Monogatari CZ:Bakemonogatari/Mayoi Šnek 001
001[edit]
Na Hachikuji Mayoi jsem narazil čtrnáctého května, v neděli.
Byl to národní Den matek. Ať svou matku milujete nebo nenávidíte, ať spolu vycházíte dobře nebo vůbec, jestli jste japonským občanem, máte stejné právo užít si Dne matek jako všichni. No, svátek je to vlastně původně z USA. To vnuká myšlenku, jestli by Vánoce, Halloween, Valentýn a další svátky taky měly mít podobnou větu, ale na tom nezáleží. Čtrnáctý květen je den, který se může chlubit nejvyšší tržbou karafiátů zaznamenanou ve všech tři sta šedesáti pěti dnech celého roku; jediný den, během kterého se v každé rodině ve stejnou dobu zvyšuje spotřeba „kupónů na masáž zad“ a „kupónů na pomoc v domácnosti“. Počkat, dělá se tohle vůbec ještě? Každopádně, bylo čtrnáctého května, den roku věnovaný matkám.
Bylo to v ten den.
V ten den, v devět ráno.
Seděl jsem na lavičce neznámého parku. Zíral jsem jako pitomec na pitomě modré nebe, bez ničeho na práci, zabíjel čas, v sedě na lavičce v parku, který jsem neznal. Ale na tom, kde to místo bylo, mi vůbec nezáleželo. Jediný, co jsem věděl, bylo co to je za místo – park.
Park s „浪白“ napsaným nad branou.
Kdybyste se mě zeptali, jestli se to vyslovuje Namishiro nebo Rouhaku, nebo něco úplně jiného, nemohl bych vám odpovědět. Původ toho jména, no, samozřejmě bych to zase nemohl vědět. A samozřejmě, nic by se nezměnilo, kdybych to věděl. A na tom není nic špatného. Přišel jsem sem bez cíle, jen jsem náhodně jel na svém horském kole kam se mi chtělo, kam mě nohy zavedly, a skončil jsem v tom parku. A nic jinýho na tom není, jasný?
Je rozdíl mezi tím, když něco chcete navštívit a když tam jen přijedete.
Ale ten rozdíl se pravděpodobně vztahuje hlavně ke mně.
Své kolo jsem nechal stát u parkoviště blízko před branou.
U parkoviště, nechaná o samotě, zanedbaně vystavěná větrům a příliš mnoha dešťům, ležela kola. Nemohli jste si být jisti, jestli to jsou kola nebo hromady rzi. Takových hromad se tam válelo dvě a žádná jiná kola tam zaparkovaná nebyla, až na mé horské. V těchto případech by člověk hluboce bloumal nad marnivostí ježdění s horským kolem po asfaltové silnici, ale to byla marnivost nad kterou se dá bloumat kdykoliv jindy, aniž by to muselo být v téhle situaci.
Park to byl dost velký.
Velký, ale taky celkem prostý a dost chabý pro park vybavený dětským hřištěm, takže pravděpodobně prostorně jen vypadal. Jenom houpačka v rohu a pískoviště velikosti kočičího obočí, to bylo vše; žádná vahadlová houpačka, žádná prolézačka, ani mizerná skluzavka. Pro mě, středoškoláka v posledním ročníku, by tohle místo mohlo vyvolat nostalgii, ale nemohl jsem si pomoct a cítit pravý opak.
Ale proč bylo tak prázdné? Pravděpodobně z tamtěch důvodů. Jako třeba že to bylo jedno z těch hřišť prohlášených za potenciálně závadné a nebezpečné pro děti, a tak byly předtím nainstalované atrakce zbořeny, možná něco takového? I kdyby to tak bylo, můj původní názor by se nijak nezměnil. Když už jsme u toho, houpačky by rozhodně měly být ty nejnebezpečnější, ale něco takového se mě stejně netýká. Netýká se to toho zázraku, kterým je moje normální zdravé tělo bez jakýchkoliv vad. Ne že by se mi ale nikdy žádný úraz nestal.
Rozhodně jsem jako malej dost zkoušel svoje štěstí.
To jsem měl na mysli, s pocitem jiným než je nostalgie.
Ale…
To moje já čtrnáctého května, měsíc a půl po tom, co jsem ztratil to tělo, které bylo opravdu normální… Sentiment zakořeněný v mém srdci pořád nemohl úplně přijmout tuhle realitu. Vážně, to není něco, z čeho se vyhrabete za pár měsíců. A já se toho pravděpodobně nikdy nezbavím.
Ale, říkal jsem si,
I kdybychom brali v úvahu prázdnotu toho dětského hřiště, ten park byl až přehnaně opuštěný. Vážně, není tu ani noha, až na moje dvě. Dnes měla přece být neděle po celé zemi. Ano, park postrádal pořádné hřiště, ale v tak širokém prostoru by se dal hrát baseball jen s plastovým míčkem a tyčí. Nebo to je tím, že malí školáci už nehrají baseball nebo to další populární, fotbal? Pravděpodobně jen doma hrají videohry. Nebo se věnují učení v doučovací škole, možná? Nebo v tomhle sousedství tráví svůj volný čas – protože je ten Den matek – doma, jako hodné děti.
Každopádně, vypadalo to, že jsem v tomhle nedělním parku byl osamotě, skoro jako bych byl sám na celém světě – vyberte si jakoukoliv takovou přehnanost, protože to vážně vypadalo, jako by mi to tam patřilo. Připadalo mi, že bych se už nikdy nemusel vracet domů.
Protože tu jsem sám, jen já sám… Počkat, vlastně tu ještě někdo je. Ne jen já. Přes otevřené prostranství před mou lavičkou, v rohu parku, u kovové nástěnky s mapou – na ní zobrazena okolní čtvrť – stála tam školačka a zkoumala ji.
Nepoznal bych co je zač jen z jejích zad.
Jediný, co z ní na člověka zapůsobilo, byl její obří ruksak.
Chvilku jsem si myslel, že jsem našel někoho s kým bych se mohl bavit, a moje myšlenky se nejasně uklidnily. Zmíněná školačka si ale, po tom, co strávila čas zíráním na mapu, na něco zřejmě vzpomněla, nechala park parkem a odešla. Pak jsem byl už úplně sám.
To zas ne, řekl jsem si.
–Právě proto…
. . . . .
Z ničeho nic jsem si vzpomněl na slova své mladší sestry.
Slova lehkomyslně hozená po mých zádech, zatímco jsem odjížděl na svém kole daleko od domova.
–Právě proto jseš tak…
Jo.
Do háje, zamumlal jsem a změnil svou pózu – ze zírání na nebe do zírání na bod na zemi, s hlavou v dlaních.
Převalila se přese mě ponurá nálada, úplně jako přílivová vlna.
Když jsem se díval vzhůru, byl jsem celkem v klidu, uvolněný, ale teď cítím jen malichernost a nenávidím se za to. Sebenechuť – to by to vystihovalo. Normálně nejsem někdo, kdo by nad sebou sklíčeně dumal; slova jako „duševní muka“ mi hlavou neprochází pořád. Ale, velmi výjimečně, jako to bylo toho čtrnáctého května – jo, v takhle rušných dnech z nějakého důvodu často skončím takhle. Mimořádné situace, jedinečné okolnosti, na takové věci jsem dost háklivý. Ztrácím svou rozvážnost. Dokonce mám chuť utíkat.
Áh, normální dny jsou nejlepší.
Prosím, ať už je zítřek.
A tak, díky této vzácné okolnosti, začala ta příhoda se šnekem.
Když na to teď vzpomínám, kdybych nebyl v takové náladě,
celá tahle epizoda by ani nezačala.
| Předchozí: Hitagi Krab | Celé Mayoi Šnek | Zpátky na hlavní stránku | Další: 002 |
