Určitě něco v té situaci musela cítit.

„Takže jsi byla ztracená a od té doby jsi bloudila?“

Hachikuji neodpověděla.

Ani se na mě nepodívala.

„Ta, co se nemohla dostat ke svému cíli teď brání ostatním, aby se vrátili domů. Pan Oshino to neřekl, ale hádám, že je něco jako duch strašící v jedné určité oblasti. Takové vysvětlení by pro amatéry jako jsme my mělo být dostačující. Cesta tam a cesta zpátky. Tam a zpět. Pouť a návrat. To Oshino řekl o Hachikuji.“

Ztracený voleček.

Proto se tomu říkalo voleček, který se ztratil a ne něco co vedlo lidi na scestí.

Proto se tomu nedalo říkat jinak.

Ten přízrak samotný byl ztracený.

„Ale… co ten šneček?“

„Poslouchej,“ řekla Senjougahara jako by mě lehce kárala, „Musel se z ní stát šnek po tom, co umřela. Oshino přímo neříkal nic o strašení v určité oblasti, ale řekl, že je duch. To tím zřejmě myslel.“

„Ale to…“

„Ale myslím si, že právě proto není jako normální duch. Je jiná než co my bereme jako ducha. A také je jiná než ten krab.“

„Ale…“

Ale dávalo to smysl. Stejně jako že se tomu říkalo voleček, ale doopravdy to voleček není, tak i jak tomu říkala šneček, neznamenalo, že to bylo ve formě šneka. Vzala na sebe omylem podstatu příšery.

Jméno představuje tělo.

Podstatu toho, čím je.

–Ne všechno, co vidíš, je pravý. A to, co nevidíš, taky nemusí být pravý, Araragi-kun

Hachikuji Mayoi.

Hachikuji ztracená.

Mayoi [迷い] jako ztracená původně vzniklo z představy o osnově a útku třepících se do sebe. Proto jedno kanji pro Mayoi mělo v sobě radikál nitě [糸] a používalo se jako silný klam, který zabraňoval mrtvým odpočívat v pokoji. A taky ten druhý pravopis pro jméno Mayoi, odkazoval na jakoukoliv večerní hodinu, ale především čas soumraku neboli to, čemu se říkalo stmívání. V tom případě, to co vypadalo jako „upřímný soumrak“ byl ve skutečnosti archaický výraz pro dvě hodiny ranní. Ano, ta samá hodina, která je známá jako Čas třech volů. Odsuď to je pak jen pár kroků do ztraceného volečka nebo šnečka.

Ale… pak… to je přesně jak řekl Oshino…

Je to tak… jasné.

„To vážně nevidíš Hachikuji? Vždyť je přímo tady.“

Silou jsem popadl Hachikuji za ramena, když sklopila hlavu dolů. Potom jsem ji otočil k Senjougahaře. Hachikuji byla tam, přede mnou. Dotýkal jsem se jí. Cítil jsem teplo jejího těla. Cítil jsem, jak jemná byla. Když jsem se podíval na zem, viděl jsem její stín. Když mě kousla, bolelo to.

Když jsem s ní mluvil, byla to radost.

„Nevidím. A ani ji neslyším.“

„Ale předtím jsi…“

Ne, počkat.

Neviděla.

I na úplném začátku, řekla, „Nic tam nevidím.“

„Araragi, co jsem viděla, bylo tebe, jak sis mumlal pro sebe vedle tabule a nakonec prováděl nějaké divoké pantomimu. Nechápala jsem, cos to dělal. Ale, když jsem se tě zeptala…“

Jen co se mě zeptala…

Všechno jsem jí vysvětlil.

Aha, tak proto si nevzala ten papírek s adresou, když jsem jí ho podával.

Neviděla ho.

Pro ni tam nic nebylo.

„Ale proč jsi nic neřekla?“

„Jak jsem řekla, nemohla jsem se o tom zmínit. Prostě jsem nemohla. Když jsi viděl něco, co jsem nemohla, přirozeně jsem předpokládala, že něco muselo být špatně se mnou.“

„ . . . . . . “

Přes dva roky s sebou měla dívka, známá jako Senjougahara Hitagi, zrůdu.

Ten myšlenkový proces předpokládání, že ona je ta divná nebo že s ní muselo být něco špatně, v sobě měla silně zarytý. Kdokoliv, kdo se setkal s monstrem i jen jednou, měl tendenci s sebou tenhle pocit táhnout po zbytek svého života, ať to pro ně bylo dobré nebo špatné. Většinou špatné. Když už víte, že něco takového ve světě existuje, je nemožné předstírat opak, i proti něčemu bezmocnému.

A proto nic Senjougahara neudělala. Konečně byla osvobozena od svých problémů, takže si nechtěla říkat, že je s ní zase něco v nepořádku. A nechtěla ani abych si já myslel, že je s ní znova něco špatně. A tak předstírala, že Hachikuji vidí, i když nemohla.

Jen mě následovala.

Takže tak to bylo.

Proto to vypadalo, že Senjougahara tak hodně ignoruje Hachikuji. Doslova si jí nemohla všimnout. A taky proto se Hachikuji schovávala před Senjougaharou za mýma nohama.

Senjougahara a Hachikuji spolu nepromluvily ani slovo.

„Senjougaharo, proto jsi dobrovolně chtěla jít za Oshinem?“

„Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje. Když jsem se ho zeptala, vyčinil mi to... a nebo ho to jen hodně překvapilo? Ne, možná že se mi zasmál.“

Je pravda, že ta představa byla absurdní.

Bylo to tak směšné, že jsem se tomu nemohl ani zasmát.

„Takže... to já jsem potkal šnečka.“

Nejdřív jsem se setkal s démonem... a teď šneček.

Oshino mi to i na začátku rovnou řekl.

„Podle všeho jsou monstra, která přijímají podobu dětí – obzvláště dívek – celkem běžná. Dokonce jsem i viděla příklady v našich učebnicích Japonštiny. Přízrak v kimonu, který nechává lidi ztracené v horách. Holčička, která se připlete k ostatním dětem, které si hrají; ani si jí nevšimnou a následovně po dohrání jedno z nich unese. Pouze jsem nevěděla dost, abych slyšela o ztraceném volečkovi. Araragi, pan Oshino říkal, že podmínka pro potkání ztraceného volečka je nechtít se vrátit domů. Tu touhu, kterou – abych to vzala trochu pesimisticky – všichni jednou dostanou. Všichni máme doma problémy.“

„…Ah.“

Hanekawa Tsubasa.

Měla to stejné.

Kvůli sporům a zhroucení u ní doma, neděle byl její procházkový den.

Cítila tu samou touhu. Dokonce to i mohla chtít víc než já.

Proto Hanekawa dokázala vidět Hachikuji.

Viděla ji, dotýkala se ji a mluvila s ní.

„Přízrak, co ti dá to, po čem toužíš…“

„Když to řekneš takhle, tak to zní pěkně,“ odpověděla Senjougahara, „ale taky by se dalo říct, že to zneužívá lidských slabostí. Například, pochybuji, že by ses nikdy nechtěl vrátit domů, Araragi. Proto si myslím, že by se tomu spíš mělo říkat důvod místo touhy.“

„ . . . . . . “

„Ale, Araragi, proto se se ztraceným volečkem dá vypořádat tak nesmírně jednoduše. Už jsem ti to řekla. Jen to prostě musíš přestat následovat. Musíš to nechat být. Toť vše.“

Doprovázíš to z vlastní vůle a ztratíš se.

Dávalo to smysl. Kdybyste šli za šnekem, taky byste se nikdy nikam nedostali. Nebylo by ani možné, že byste se vrátili domů.

Když to vysvětlíte slovy, tak to je tak prosté.

Jednoduše musíš jen odejít z toho parku, přesně jak to udělala Hanekawa.

Když to opustíš, můžeš odejít.

Jen ti, co s ní šli, ji nemohli opustit.

I když lidi říkají, že se nechtějí vrátit domů, nemají kam jinam se vrátit.

„Není to tak příšerné monstrum a ani nemá moc síly. Nijak významně neublíží. To řekl Oshino. Ztracený voleček není nic víc než jen drobný praktický žert, nepatrná záhada. Tak--“

„Tak co?“ tázal jsem se, skokem do řeči.

Už jsem to nedokázal poslouchat.

„Co, Senjougaharo?“

„ . . . . . . “

„To není všechno. To vůbec není celé. Chápu co se snažíš říct, Senjougaharo. Pěkně to rozřeší tenhle divný pocit, který z toho mám. Ale na to jsem se Oshina nechtěl ptát. Jsem vděčný za všechno, co nám řekl, ale tohle není to, co jsem doopravdy chtěl vědět. Pro to jsem tě za ním neposílal.“

„Tak cos chtěl vědět?“

„Chtěl jsem…“ Moje ruce držící Hachikujiny ramena ji stiskly pevněji. „Chtěl jsem se dozvědět, jak dostat Hachikuji k její matce. To je všechno. Od samého začátku, to bylo jediné, co jsem chtěl. Nezajímají mě tyhle zbytečný znalosti. Všechny tyhle malý znalosti jen plýtvají místem v mozku. Nic z toho není důležité.“

Tohle není o Araragi Koyomim.

Celé to bylo o Hachikuji Mayoi.

Nebyl to případ, kdy bych ji mohl prostě nechat a být se sebou spokojen.

Nemohl jsem ji opustit.

„To jsi to ještě nepochopil, Araragi? Nic před tebou ve skutečnosti není. Doopravdy neexistuje. Tahle Hachikuji… Hachikuji Mayoi? Už je dávno mrtvá. Už není normální. Neposedlo ji monstrum. Ona je to monstrum.“

„A co!?“ zařval jsem.

Křičel jsem na Senjougaharu.

„Není normální? A kdo je!?“

„ . . . . “

Ty, já… a Hanekawa Tsubasa.

Nic není napořád.

A stejně…

„A-au. Pane Araragi, to bolí.“

Hachikuji se bezmocně vzpírala v mých rukou. Když jsem zesílil stisk, moje nehty se zabodly do jejích ramenou.

Vypadalo to, že jí ubližuji.

A tak promluvila.

„Pane Araragi. Tahle paní Senjougahara má pravdu. Já… já…“

„Ty buď zticha!“

Ať řekne cokoliv, nedostane se to k Senjougahaře.

Pohne to jen se mnou.

Tím hlasem, který mohl dosáhnout jen mě, se mi od začátku snažila říct, že ona je ten ztracený šneček.

Snažila se jak jen mohla, aby mi to řekla.

A řekla něco jiného.

To první, co mi řekla.

„Nemohla jsi to slyšet, Senjougaharo, takže ti to řeknu já. První věc, co řekla nám oběma, bylo“

–Nemluvte se mnou, prosím.

–Nenávidím Vás.

„Chápeš, Senjougaharo? Nechce, aby se s ní kdokoliv ztratil, takže tohle musí říkat každému, koho potká. Víš, jaký to pro ni musí být? I když ji někdo chce jen pohladit po hlavě, musí jim ukousnout ruku. Nedokážu si představit, jak se po tom musí cítit.“

Nemohla se o nikoho opřít.

Nemohla říct, že ona je to monstrum.

Nemohla říct, že ona je ta, která mezi námi není normální.

Prostě nemohla.

„Ale i když si to nemůžu představit,“ pokračoval jsem, „my oba jsme si prošli něčím podobným. Možná to nebylo to samé, ale víme jaké to je být úplně sám a nevědět, co dělat. I když to není stejné, poznali jsme tu samou trýzeň. Ze mě udělali nesmrtelného a tobě změnilo tělo monstrum. Takže nějaký ztracený volové nebo šneci jsou mi někde. I když to ona sama řekne, nic to nemění. Nemůžeš ji vidět nebo slyšet a ani ji necítíš, ale právě proto je moje povinnost, aby se bezpečně dostala ke svojí matce.“

„…Myslela jsem si, že tohle řekneš.“

Řvát na Senjougaharu bylo naprosto nelogické a postupně se moje rozzuřená hlava začala chladit, takže jsem si uvědomoval, jak směšné to co jsem řekl bylo. Senjougahařin výraz se ale ani trochu nezměnil.

„Konečně jsi mi ukázal své pravé já, Araragi-kun.“

„…Co?“

„Vypadá to, že jsem se v tobě spletla. Ne, možná že ne. Zlehka – nebo i rozhodně – jsem to o tobě už věděla, ale mylná představa tu znalost zakrývala. Ta představa zmizela. Araragi-kun, minulé pondělí má malá drobná chyba vedla k tomu, že ses dozvěděl o mém problému. A v ten samý den jsi ke mně přišel.“

Přišel jsem k Senjougahaře a řekl, že jí můžu pomoct.

„Upřímně, nemohla jsem přijít na význam tvého činu. Proč jsi to udělal? Přece z toho nic nezískáš. V sázce za mou záchranu nic nebylo, tak proč? Začala jsem uvažovat, jestli to možná nebylo protože jsem to byla já.“

„ . . . . . . “

„Ale proto to nebylo. To se mi už zdá jasné. Araragi-kun, ty prostě zachráníš kohokoliv.“

„Zachránit? To je trochu silné slovo. Nepřeháněj. Kdokoliv by udělal to samé. A jak jsi předtím řekla, jen jsem si jen tak náhodou prošel něčím podobným a jen tak náhodou jsem znal Oshina, takže…“

„I kdybys neprožil něco podobného a i kdybys nevěděl o Oshinovi, udělal bys to samé, nebo se snad mýlím? Z toho, co mi o tobě pan Oshino řekl, nemýlím se.“

Co jí ta bastard řekl?

Vsadil bych se, že to byla nějaká polopravda.

„Přinejmenším si alespoň myslím, že já bych se nezvedla a nezačala se ptát podivné malé školačky, protože jsem ji dvakrát viděla si prohlížet mapu.“

„ . . . . . . “

„Když jsi sám po tak dlouhou dobu, začneš si o sobě myslet, že jsi unikátní. Když jsi sám, skutečně nepatříš do davu. Avšak, pouze nejsi jeho součástí. To tě nedělá unikátním. Je to skoro k smíchu. Spousta lidí se dozvědělo o mém problému v těch dvou letech od doby, co jsem potkala to monstrum, ale jediný z nich, co s tím něco udělal, jsi byl ty, Araragi-kun. Tys byl ten jediný, kdo byl jako ty.“

„No, nikdo jiný nemůže být mnou.“

„Ano, právě tak.“

Senjougahara se zlehka usmála.

A také, ačkoliv to bylo jen náhodou, že vychytala ten správný úhel, Senjougahara Hitagi se podívala přímo na Hachikuji Mayoi.

„Mám od pana Oshina jednu poslední zprávu. Odhadl, že řekneš co jsi řekl, takže mi – protože tvrdí, že je velmi, velmi laskavý – předal tajný trik na tuto situaci.“

„T-tajný trik?“

„Opravdu nás dokáže celé prokouknout. Ale já vůbec nedokážu poznat, co si ten muž myslí. Tak, pojďme.“

Senjougahara se pak odstrčila s jednou nohou na šlapce horského kola. Její pohyb byl ladný jako by to kolo už bylo její.

„Jít? Jít kam?“

„K domu Tsunadových, samozřejmě. Jako řádní občané se musíme postarat, aby se bezpečně dostala domů. Pojď. Povedu nás. Ó, a Araragi-kun.“

„Co?“

„I love you.“

„ . . . . . . “

Ani trochu nezměnila tón.

. . . . . . . .

Po několika sekundách přemýšlení jsem si uvědomil, že jsem byl první kluk v Japonsku, kterému spolužačka vyznala lásku v angličtině.

„Blahopřeji,“ řekla Hachikuji.

Ze všech možných úhlů byla její poznámka nemístná a naprosto minula.

Předchozí: 006

Celé Mayoi Šnek

Zpátky na hlavní stránku

Další: 008