Monogatari CZ:Bakemonogatari/Mayoi Šnek

Ilustrace

• 

  Obal

• 

  E-book Obal

• 

  Vnitřní obal

• 

  Strana 003

• 

  Strany 005-004

• 

  Strany 101-100

• 

  Strana 244

• 

  Strana 245

Mayoi Šnek

001

Na Hachikuji Mayoi jsem narazil čtrnáctého května, v neděli.

Byl to národní Den matek. Ať svou matku milujete nebo nenávidíte, ať spolu vycházíte dobře nebo vůbec, jestli jste japonským občanem, máte stejné právo užít si Dne matek jako všichni. No, svátek je to vlastně původně z USA. To vnuká myšlenku, jestli by Vánoce, Halloween, Valentýn a další svátky taky měly mít podobnou větu, ale na tom nezáleží. Čtrnáctý květen je den, který se může chlubit nejvyšší tržbou karafiátů zaznamenanou ve všech tři sta šedesáti pěti dnech celého roku; jediný den, během kterého se v každé rodině ve stejnou dobu zvyšuje spotřeba „kupónů na masáž zad“ a „kupónů na pomoc v domácnosti“. Počkat, dělá se tohle vůbec ještě? Každopádně, bylo čtrnáctého května, den roku věnovaný matkám.

Bylo to v ten den.

V ten den, v devět ráno.

Seděl jsem na lavičce neznámého parku. Zíral jsem jako pitomec na pitomě modré nebe, bez ničeho na práci, zabíjel čas, v sedě na lavičce v parku, který jsem neznal. Ale na tom, kde to místo bylo, mi vůbec nezáleželo. Jediný, co jsem věděl, bylo co to je za místo – park.

Park s „浪白“ napsaným nad branou.

Kdybyste se mě zeptali, jestli se to vyslovuje Namishiro nebo Rouhaku, nebo něco úplně jiného, nemohl bych vám odpovědět. Původ toho jména, no, samozřejmě bych to zase nemohl vědět. A samozřejmě, nic by se nezměnilo, kdybych to věděl. A na tom není nic špatného. Přišel jsem sem bez cíle, jen jsem náhodně jel na svém horském kole kam se mi chtělo, kam mě nohy zavedly, a skončil jsem v tom parku. A nic jinýho na tom není, jasný?

Je rozdíl mezi tím, když něco chcete navštívit a když tam jen přijedete.

Ale ten rozdíl se pravděpodobně vztahuje hlavně ke mně.

Své kolo jsem nechal stát u parkoviště blízko před branou.

U parkoviště, nechaná o samotě, zanedbaně vystavěná větrům a příliš mnoha dešťům, ležela kola. Nemohli jste si být jisti, jestli to jsou kola nebo hromady rzi. Takových hromad se tam válelo dvě a žádná jiná kola tam zaparkovaná nebyla, až na mé horské. V těchto případech by člověk hluboce bloumal nad marnivostí ježdění s horským kolem po asfaltové silnici, ale to byla marnivost nad kterou se dá bloumat kdykoliv jindy, aniž by to muselo být v téhle situaci.

Park to byl dost velký.

Velký, ale taky celkem prostý a dost chabý pro park vybavený dětským hřištěm, takže pravděpodobně prostorně jen vypadal. Jenom houpačka v rohu a pískoviště velikosti kočičího obočí, to bylo vše; žádná vahadlová houpačka, žádná prolézačka, ani mizerná skluzavka. Pro mě, středoškoláka v posledním ročníku, by tohle místo mohlo vyvolat nostalgii, ale nemohl jsem si pomoct a cítit pravý opak.

Ale proč bylo tak prázdné? Pravděpodobně z tamtěch důvodů. Jako třeba že to bylo jedno z těch hřišť prohlášených za potenciálně závadné a nebezpečné pro děti, a tak byly předtím nainstalované atrakce zbořeny, možná něco takového? I kdyby to tak bylo, můj původní názor by se nijak nezměnil. Když už jsme u toho, houpačky by rozhodně měly být ty nejnebezpečnější, ale něco takového se mě stejně netýká. Netýká se to toho zázraku, kterým je moje normální zdravé tělo bez jakýchkoliv vad. Ne že by se mi ale nikdy žádný úraz nestal.

Rozhodně jsem jako malej dost zkoušel svoje štěstí.

To jsem měl na mysli, s pocitem jiným než je nostalgie.

Ale…

To moje já čtrnáctého května, měsíc a půl po tom, co jsem ztratil to tělo, které bylo opravdu normální… Sentiment zakořeněný v mém srdci pořád nemohl úplně přijmout tuhle realitu. Vážně, to není něco, z čeho se vyhrabete za pár měsíců. A já se toho pravděpodobně nikdy nezbavím.

Ale, říkal jsem si,

I kdybychom brali v úvahu prázdnotu toho dětského hřiště, ten park byl až přehnaně opuštěný. Vážně, není tu ani noha, až na moje dvě. Dnes měla přece být neděle po celé zemi. Ano, park postrádal pořádné hřiště, ale v tak širokém prostoru by se dal hrát baseball jen s plastovým míčkem a tyčí. Nebo to je tím, že malí školáci už nehrají baseball nebo to další populární, fotbal? Pravděpodobně jen doma hrají videohry. Nebo se věnují učení v doučovací škole, možná? Nebo v tomhle sousedství tráví svůj volný čas – protože je ten Den matek – doma, jako hodné děti.

Každopádně, vypadalo to, že jsem v tomhle nedělním parku byl osamotě, skoro jako bych byl sám na celém světě – vyberte si jakoukoliv takovou přehnanost, protože to vážně vypadalo, jako by mi to tam patřilo. Připadalo mi, že bych se už nikdy nemusel vracet domů.

Protože tu jsem sám, jen já sám… Počkat, vlastně tu ještě někdo je. Ne jen já. Přes otevřené prostranství před mou lavičkou, v rohu parku, u kovové nástěnky s mapou – na ní zobrazena okolní čtvrť – stála tam školačka a zkoumala ji.

Nepoznal bych co je zač jen z jejích zad.

Jediný, co z ní na člověka zapůsobilo, byl její obří ruksak.

Chvilku jsem si myslel, že jsem našel někoho s kým bych se mohl bavit, a moje myšlenky se nejasně uklidnily. Zmíněná školačka si ale, po tom, co strávila čas zíráním na mapu, na něco zřejmě vzpomněla, nechala park parkem a odešla. Pak jsem byl už úplně sám.

To zas ne, řekl jsem si.

–Právě proto…

. . . . .

Z ničeho nic jsem si vzpomněl na slova své mladší sestry.

Slova lehkomyslně hozená po mých zádech, zatímco jsem odjížděl na svém kole daleko od domova.

–Právě proto jseš tak…

Jo.

Do háje, zamumlal jsem a změnil svou pózu – ze zírání na nebe do zírání na bod na zemi, s hlavou v dlaních.

Převalila se přese mě ponurá nálada, úplně jako přílivová vlna.

Když jsem se díval vzhůru, byl jsem celkem v klidu, uvolněný, ale teď cítím jen malichernost a nenávidím se za to. Sebenechuť – to by to vystihovalo. Normálně nejsem někdo, kdo by nad sebou sklíčeně dumal; slova jako „duševní muka“ mi hlavou neprochází pořád. Ale, velmi výjimečně, jako to bylo toho čtrnáctého května – jo, v takhle rušných dnech z nějakého důvodu často skončím takhle. Mimořádné situace, jedinečné okolnosti, na takové věci jsem dost háklivý. Ztrácím svou rozvážnost. Dokonce mám chuť utíkat.

Áh, normální dny jsou nejlepší.

Prosím, ať už je zítřek.

A tak, díky této vzácné okolnosti, začala ta příhoda se šnekem.

Když na to teď vzpomínám, kdybych nebyl v takové náladě,

celá tahle epizoda by ani nezačala.

002

„Ale ale, co pak to tu máme? Myslela jsem si, že někdo nechal na lavičce v parku mrtvého čokla, ale on je to jen náš Araragi.“

S pocitem, že pozdrav, který jsem právě slyšel, byl tak neotřelý, že jsem se stal prvním člověkem v historii lidstva, co ho slyšel, zvedl jsem svůj zrak ze země a přede mnou našel svou spolužačku Senjougaharu Hitagi.

Samozřejmě, jelikož byla neděle, neměla na sobě svou uniformu. Myslel jsem si, že budu mít co říct na to, že mi jen co mě viděla říkala mrtvej pse, ale když jsem zahlédl její prosté šaty, a co víc, to že si uvázala svoje rovné vlasy do culíku, když je ve škole nechává jen vyset – ta její svěží vizáž mě přinutila spolknout má slova, která byla už pořádný kus cesty z mého jazyka k ní.

Úžasné…

Rozhodně ne moc odkryté, ale v horní části bylo její poprsí nečekaně zdůrazněné. A ta kalhotová sukně krátkosti nemyslitelné pro její běžný školní úbor – ani by se to nedalo nazvat sukní, už to byly šortky. A černé punčochy, které byly mnohem podmanivější než obnažené nohy…

„Co? Jen jsem řekla ahoj. Žertovala jsem. Neměj tak vážně vylekaný výraz, jestli bys byl tak hodný. Nechybí ti trochu smysl pro humor, Araragi?“

„No, ne, to já…“

„A nebo naše užaslé neviňátko Araragi při pohledu na mé půvabné prádlo poprvé pocítilo podmaňující pravou podstatu blaženosti?“

„ . . . . . “

Ve tváři měla výraz jako po špatném vtipu, na který byla pyšná, ale jelikož se trefila do černého, nebo alespoň velmi blízko tomu co jsem doopravdy cítil, nemohl jsem v sobě najít munici na dobrou odpověď.

„Mimochodem, podmanit si půvabem je skvělý výraz. Jako druhé kanji má 蕩, toré. Věděl jsi to? Píše se to s korunkou trávy [艹] nad vroucí vodou [湯], jako bys byl ve venkovních lázní. Takže, dle mého, jasný sluneční svit [明] nad trávou v moe [萌] tomu nesahá ani po paty. Lidé si myslí, že moe přečká generace, ale já od takových důležitých slov očekávám mnohem víc. S toré si tě fascinace půvabem služek nebo dívek s kočičími oušky doslova podmaní.“

„…Jen ty tvoje šaty působí hodně jiným dojmem než co obvykle nosíš, takže mě to překvapilo. Nic víc.“

„Aha. Pravda, minule jsem si na sebe vzala mnohem shovívavější šaty, takže to dává smysl.“

„Á, vážně?“

„Avšak tento set, top a sukni, jsem si kupovala teprve včera. Částečně abych oslavila své zotavení.“

„Zotavení…“

Senjougahara Hitagi.

Slečna z mé třídy.

Do nedávna se musela vypořádávat s jistým problémem. S tím problémem, až doteď – a od doby, co se chystala na střední.

Už přes dva roky.

Neustále.

Kvůli tomu problému se s nikým nikdy nespřátelila, nemohla se nikoho dotknout; vedla trýznivý školní život, ne moc odlišný od vězení – ale, naštěstí, ten problém si našel své vlastní přirozené rozřešení minulé pondělí. I já jsem tomu přispěl.

Se Senjougaharou máme dlouhou historii sousedních lavic ve třídě – během prvního, druhého a i teď ve třetím ročníku – ale v ten den to bylo poprvé, co jsme spolu kdy doopravdy mluvili. A taky poprvé, co se mezi námi zrodil nějaký vztah, mezi mnou a dívkou, která se zdála být tichá a chytrá, tak nádherně křehká a slabá a chorá.

Problém byl vyřešen.

Vyřešen.

Z jejího pohledu ale ten problém, s kterým žila několik let, nebyl zas tak prostoduchý. Samozřejmě, že ne. Bylo to natolik špatné, že se až do soboty, ve škole vůbec neukázala. Patrně trávila ten čas v nemocnici, podstupujíc vyšetření a nebo možná úplnou rekonvalescenci.

A pak včera

Z toho všeho byla oproštěna.

Očividně.

Po tom všem.

Nebo, naopak, konečně.

„No, ačkoliv jsem řekla po zotavení, původ toho problému není zdaleka pryč. Jestli bych se tím prostě měla přestat zabývat a být šťastná je pro mne choulostivé téma.“

„Původ problému – hmm…“

Jo, taková záležitost není něco, co se jen tak dořeší.

Ale neexistuje moc jevů, které byste mohli nazvat problémem a které by se daly jen tak lehce vyřešit, protože takové věci nejdříve skončí a pak se teprve ukáže jejich pravá tvář – to, jak si ten problém po všem vyložíte.

To samé platí v Senjougahařině případě.

To samé platí pro mě.

„Nedělej si s tím starosti. Nepotřebuji nic, jen nad tím sama bloumat.“

„Jo, pravda.“

Tak to bylo správně.

Správně, pro nás pro oba.

„Ano. Naprosto. A také to znamená, že jsem tak šťastná, jako jsem rozumná abych bloumala.“

„…Skoro jako bys tím naznačovala, že je někdo nešťastný, kdo nemá rozum na bloumání.“

„Araragi je pitomec.“

„Takže jsi to nakonec řekla přímo!“

A ještě k tomu úplně ignorovala kontext.

Takže jsi tím jen chtěla říct, že jsem idiot…

Už je to skoro týden a vůbec se nezměnila.

I když pravděpodobně nabrala pár křivek.

„Ale je dobře, že jsem tě tu potkala,“ řekla mi Senjougahara s nepatrným úsměvem na tváři. „Dnes jsem si na ty šaty jen chtěla zvyknout, ale ze všeho nejdřív jsem chtěla, abys mne v nich viděl první.“

„…co?“

„Protože vyřešení mého problému mi dalo svobodu ve výběru šatů. Díky tobě si teď na sebe mohu vzít cokoliv, ať je to sebevíc těžké. Neomezeně.“

„Aha… Jo, to vlastně máš pravdu.“

Bezmoc ve výběru oblečení

To byl také jeden ze Senjougahařiných problémů.

V jejím věku, kdy pravděpodobně chce vypadat dobře, tak jak chce…

„Takže ses mi v tom chtěla předvést první. No, jak bych to řekl… Je mi čest být první? Je to od tebe milý.“

„Araragi, nechtěla jsem se ti předvést! Chtěla jsem, abys mne v nich viděl. Mezi tím je velmi podstatný, nepatrný rozdíl.“

„Jo, tak…“

I když mi tu představuje pikantnější šaty než ty “shovívavější“ z pondělka…

Její oblečení – s překypujícím důrazem na hruď – bylo ale rozhodně dostatečně okouzlující, aby pevně přikovalo moje oči k ní. Její výborný vkus byl pravděpodobně zodpovědný za to, že mě to k ní přitahovalo jako k obřímu magnetu. Většinou vypadala jako chorá dívenka, ale, jako pravý opak k tomu výrok, nemohl bych k ní popřít určitou pozitivní náklonnost. Jelikož si uvázala vlasy, její horní linie vyšla na světlo. Obzvlášť okolo její hrudi-- sakra, proč pořád mluvím o jejích prsou… Ani nejsou tak odhalené… nebo spíš, vzhledem k tomu, že jsme uprostřed května a ona má na sobě svršek s delšími rukávy a punčochy vedoucí až do neznáma, byla příliš zahalená, ale, no, řekněme exoticky.

Cože? Co to má vůbec znamenat? Možná že případ Senjougahary Hitagi tenhle týden a případ naší třídní zastupitelky, Hanekawy Tsubasy, který se odehrál během Zlatého týdne, mi napomohly cítit víc erotiky v ženách oblečených než v nahých nebo ve spodním prádle…

Do háje…

Vážně nepotřebuji takovou pomoc ve středoškolském věku.

A když teď nad tím v klidu rozvážně přemýšlím, zírat takhle na svou spolužačku je, dle mého názoru, jednoduše neslušné. Cítil jsem se, jako bych se těžce snažil ztrapnit sám sebe.

„Mimochodem, Araragi, co tu vůbec děláš? Snad sis nenavykl chodit za školu, zatímco jsem tu nebyla, abych tě hlídala? A nemůžeš to říct svým rodičům, takže předstíráš, že ji pilně navštěvuješ, ale doopravdy trávíš svůj čas sám v parku… Pokud jsem uhodla správně, tak se konečně stalo to, čeho jsem se tolik obávala.“

„Mluvíš o mně jako bych chodil do základky a tys byla moje pěstounka…“

A dneska je neděle.

Ještě k tomu svátek.

To jsem ji chtěl říct, ale zastavil jsem se jen chvilku předtím.

Senjougahara žije z jistých důvodů se svým otcem. Co se týče její matky, ta je v choulostivé situaci. Je pravděpodobně horší si takhle přemrštěně dávat pozor, ale stejně to není něco, co bych před ní měl jen tak říct. Slova „Den matek“ od teď budou pro Senjougaharu tabu.

A taky jsem…

Taky jsem se do toho nechtěl pouštět hlouběji.

„Ne, tak to není. Jen tu zabíjím čas.“

„Říká se, že kdo na takovou otázku může odpovědět slovy jen zabíjím čas nestojí za moc. Já bych ale raději aby se takové mínění nestahovalo k našemu Araragimu.“

„…Jen cestuju po městě.“

Na kole, dodal jsem.

Senjougahara přikývla s přemýšlivým „hmm“ a otočila se směrem ke vstupu do parku. Přímo na parkoviště.

„Takže to kolo bylo tvé?“

„Hm? Jo.“

„Je tak zrezavělé, až by si jeden myslel, že to má být nátěr oxidem železitým. Řetěz rozpadlý na nejmenší možné kousky, bez sedla, bez řídítek; je to nemožný zázrak, že se s tím ještě vůbec dá hýbat.“

„Tamto ne!“

To je ta hromada rzi.

„Mezi tím šrotem tam přece bylo ještě jedno, to pěkný, ne? Červený! To je moje!“

„Hmm… Á, to horské kole.“

„Jo, to.“

„MTB.“

„Hmm. Jo, přesně.“

„MIB.“

„Ne, ty ne.“

„Hmm. Á, tak to je tvé, Araragi?! To je divné. Řekla bych, že konstrukce tohohle kola je velmi odlišná od toho, na kterém jsi mne vezl.“

„To mám do školy. Jakoby měl někdo za hobby jezdit na takovém babském kole.“

„To dává smysl. Protože jsi středoškolák…“ Senjougahara přikývla s dalším záměrným „hmm“ v souhlasu. „Střední škola, horská kola…“

„Říkáš to, jako by to mělo větší význam.“

„Střední škola – horská kola. Základka – hraní s nožíkama. Školka – po zadku pláclá holka.“

„Co má ta zlověstná sekvence znamenat!?“

„Bez většího kontextu nemůžeš vědět, jestli je to zlověstné nebo ne! Neječ tady na dívku takové neopodstatněné závěry, Araragi. Zastrašování je forma násilí, víš o tom?“

A slovní napadení není?

Což bych ale neřekl. Bylo by to k ničemu…

„Dobrá, tak tomu dej víc kontextu.“

„Na střední škole chtít horské kolo je méně pravděpodobné, než aby na základce povolili hraní si s nožíkama nebo že by ve školce kluci po zadku plácali holku bez potrestání.“

„To se nikdy nebudeš držet tématu?!“

„Ale to ne, Araragi! Měl jsi poukázat na to, že jsem s kontextem změnila všechny koncovky a zkazila tak své rýmy.“

„Kdo by se na něco takového soustředil!?“

A tohle je premiantka naší školy. Asi se vážně umí soustředit.

Nebo to je jen mou stupiditou…

Literatura není zrovna můj šálek čaje.

„Víš co? Dej mi pokoj. Ani nemám horský kola zas tak rád. Je už stejně pozdě, takže s tím tvým slovním týráním budu víc trpělivý – nebo ne trpělivý, flexibilní – ale po celém světě je víc než padesát tisíc středoškoláků na horských kolech. To je vážně chceš všechny poštvat proti sobě?“

„To horské kolo je doopravdy úžasné. Klenot hodný obdivu každého středoškoláka.“

Senjougahara Hitagi ve snímku Ústup od časů minulých.

Od ní neobvykle rozumné, pro sebeobranu.

„Ta velikost se k Araragimu vůbec nehodila, tak jsem jen zaimprovizovala.“

„A pak překroutila celou situaci, abych za to byl zodpovědný já…“

„Ale no tak, to musíš být takový hnidopich? Jestli tak příšerně chceš, aby tě někdo zabil, půlku toho snu ti můžu splnit.“

„Zažaluju tě za kruté zacházení!“

„Araragi, chodíš sem často?“

„Ty vážně dokážeš rychle přehodit koleje. Ale ne, tohle je poprvý. Jen jsem se projížděl po městě a viděl tu park, tak jsem si sem šel odpočinout.“

Upřímně, připadalo mi to mnohem dál – myslel jsem si, že mě nohy donesly až do Okinawy – ale to, že jsem samovolně narazil na Senjougaharu znamená, že jen na svém kole se samozřejmě ze svého města nedostanu. Jako dobytek na farmě.

Ach jo.

Možná bych si měl udělat řidičák.

Ale na to budu mít čas až po uzávěrkách.

„A co ty? Říkala jsi, že si chceš na ty šaty zvyknout, takže to má být něco jako rehabilitační procházka?“

„Řekla jsem zvyknout na šaty, ne na chození. Ty to, jako kluk, asi často neděláš, ale stejně nejdříve své boty aspoň trochu prochodíš, ne? Ale ano, budeme tomu říkat procházka.“

„Hm.“

„Tohle bývalo mé území.“

„ . . . . . “

Její území…

„No jo, ty ses vlastně během druháku stěhovala. Bydlela jsi někde tady poblíž?“

„Ano, poblíž.“

Takže bydlela.

Aha – to znamená, že to není jen běžná vycházka, ani si nezvyká na nové oblečení, ale ve skutečnosti, protože se její problém vyřešil, pocítila v sobě nostalgii. Takže se v ní taky najde trochu normální lidskosti.

„Už to bylo dlouho a tohle místo…“

„Co? Chtěla jsi říct, že se to tu vůbec nezměnilo?“

„Ne, právě naopak. Všechno se změnilo,“ řekla okamžitě.

Takže její výlet tu byl v podstatě u konce.

„Není to zrovna něco, nad čím bych se ze sentimentality rozplakala – ale když jde o tvůj bývalý domov a změní se tak hodně, všechna motivace v tobě se začne bezdůvodně vytrácet.“

„Když se nemůžeš změnit, tak se s tím netrap, ne?“

Já jsem ale vyrůstal celé dětství na stejném místě, takže, upřímně řečeno, nemohl jsem se vžít do její situace. A taky mi chybí to, čemu lidé hrdě říkají rodné město.

„Pravda. Nic s tím nenadělám,“ odpověděla mi Senjougahara bez výtek, což k ní vůbec nesedělo. Zřídka kdy nemá žádné výhrady ve své odezvě na osobní názory. Nebo si možná myslela, že mluvit o tom se mnou ničemu nepomůže.

„Araragi, když už jsme tady, vadilo by ti, kdybych si sedla na tu lavičku?“

„Co tím myslíš?“

„Jen bych si s tebou chtěla promluvit.“

„ . . . . . “

Šla z ní upřímnost.

Její záměry jasné, jednoduché a prosté.

Přímá, rovnou na věc

„Jo, jasně. Už tu zabírám jednu lavičku pro čtyry dost dlouho, takže jsem se trochu začínal cítit provinile.“

„Á, tak to ti pomůžu.“

Řekla Senjougahara, když si sedala vedle mě.

Tak blízko, že jsme do sebe naráželi rameny.

„ . . . . . “

Ehmm… Proč by si ona, na lavičce velké pro čtyry, sedla jako by byla jen dvoumístná? To je trochu příliš intimní, slečno! Skoro na pokraji – no, dotyku dvou těl, ale to trochu přeháním. Jakýkoliv jiný výraz by ale perfektně seděl. Tahle křehká rovnováha mezi námi jako spolužáky, nebo spíš i přáteli, se zdála jen hodně krátkodobě v pořádku. A stejně, kdybych se teď od ní zkusil odsunout, mohlo by to vypadat, jako bych se snažil Senjougahaře vyhnout. Kdyby si to brala takhle – i když bych to tak vůbec nemyslel – jen přemýšlet nad tím, jakou tyranii by nade mnou nastolila, mi dalo dost důvodů, abych nehnul ani prstem.

Což neslo za následek, že jsem přimrzl k lavičce.

„Chtěla jsem si promluvit o těch nedávných událostech.“

Řekl Senjougahařin vyrovnaný tón.

„Myslela jsem si, že bych ještě jednou měla vyjádřit svůj vděk.“

„…To nemusíš, vážně. Nevadí mi to. Když nad tím přemýšlím, tak jsem tam vlastně nic neudělal.“

„To máš pravdu. Byl jsi zbytečnější než pytel odpadků.“

„ . . . . . “

Řekla prakticky to samý, ale její projev byl mnohem krutější.

Vlastně, ona sama je krutá.

„Tak jen dej vědět Oshinovi. To by snad mělo stačit,“ navrhl jsem jí.

„S panem Oshinem to je jiné. Dal mi podmínku, že mu mám za jeho práci zaplatit. Sto tisíc jenů, že ano?“

„Jo. Nechtěla sis najít brigádu?“

„Ano. Nejsem ale stvořena pro práci; má povaha mi v tom moc nepomáhá, takže jsem pořád ještě ve fázi, kdy hledám způsoby, jak to obejít.“

„Je dobrý znát aspoň své nedostatky.“

„Není to něco, co bych mohla jen tak překonat.“

„A tak se to snažíš obejít.“

„Ne, to byl jen vtip. Peníze beru vážně. Tak, to by mělo pana Oshina z téhle situace vyčlenit. A teď, Araragi, bych chtěla, abys přijal můj vděk a to jinak než Oshino.“

„N-no, prakticky jsi mi už poděkovala, takže to by pro mě bylo dost. Když budeš něco pořád opakovat, ať to budeš myslet jakkoliv upřímně, ta slova ztratí význam.“

„To ne, poprvé to upřímné nebylo.“

„Takže to doteď neplatilo!?“

„Další vtip. Myslela jsem to upřímně.“

„Ty těmi vtipy dneska přímo překypuješ.“

A já překypoval frustrací.

„Ehm,“ odkašlala si Senjougahara. „Omlouvám se. Jen když ty něco řekneš, tak si nemůžu pomoci a musím jít proti tobě, nějak ti oponovat.“

„Ehm,“ odkašlala si Senjougahara. „Omlouvám se. Jen když ty něco řekneš, tak si nemůžu pomoci a musím jít proti tobě, nějak ti oponovat.“

„ . . . . “

Jaký smysl má mít omluva před prohlášením věčného nepřátelství?

Jako by řekla „Nejsme kompatibilní.“

„Řekla bych, že to je jako… no, víš co. Když šikanuješ někoho, kdo ti je příjemný. Možná to je taková ta dětinská mentalita.“

„Ne, spíš jako když trýzníš někoho slabšího, taková ta velká dospělá mentalita.“

Hm?

Řekla o mně Senjougahara, že jí připadám příjemný?

Ne, to je jen část toho úsloví.

Myslet si, že se líbíte každé holce, co se na vás usměje, to je jako ze základky – není to moc rozumný (úsměv nic nestojí), takže jsem se vrátil k tématu.

„No, vlastně bych ani neřekl, že by ti někdo zas tak hodně pomohl, abys musela tolik děkovat. Jak říkal Oshino, pomohla sis sama, takže podle mě všechny závazky a podobné věci nestojí za zmínku. Jen se tím komplikují dlouhodobé vztahy.“

„Vztahy…“ zopakoval po mně Senjougahařin hlas v naprosto stejném tónu. „Já-- Araragi, znamená to, že tě mohu považovat za někoho blízkého?“

„Co? Jo, jasně.“

Jsme si tak blízcí jako všichni, kterým se stalo něco podobného, svůj problém překonali a svěřili se jeden druhému. Už nejsme ve stavu „bez spojitosti“ a už vůbec ne „jen spolužáci“.

„Hm… Ano, jsme si tak blízcí jako lidé, kteří se dozvěděli o svých slabinách.“

„Co? Náš vztah má takové napětí?“ zareagoval jsem.

Tohle skončí špatně…

„Jen se mi nezdálo, že by to bylo o slabinách, spíš jen že jsme se přirozeně sblížili… V tom je něco pravdy, ne? V tom případě bych tě tak bral.“

„Ale Araragi, nepřipadáš mi jako typ člověka, co by si potrpěl na přátele.“

„To bys měla pravdu až do minulého roku. Typy lidí stranou, bylo to dokonce moje motto: nedělat si přátele. Loni o jarních prázdninách ale nastala jistá zásadní změna… A co ty?“

„Pro mě by byla taková zásadní změna minulé pondělí.“

Tak to Senjougahara řekla.

„Jestli bys to chtěl přesněji – když jsem potkala Araragiho.“

„ . . . . . “

Co to s ní je?

Vlastně, co je vůbec s celou touhle situací…

Je to skoro jako by každou chvilku chtěla „vyznat své city“… Těžko se tu dýchá; příliš hodně smysluplných chvílí ticha… cítím se na to nepřipravený. Kdybych věděl, že dojde k tomuhle, vybral bych si něco lepšího na sebe, pořádně se učesal…

Ne, počkat!

Sakra, teď jsem se přivedl do rozpaků, takhle trapně si začít myslet, že mi někdo vyzná lásku! A proč jsem při přemýšlení začal očima sklouzávat dolů k Senjougahařinýmu výstřihu!? To jsem vážně takhle příšerně předvídatelný? Je Araragi Koyomi muž tak povrchní, že založil svůj názor o dívce na základě jejího vzhledu (jejího poprsí)?

„Stalo se něco, Araragi?“

„Ehm, co?… Ne, promiň.“

„Za co se omlouváš?“

„Díky svým myšlenkám jsem si uvědomil, že celá moje existence je jeden velký hřích…“

„Aha, chápu. Takže jsi jen hříšný parchant.“

„ . . . . . “

A zase, bylo to to samé, ale v jejím případě byl malinkatý rozdíl.

„Jednoduše řečeno, Araragi,“ řekla Senjougahara. „Ať na to máš jakýkoliv názor, já si myslím, že bych se ti měla odvděčit. Jinak bych pořád s tebou cítila jen nějakou slabost. Jestli chceme zlepšit náš vztah, musíme tím nejdřív projít a až pak můžeme být rovnocenní přátelé.“

„Přátelé…“

Jen kamarádi.

Proč…

Něco takového by mělo být dojemné, ale ať se na to díváte z jakéhokoliv úhlu, kvůli mým přemrštěným představám a nadějím, hluboko uvnitř cítím – jak bych to řekl – jako by mě to příšerně zklamalo.

Ne, to ne…

Tak úplně to není.

„Co je ti tentokrát, Araragi? Byla jsem si jistá, že jsem řekla něco dost úžasného, ale v tvém výrazu vidím jen zoufalství.“

„Ne. To ne. Když jsem se dozvěděl, že si tohle myslíš, chtěl jsem začít tancovat francouzský kankán a teď se to snažím zoufale potlačit, takže to asi vypadá podobně.“

„Aha.“

Zakývala hlavou, očividně spokojená.

Pravděpodobně si myslela, že mám postranní úmysly.

„No, každopádně – Araragi, je něco, co bych pro tebe mohla udělat? Udělám všechno, cokoliv mi řekneš.“

„C-cokoliv?“

„Cokoliv.“

„Ehm…“

Holka mého věku mi právě řekla, že pro mě udělá cokoliv.

V ten moment jsem se cítil, jako bych dosáhl nečekaného úspěchu.

. . . . .

Jsem si jistý, že pořádně neví, co říká.

„Myslím to vážně, cokoliv. Cokoliv, co si jen můžeš přát – splním ti to. Světovou nadvládu, věčný život, přát si porazit Saiyany, kteří se brzy dostaví na naši planetu, cokoliv.“

„To znamená, že máš víc moci než Shén Lóng?“

„Ano, přesně.“

Potvrdila to.

„Raději bych ale chtěla, aby sis nemyslel, že bych v takové zoufalé situaci nakonec byla zbytečná nebo se dokonce přidala k nepřátelům… Takže, ano, raději bych si od tebe přála něco osobního, jen pro tebe. Něco prostšího.“

„To se dá čekat…“

„Zmátlo tě, že jsem to řekla tak znenadání? To je přirozené. Můžeš si přát i něco obvyklého. V těchto případech se často využívá několik standardních přání. Například: ‚přeji si dalších sto přání‘.“

„Co? To můžu? To by ti nevadilo?“

V tomhle případě by to časté standardní přání bylo nějaké hodně nemravné tabu, nebo ne?

A sama to řekla.

To si to skoro vyžaduje.

„Prostě si požádej o cokoliv. Chtěla bych pro tebe něco dělat, cokoliv co bude v mých silách. Jako celý týden končit každou větu s „mňau“ nebo jít do školy bez spodního prádla nebo týden striktně dodržovat klystýrovou dietu. Jsem si jistá, že si v tom něco najdeš.“

„Proč ode mě očekáváš vyšinutý fetišismus na takové úrovni!? Dokážu odpouštět, ale tohle je od tebe už příliš sprostý!“

„Ach… to ne, vážně se ti omlouvám, ale doopravdy si nemyslím, že bych dokázala držet krok s tvými chutěmi.“

„Opačně! Nejsem na tebe naštvaný, protože jsi podcenila mou mánii!“

„Á, vážně?“

Senjougahařin výraz se dal srovnat s Buddhou.

Má mě celého omotaného pevně okolo svého prstu…

„Senjougaharo, vážně si myslíš, že by ses dokázala smířit s takovým pošetilým chtíčem?“

„Ano, jsem natolik odhodlaná.“

„ . . . . “

To je odhodlání, bez kterého by ses mohla obejít.

„Abych ti pomohla s nápady, osobně bych doporučila, abys mne donutil mít na sobě každý den jen kuchyňskou zástěru. Dokážu vstávat dost brzo, vlastně jsem si na to zvykla už dávno. Dokonce bych ti i mohla dělat snídani, když už na to budu ustrojená. Jen a jenom v zástěře. Není to v duchu každého muže, užít si tu nádhernou podívanou zezadu u stolu?“

„Neházej tady na mě taková drahá slova jako ‚mužský duch‘! Mužský duch je něco mnohem víc, něco úchvatného! Kdybys něco takového řekla v rodinném prostředí, tu rodinu by to zničilo, okamžitě, maximální rychlostí větru!“

„To zní jako by ti to nevadilo, kdyby tam ta rodina nebyla. Tak, chtěl by ses u mne zkusit na týden zabydlet? Ačkoli to v podstatě vyjde nastejno, když budu já bydlet u tebe.“

„Hele, Senjougaharo,“ odhodlal jsem se jí konečně něco říct. „I kdybychom se tímhle vyjednáváním někam dostali, nemyslím si, že by po tom naše přátelství vydrželo.“

„Hmm. Ano, máš pravdu. To dává smysl. Vyškrtneme všechen pornografický obsah.“

Dobrá, tak by to mělo být.

Počkat, pro Senjougaharu bylo „mňau“ pornografické? …Má celkem zvláštní vkus pro někoho tak kameně suchého.

„Ani jsem si vážně nemyslela, že bys požádal o něco sexuálního.“

„To mi hodně důvěřuješ.“

„Protože jsi panic.“

„ . . . . . “

Tahle konverzace se už stala, že ano?

Jo, minulý týden.

„S panici je to lehké, protože nejsou příliš nároční.“

„Ehm… Senjougaharo, takhle jsi už o mém panictví mluvila dost, ale nejsi sama v tomhle nezkušená? To, jak se pořád opakuješ, na mě moc nepůsobí…“

„Ale no tak. Samozřejmě mám zkušenosti.“

„Ó, vážně?“

„Moře zkušeností.“

To řekla Senjougahara, aniž by hnula brvou.

Vážně se ráda vzepře čemukoliv, co řeknu…

Bereme-li v potaz její „moře“.

„Víš co… Nevím, jak to říct, ale co když – řekněme že doopravdy máš nějaké zkušenosti – co budeš mít z toho, když mi tu o tom budeš vykládat.“

„…Hmmm.“

Zarudlé tváře

Neměla Senjougahara, ale já.

Už mám týhle konverzace po krk.

„Dobrá… Tady je tvá oprava,“ řekla brzo na to Senjougahara „Jsem naprosto nezkušená. Panna.“ Povzdechl jsem si.

I když přiznala zrovna tohle, je to stejně dost velké vyznání.

Ale zase mě to donutila říct taky, takže to bylo fér pro všechny.

„Což znamená!“ pokračovala neústupně Senjougahara svou tirádu, s ukazováčkem namířeným na mě zakřičela silným hlasem rozléhajícím se po celém parku. „Nikdo by nemluvil s takovým odporně trapným panicem jako je náš Araragi až na labilně pošahanou, budoucí starou pannu jako jsem já!“

„ . . ! “

Tak hodně jí záleží na tom, aby mě ranila, že je ochotná ponížit sama sebe…

Svým způsobem před ní musím smeknout; povedlo se jí vytáhnout mou vlastní bílou vlajku.

Kompletní kapitulace na všech frontách.

No, kvůli Senjougahařiným mravům a důkladnému vychování, po událostech minulého týdne se musela cítit tak špatně raněna, že to s ní mohlo dost otřást. A proto je ze všech situací právě teď rozumnější se v tom moc nešťourat, protože pro ní by to teď nemusela být její povaha, ale patologický úkaz.

„Ale to odbočujeme,“ řekla mi Senjougahara, zpátky se svým klidným hlasem. „Vážně nic nepotřebuješ, Araragi? Cokoliv, třeba jenom něco jednoduchého, jako ti s něčím pomoci.“

„Pomoct s něčím – hmm…“

„Nejsem zrovna skvělá v řečnictví, takže to neumím moc dobře zformulovat, ale věř mi, že ti chci být nějak nápomocná.“

Ne, neřekl bych, že bys neuměla řečnit.

Nepřipadá mi to-- nějak podstatně špatné.

A ty zbytečně vyškrtnutá přání, no…

Tohle není situace pro příšerně a nicotně oplzlé přání.

„Třeba abych tě naučila, jak nebýt uzavřený samotář.“

„Nejsem pořád zalezlý doma. V jakým světě mají introverti horský kola?“

„Nevíš jistě, jestli žádný introvert nemá horské kolo, že ne? Jen protože někdo nechodí moc ven, nemusíš jim připisovat své předsudky, Araragi. Můžou si z nich sundat kola a neustále na nich doma šlapat.“

„Takže jako aerobik?“

Tenhle introvert je docela fit.

Jestli vůbec existuje.

„Nedokážu si teď hned vzpomenout na něco, s čím bych měl potíže.“

„Pravda. Tentokrát tvé vlasy nevypadají, jako bys právě vstal.“

„Tím chceš říct, že moje nejhorší problémy jsou rozcuchané vlasy!?“

„Nerozebírej všechno co řeknu tak přemrštěně. Tvé špatné svědomí je překvapivě silné… Araragi, mezi mými řádky toho zas tolik nenajdeš, víš o tom?“

„Jak jinak bych si to měl vyložit…“

Do háje.

Je jako růže, ale i na květech má trny.

„Taky bych ti mohla pomoci jako ta holka, která je ke všem ve třídě milá až na tebe.“

„To je jen kruté!“

Dokud jí něco nedám za úkol, i kdybych to sebevíc nechtěl, tenhle vývoj událostí se bude rozvíjet po celou věčnost.

Ach…

Už jsem toho měl dost.

„Tak jo. Můj problém, no… Nezaručuju, že to je něco, co mě vážně trápí.“

„Óh. Takže ty máš problém!“

„Všichni něco mají.“

„Poslouchám. Co pak máš na srdci, Araragi?“

„Vypadáš tak přesvědčeně.“

„Samozřejmě! Za chvíli se konečně dozvím, jestli ti budu moci oplatit tvou výpomoc. Nebo je to snad něco, co se těžce říká ostatním?“

„Ne, to ne…“

„Tak to řekni! Když se někomu svěříš, bude to lepší – nebo se to aspoň říká.“

. . . . .

Když mi ty, dříve známa jako ta nejvíc uzavřená osoba, co jsem kdy znal, řekneš zrovna tohle – to moc nepomáhá pravdě toho přísloví.

„Dnes ráno jsem, no… trochu jsem se pohádal se svou sestrou.“

„…S tím ti nebudu moci pomoct.“

Představuji vám ženu, co se dokáže vzdát nejrychleji na celém světě.

Zrovna jsem začal, k sakru…

„Ale dokonči to, jen pro jistotu.“

„Jen pro jistotu!…“

„Tak máš nejdřív doříct svůj příběh.“

„To je to samé, kdybys mě ty nejdřív nechala.“

„To samé je to, co je nejdřív, což máš říct dřív.“

„…Éhhm, tak jo, dobře.“

To jsem ale přísahal, že ti nikdy neřeknu.

Ale co – musím to říct, abych se někam dostal.

„Víš, dnes je Den matek.“

„Hm? Ó, ano, to máš pravdu.“ Senjougahara přikývla, jak je to zvykem.

Asi jsem se o ní příliš bál.

Což znamená, že zbytek je už jen můj problém.

„Takže, s kterou sestrou to bylo? Domnívám se, že máš dvě, nemám pravdu?“

„Jo. Tak tys o nich vážně věděla? Víc s tou starší – ale vlastně to bylo s oběma. Cokoliv co kdy, kde, proč a jak dělají – všechno to musí být spolu. Jsou jako siamská dvojčata.“

„Přece jen to jsou Fire Sisters ze školy Tsuganoki.“

„Dokonce znáš i jejich přezdívku…“

To se mi z nějakého důvodu nelíbí.

Ale to, že mají takhle známou přezdívku, se mi nelíbí ještě víc.

Ale to, že mají takhle známou přezdívku, se mi nelíbí ještě víc.

„Obě se pořád lísají k mámě, takže s nimi zachází jako s koťátky; pořád je hladí po hlavě a podobně. Tak--“

„Aha,“ přerušila mě Senjougahara, jako by došla ke konečnému závěru. Nepočkala by na konec příběhu, skoro aby toho neslyšela příliš. „Takže tupě nezajímavý prvorozený syn se dnes, na Den matek, cítil doma jako třetí… čtvrté kolo? Jako by tam nepatřil.“

„…tak nějak by to bylo.“

I to „tupě nezajímavý syn“ – což pro Senjougaharu pravděpodobně byla jen jedna z jejích obvyklých surových urážek – byl nezveličený fakt, který jsem musel uznat za pravdu.

Nemluvě o tom přebytečném kole.

Bylo mi tam nepříjemně.

„A tak jsi odcestoval až takhle daleko. Heh. Ale stejně to zcela nechápu. Jak to mohlo skončit hádkou mezi sourozenci?“

„Brzo ráno jsem se snažil proklouznout ven a jen co jsem nasedl na kolo, moje sestry mě chytily při činu. Následovala hádka.“

„Jaká hádka?“

„Podle všeho chtěly oslavit Den matek se mnou, ale já – no, hele, nemůžu si pomoc a… prostě… no. Nějak tak.“

„Prostě nemůžeš, hmm. Nějak tak, co?“

Senjougahara po mně smysluplně zopakovala.

Nebo chtěla, abych se nad sebou zamyslel.

Jaký přepych to byl, ty moje trable.

Vzhledem k bezmateřskému stavu její rodiny – pravděpodobně to druhé.

„Často se stává, že puberťačka začne ke konci základky nenávidět svého otce – možná to je podobné s klukem, který nemůže snést být se svou matku?“

Povzdychl jsem si…

„Ne, tak to není, ne že bych nevydržel být u ní, ani že bych ji nenáviděl, ale prostě to je takové, no, trapné. Protože mám dvě mladší sestry a ty jsou si podobné skoro ve všem…“

To znamená být starším bratrem.

Proto vždycky dojde k tomuhle…

„…ale s tím problém nemám. Hádky se sestrami, Den matek, to všechno je v pořádku – nejen dnes, tohle se stává pořád, každý rušný den při nějaké zvláštní události. Jen je to…“

„Jen je to co?“

„Podívej, mohl bych tu toho zmínit hodně, jako že nemůžu oslavit jen jediný mizerný Den matek nebo že mě tak příšerně naštve něco, co mi řekla moje o tři roky mladší sestra – všechno to, no… ukazuje to, jaký malicherný idiot doopravdy jsem. A ať mě to sebevíc štve, nemůžu si pomoct.“

„Hmm – to máš ale komplikovaný problém,“ řekla Senjougahara. „Prošel jsi celou tu záležitost dokola a zpět, tvoje potíže jsou meta. Něco jako to s kuřetem a vejcem.“

„Mimochodem, vejce bylo první.“

„Ó, vážně?“

„A není to komplikovaný, je to malý, nicotný problém. Něco jako ‚Bohu žel, jsem malicherný lůzr!‘ Ale stejně, vždycky když pomyslím na to, že se budu muset omlouvat svým sestrám, vůbec se mi nechce vracet domů. Tenhle park se vždycky začne zdát dobrým místem, kde bych mohl žít nadosmrti.“

„Takže nechceš jít domů – hmm,“ povzdechla si pro změnu Senjougahara. „Naneštěstí není v mých silách napravit tvou malichernou existenci…“

„ . . . . . “

Jo, jen řekla, co bylo jasný, ale její přímost a zklamání v jejím hlase mě ještě víc sklíčilo. No, není to tak hluboká rána, abych se z toho cítil sklíčeně, ale už jen množství postrádající hloubky toho, co jsem cítil, mělo svou vlastní špatnou stránku.

„Nebo můj problém je, že ‚jsem tak nudně nezajímavý‘. Když už si s něčím budu dělat starosti, chci aby to bylo o světový mír nebo jak zajistit, aby všichni byli šťastní. Ale místo toho tady sedím s mými titěrnými starostmi. To – to doopravdy nenávidím.“

„Titěrný…“

„Nebo bys mohla říct ošuntělý. Je to jako… jako když si vezmeš koláček štěstí a pokaždé tam najdeš jen Budete trošku šťastnější. Takový šunt mám za problém.“

„Neměl by sis odepírat svůj vlastní půvab, Araragi.“

„Můj co? Takže můj půvab je pokaždý dostat trošku víc štěstí!?“

„Jen si z tebe utahuji. A tvá ošuntělost není jako dostávat trošku štěstí v koláčcích.“

„Nech mě hádat, řekneš, že jsem spíš šunt s Budete mít víc neštěstí.“

„To ne, vůbec. To by bylo něco naprosto příšer…ně milého. Araragiho šunt by byl jako…“ Senjougahara se odmlčela, aby tomu přidala váhu. Pak pokračovala: „Když je tam napsané ohromné štěstí, ale pak si přečteš co je malým písmem napsané pod tím a zjistíš, že co se stane vůbec nic šťastného není. Spíš tak nějak.“

Přežvykoval jsem si a důkladně si v hlavě rozebral její výrok.

„Zatracenej šunt!“ vykřikl jsem.

Nikdy jsem ani neslyšel o někom tak ošuntělým… A, jestli můžu dodat, vymyslela si to až příliš dobře… Jedna věc hned za druhou – nebo spíš jedna urážka za druhou, tahle ženská se zdála hrozivější každou minutou.

„Ale kdybychom nebrali v úvahu tvou matku, ta hádka se sestrami možná nebude tak vážná. Měl bys ale své malé sestřičky hýčkat a milovat, Araragi.“

„Ne, s náma to jsou jen a jen hádky.“

I ta dnešní hádka by se možná dala zařadit mezi ty ostatní.

Ale dnešek nebyl v ničem obvyklý.

„Takže nejsou nijak rozkošné, tvé děsivé sestřičky?“

„Moje sestry nejsou vůbec děsivý!“

„Nebo to je pro tebe obrácená láska? Araragi, předpokládám, že překvapivě budeš jeden z těch lidí, co si chtějí ukousnout z jablka sester.“

„Ne. Milování mladších sester je šílená fantazie těch, co žádné nemají. To je naprosto nemožný v reálném světě.“

„Samozřejmě! Ty, protože je máš, se tváříš tak povýšeně nad těmi, kteří je postrádají. Takovým postojem na mne nezapůsobíš, Araragi.“

. . . . .

Co tím chce říct?…

„Lidé co říkají, „Na penězích nezáleží!“ nebo „Jsem tak šťastný, že nemám přítelkyni!“ a „Na tvém akademickém zázemí pak stejně nesejde!“ – takhle namyšlení lidé… Fuj.“

„Mladší sestry pod tohle nespadají…“

„Takže k nim necítíš nebratrskou lásku. Nezamiloval by ses do své pravé sestry.“

„Kdo jo?“

„Pravda. Vypadáš spíš na sororáta.“

Sólo rád?

Ne, to ne, i když by to od ní sedělo.

„Tím myslím sororátní sňatek. Protiklad levirátního sňatku. Kdyby ti umřela manželka, tak by sis vzal její mladší sestru.“

„…Vážně umíš dokázat svou sečtělost, za to tě vážně obdivuju, ale proč mám podle tebe být já ten sororát či co?“

„V tvém případě nejdřív přinutíš mladší sestru své ženy, aby ti říkala Onii-chan. A potom si tu sestru vezmeš… Takže pro ní pořád budeš její “bráška“ i když budete spolu, což je ten pravý, původní význam--“

„To zní, jako bych zabil svou první manželku, jen abych si vzal její sestru!“

„To zní, jako bych zabil svou první manželku, jen abych si vzal její sestru!“

Původně jsem s mou reakční rolí v našem komickém duu měl počkat, ale Senjougahařin slovní obrat mě donutil zareagovat než to dořekla.

„A proto, Sororáte Araragi--“

„Prosím, to mi radši říkej zakomplexovaný incestní úchyle!“

„Ale řekl jsi, že by ses do své vlastní sestry nikdy nezamiloval.“

„Do sestry své manželky bych se taky ne!“

„Tak se zamiluješ do milenky své manželky.“

„Řekl jsem… Počkat, co? Co tím chceš říct?“

Proč má z ničeho nic moje manželka milenku?

Ne, chápu, jak mě s tím chtěla urazit, ale jak přešla ze švagrové na milenku?…Příšerně jsme odbočili…

„Tvůj mozek musí být stejně titěrný jako tvé problémy, jestli jsi oněměl po takovém prostém vtipu.“

„Ten vtip nebyl ani prostý a ani vtip!“

„Jen jsem testovala tvou inteligenci.“

„Testovala mě proč… nebo tím myslíš, že sis se mnou do teď jen pohrávala!?“

„Kdybych to s tebou myslela vážně, už bych se transformovala.“

„Transformovala!? To bych docela i chtěl vidět!“

Ne, tím si nejsem zas tak jistý…

Senjougahara si povzdechla a vypadala zamyšleně.

„Na všechno reaguješ tak přehnaně, ale jsi jen malinkatý človíček… Možná to je karmou? Ale, ať jsi sebemalichernější, nezbavím se tě. Vždycky tu budu pro tvou lidskou nicotnost.“

„To je další divný výraz.“

„Budu tu pro tebe, ať se stane cokoliv. Od vrcholků západu po moře východu, budu tvou útěchou i v pekle samotném, pokud by sis to přál.“

„…Jasně. Víš, možná že co říkáš zní úžasně, ale…“

„Takže krom tvých nedostatků ve tvé lidské velikosti, co tě trápí?“

„ . . . . . “

Co když mě doopravdy nenávidí?

Co když mě právě teď jen šikanuje?

Doufám, že to je jen mučednický komplex…

„Pořád mě nic nenapadá.“

„Nic nechceš a nemáš žádné problémy – hmm…“

„Na jaké týrání se mám těšit tentokrát?“

„Jsi velký chlap, jsem na tebe hrdá.“

„To je nucená chvála, nebuď.“

„Jsi horentně úžasný, Araragi.“

„Přestaň s… Cože? Ještě jednou, Hor & Ně?“

„Je to zveličení úžasu. To jsi nevěděl?“

„Ne, nevěděl… A proč na mě vytahuješ takový velký slova jen abys mě chválila? Co máš v plánu?“

A ze všeho si vybrala zrovna, že jsme velký chlap… když jsme mluvili o tom jak jsem mizerný, mrňavý človíček.

„Nic, jen jsem si myslela, že by sis mohl přát, abych na týden přestala se svým slovním týráním, takže jsem si to chtěla předem natrénovat.“

„Nemyslím si, že bys toho stejně byla schopná.“

To by bylo jako ti říct, abys přestala dýchat nebo zastavila svůj tep.

A kdyby mě na týden vážně přestala napadat, už by to nebyla ta Senjougahara, kterou znám. I mě by to nakonec přestalo bavit… počkat, proč teď vypadám, jako bych se pomalu nemohl rozloučit se Senjougahařiným jedem?!

To bylo těsný…

„To je od tebe hezké… Mimochodem, Araragi, je zajímavé, jak ti hned došly nápady, když jsme vyloučili všechno sexuální.“

„Pravda. Až na to, že jsem i před tím omezením nemohl nic vymyslet.“

„Tak dobře, Araragi. Řekněme, že to může být aspoň trochu sexuální. Ve jménu Senjougahary Hitagi ti slibuji, že odpečetím všechny tvé touhy.“

„ . . . . “

Čeká snad ode mě nějakou odezvu?

Ááá, tak tentokrát jsem já hyper sebestředný… To mě asi dost ovlivní.

„Jsi si jistý, že nic nepotřebuješ? Třeba pomoc se studiem?“

„To jsem vzdal. Když dokážu dokončit školu, tak nechci víc.“

„Aha, takže ty chceš dokončit školu.“

„Jsem si jistý, že to zvládnu normálně!“

„Aha, takže ty to chceš dokázat normálně.“

„Teď se mě jen snažíš vyprovokovat! Chceš se rvát?“

„Asi to tak bude…“

Senjougahara se zdánlivě načasovaně odmlčela, vybrala si dobrou chvíli a pak:

„Chceš přítelkyni?“

„ . . . . “

Je tohle… pořád jen moje hyper sebestřednost?

To od ní muselo něco znamenat, ne?

„Co kdybych řekl ano?… Co pak?“

„Měl bys přítelkyni,“ řekla Senjougahara s kamennou tváří. „Toť vše.“

„ . . . “

Jo…

I když, kdybych se nad tím hlouběji zamyslela, je to rozumná fráze.

Co je tohle sakra za situaci? Vážně nevím, co si mám myslet. Ale ať jí teď řeknu cokoliv, ať to Senjougahara provede jakkoliv – být s někým z laskavosti, to není správný. Ani nemluvím o etice nebo nemorálnosti, jen mi to prostě nepřipadá dobrý.

Nechtěl bych ji ani jako milenku své manželky, kdyby to bylo nucené.

Pocítil jsem, že chápu, co mi Oshino jednou řekl.

Sebe zachraň sám…

Z Oshinova pohledu, co jsem udělal bylo – ať pro Senjougaharu, naši třídní zastupitelku nebo pro tu zničenou ženu o Jarních prázdninách… pro tu upírku – zdálo se to ode mě jako dobrý skutek, ale nebylo to správné.

Protože Senjougahařin problém si vyřešila ona sama a nikdo jiný, jen ona a její upřímné city.

V tomhle případě by to vážně nebylo dobrý.

Ať bych počítal s kýmkoliv.

„Ne, vlastně bych ani žádnou nechtěl.“

„Hm. Tak dobrá.“

Ať tím myslela něco víc nebo ne, a ať to něco víc bylo cokoliv, teď už se o tom nikdy nedozvím. Senjougahara řekla jen „dobrá“, nedávajíc najevo, že by to něco znamenalo.

„Tak mi jen kup něco k pití, džus nebo něco malého z automatu, to je jedno. Pak si budem kvit.“

„Ó. Jak nesobecké.“

Vážně jsi velký chlap, dodala k tomu Senjougahara, v závěrečném tónu.

Vyjadřujíc, že tím chce téma ukončit.

A tak.

Otočil jsem hlavu vpřed. Připadalo mi, že jsem strávil dost času u Senjougahařinýho obličeje, takže to bylo záměrně. Nebo jsem možná odvracel zrak, protože mi to začalo být nepříjemné. Podíval jsem se před sebe – kde…

Kde stála malá holka.

Holka s mohutným ruksakem na zádech.

003

Vypadala na devět nebo deset let, stála v rohu parku u železné nástěnky s mapou, upřená na nákres zdejší čtvrti. Dívala se směrem ode mě, takže jsem nemohl vidět, jak celá vypadala, ale její prostorný batoh by na kohokoliv udělal dojem. Doopravdy je to ta samá holka, která tam zírala ještě před příchodem Senjougahary. Předtím brzo na to odešla – no, vypadalo to, že se zase vrátila. Očividně porovnávajíc onu tabuli s nějakým kusem papíru v ruce.

Hmm.

Asi bude ztracená. Na tom jejím papíře musí být nakreslená mapa nebo adresa.

Podíval jsem se na její ruksak.

Je na něm přišitá značka se jménem – „5-3,八九寺真宵“, napsané tlustou fixou.

真宵, upřímný soumrak… takže „Mayoi“ (stejně jako 迷い... takže je ztracená).

Ale 八九寺… jak se to čte? Možná „Yakudera“… nebo ne?

Tenhle jazyk je na mě příliš těžký.

Zeptám se někoho chytrého.

„Hej, Senjougaharo. Tamhle u tý tabule, ta malá školačka s batohem. Co má na něm napsaný?“

„Co?“ řekla Senjougahara pomalu. „Nic tam nevidím.“

„Ou…“

No jo.

Úplně jsem zapomněl.

Moje tělo už není úplně lidské – a včera, v sobotu, jsem nechal Shinobu napít se mojí krve. I když to není tak hrozné jako o jarních prázdninách, mám teď nevšedně zbystřené schopnosti. Můj zrak nebyl výjimkou. Když i jen trochu zapomenu lidskou hranici, dokážu vidět věci přes nemožné vzdálenosti a ani si to neuvědomím. To samo není problém, ale když vidíte věci, co nikdo okolo vás nemůže – necítíte se správně.

Neshoda s okolím.

Ale to býval i Senjougahařin problém.

„No… To kanji se píše jako osm, devět a chrám…“

„Hmm? To by bylo Hachikuji.“

„Hachikuji?“

„Ano. To neumíš číst ani na takové úrovni, Araragi? Žasnu že jsi dokázal vystudovat školku.“

„Školkou projdeš i se zavázanýma očima.“

„To se příliš hodně nadhodnocuješ.“

„Hledáš chyby i v mé opravě!?“

„Tvá namyšlenost mne nebaví…“

„A ty mě taky ne…“

„Vážně, Araragi, kdybys měl alespoň trochu zájem o historii nebo klasiky – tím myslím, kdybys byl muž s intelektuální zvědavostí – věděl bys to. V tvém případě si myslím, že je to ostuda na celý život, ať se na všechno někoho budeš ptát nebo ne.“

„Jo, jasně, jsem naprosto nevzdělaný.“

„Jestli si myslíš, že znát své slabosti je lepší než nic, děláš velkou chybu.“

„ . . . “

Musel jsem jí udělat něco hrozného.

Protože mi ještě před chvilkou říkala, jak se mi chce odvděčit, ale…

„Ty… Ale nic. Takže je to Hachikuji Mayoi… hmm.“

To je celkem divné jméno.

No, divné to je, ale dalo by se i říct, že je normálnější než „Senjougahara Hitagi“ nebo „Araragi Koyomi“. Každopádně, je docela neslušné urážet někoho jméno.

„Ehm…“ krátce jsem si prohlédl Senjougaharu.

Hmmm.

Ať se na ni díváte jak chcete, není zrovna ten typ, co by se nad dětmi rozplýval… Dokážu si ji ale představit jak bere míč ze země, který se k ní přikutálel z hřiště, a jak by ho zahodila dál opačným směrem. Nebo odkopnout brečící dítě, protože je hlučné.

Proto je jednodušší, když půjdu sám.

Kdyby to nebyla Senjougahara ale někdo jiný, přijít k ní s dívkou, by mohlo uklidnit její dětskou ostražitost.

No co.

„Hele, mohla bys tu chvíli počkat?“

„Samozřejmě. Kam jdeš, Araragi?“

„Zeptat se té holčičky.“

„Nechoď. Jen ti zlomí srdce.“

„ . . . . . “

Vážně, řekne o mně to nejhorší jako by to nic nebylo.

Ne, seřvu ji až později.

Teď k té holce.

Hachikuji Mayoi.

Konečně jsem se zvedl z lavičky a přešel přes park – rychlým krokem k mapě a ruksakové holce. Ta holčička tak zoufale pilně zkoumala svůj kus papíru a nástěnku, že si ani nevšimla, jak se za ní přibližuji.

S odstup jednoho velkého kroku mezi námi jsem na ni zavolal.

Co nejvíc přátelsky a vesele jak jsem jen svedl.

„Hej. Jsi v pořádku, neztratila ses?“

Otočila se.

Vlasy měla uvázané do dvou nezapletených culíků po obou stranách a krátká, neupravená ofina obnažovala celá její obočí a kus čela.

Její rysy naznačují inteligenci.

Ta holčička – Hachikuji Mayoi si mě zkoumavě prohlédla a pak otevřela svá ústa.

„Nemluvte se mnou, prosím, nenávidím Vás.“

„ . . . . “

. . . . . .

Došel jsem zpátky k lavičce, šouravě jako mrtvola.

Senjougahara se na mě zvědavě dívala.

„Copak? Stalo se ti něco?“

„To zabolelo… Jen mě to ranilo…“

Skončil jsem s více jizvami než bych kdy očekával.

Trvalo desítky vteřin než jsem se z toho vzpamatoval.

„…Půjdu ještě jednou.“

„Ale proč? Kam půjdeš?“

„Copak to nechápeš? Není to jasné?“ řekl jsem jí.

A odešel si pro svou odvetu.

Tahle ta Hachikuji se zase jen dívala na tabuli, jakoby se naše náhle krátké utkání nikdy nestalo. Očividně ji porovnávala se svými poznámkami na papíře, tak jsem se jí podíval přes rameno – takže to nebyla mapa, ale jen adresa. Nejsem zdejší, takže jsem to nemohl poznat, ale, no, rozhodně to bylo poblíž.

„Hej, ty.“

„ . . . “

„Ztratila ses, že jo? Kam potřebuješ?“

„ . . . . . “

„Dej mi na chvilku ten papír, najdu ti to.“

„ . . . . . . “

„ . . . . “

. . .

Přišoural jsem se malátně zpátky.

Senjougahara vypadala zvědavě.

„Copak? Stalo se ti něco?“

„Ignorovala mě. Malá školačka si mě bezcitně nevšímala, jako bych byl hmyz.“

Skončil jsem s více ranami než bych kdy čekal.

Po desítkách sekund jsem se vzpamatoval.

„Tentokrát… Teď to dokážu!“

„Araragi, nejsem si jistá o co se snažíš nebo co děláš, ale…“

„Nestarej se!“ řekl jsem.

A do dalšího kola zápasu.

Holčička Hachikuji upřená na tabuli…

První úder rozhoduje celý boj!

Vlepil jsem jí zezadu pohlavek. Zřejmě to vážně nečekala, protože následně narazila svým odkrytým čelem plnou silou do nástěnky.

„C-co co to děláte!!?“

„Konečně ses ke mně otočila!“

Děkuji.

„Každý se otočí, když je praštíte do hlavy!!!“

„Áh… Jo, to promiň.“

Můj názor na situaci se po opakovaných šocích změnil.

„Ale víš co se říká, v životě [命] musí být úder [叩].“

„Co tím chcete říct!?“

„Po každé ráně se ti život rozjiskří.“

„To bylo hodně jisker!“

„Jo, to jo…“

Nemohl jsem to jen odbýt.

Škoda.

„Ono, vypadáš, že tě něco trápí, tak jsem si myslel, že bych ti s tím mohl pomoct.“

„Na tomhle světě nejsou lidi, co by chtěli někomu pomoct po tom, co zničehonic praští malou holku do hlavy! Absolutně rozhodně ne!!!“

Teď už je vážně ostražitá.

Ne že bych jí to mohl dát za vinu.

„No jo, promiň, omlouvám se! Je mi to líto, vážně! Ehm, jmenuji se Araragi Koyomi.“

„Hmm, Koyomi. To je dost holčičí jméno, co?“

„ . . . . “

Tak to je vážně něco.

Tohle většinou na potkání neslyším.

„Smrdíte jako holka! Prosím, nepřibližujte se!!!“

„Hej, od holky, i tak malé, si tohle nenechám líbit…“

Počkat, počkat.

Uklidni se, hezky se uklidni.

Ze všeho nejdůležitější je důvěra, ne?

Musím nejdřív odlehčit atmosféru nebo se s ní nedomluvím.

„Tak, jak se jmenuješ?“

„Jmenuji se Hachikuji Mayoi. Moje jméno je Hachikuji Mayoi. Je to jméno od rodičů, kterého si hodně vážím.“

„Aha…“

Očividně jsme tu situaci přečetli správně, ale…

„Ale prosím, přestaňte se mnou mluvit! Nenávidím Vás!!!“

„A proč to?“

„Protože jste mi dal pohlavek!“

„Řekla jsi, že mě nenávidíš i před pohlavkem.“

„V tom případě je to karma z minulého života!!“

„To je svěží důvod pro nenávist.“

„Byli jsme zapřísáhlí nepřátelé i před naším narozením! Já překrásná princezna a Vy odporný vládce zlého království!!“

„To se unášíš sama.“

S cizími nikam nechoď.

Ignoruj lidi, co se s tebou snaží mluvit.

Doba není pěkná a dětem se takové věci vrtají do mozků… A nebo prostě nevypadám jako někdo, koho by mělo dítě rádo.

Každopádně je depresivní, když vás nenávidí malé dítě.

„Jen se uklidni, nechci ti nijak ublížit. Bydlím v tomhle městě a neublížil bych člověku ani zvířeti, jsem nejneškodnější člověk tady.“

Dobrá, to jsem řekl trochu moc, ale abych se s ní vypořádal, taková nadsázka je potřeba. Jak s dětmi tak se všemi ostatními je nejlepší, aby si mysleli, že se s vámi lehce zachází. Ať jsem Hachikuji přesvědčil nebo ne, vhodně zahmčela a pak řekla, „Dobře,“ a dodala, „Snížím svou opatrnost.“

„To nám to ulehčí.“

„Takže, pane Ani-člověk-ani-zvíře…“

„Ani-člověk-ani-zvíře!? To má být kdo!?“

No teda…

Ten výraz samotný nebyl moc, ale jen co vynechala tu první část, stalo se ze mě líně popsané odporné monstrum… Jo, asi se jen přeslechla, ale co když tohle lidi přeslýchají často? A já to tak hodně používal, dokonce si tak říkal…

„On na mě křičí!! Bojím se!!!“

„Hej, to byla moje chyba, neměl jsem na tebe křičet, ale je špatné někomu říkat Ani-člověk-ani-zvíře. Kdokoliv by zařval.“

„Vážně?… Ale to jste o sobě řekl Vy první. Upřímně, jen jsem Vám chtěla říkat tak jak chcete.“

„V životě ti neprojde všechno, jen protože to děláš upřímně. A špatně sis to vyložila.“

Vlastně ten výraz dává smysl dokud ho někdo nezkrátí, pak to začne znít jako bych byl mutant… Ale nicméně:

„Takže bys to neměla takhle zkracovat, i když tomu úplně nerozumíš.“

„Aha. Už chápu. Takže je to něco jako slovo nespoutaný. Jako že když vzrušená postava opilým hlasem zakřičí, „Žijte nespoutaně!“, tak to přijmete , ale kdyby ho v knížce popsali jako, „Žil si nespoutaně a měl sklony být velmi divoký“, tak byste tomu nevěřil… Nějak tak?“

„To si nejsem jistý… Já bych zase nevěřil postavě, co by se vzrušila a opile zakřičela „Žijte nespoutaně!“…“

„Tak jak Vám mám říkat?“

„Stačí jen normálně. Samozřejmě.“

„Dobře, pane Araragi.“

„Jo, normální je pěkný, normální je nejlepší!“

„Nenávidím Vás, pane Araragi.“

„ . . . . “

Atmosféra ztuhla.

„Smrdíte! Nepřibližujte se!!“

„To jsem začal smrdět hůř než jen jako holka!?“

„Hmm… že smrdíte je asi příliš kruté vysvětlení. Opravím se.“

„Jo, to bys mohla.“

„Smrdíte jako někdo cizí! Nepřibližujte se ke mně!!“

„Před chvilkou jsme se představili! Už si oficiálně nejsme cizí, tohle je nesouvislý!“

„To je mi jedno! Prosím, ihned odejděte!!“

„Nepůjdu… Takže, ty ses ztratila?“

„Tohle pro mě není zoufalá situace! Tohle se mi stává pořád! Tyhle potíže dobře znám!! Jsem totiž výletnice!!!“

„Nemyslela jsi výtržnice?“ Ne, jestli často chodí na výlety, možná že není ztracená, ale, „…Počkat, chci ti jen pomoct, proč se pořád chováš tak zatvrzele?“

„Tak se vůbec nechovám!“

„Já to poznám.“

„Tu máš!“

To zaječela Hachikuji, když dávala všechnu svou váhu do vysokého kopu.

Nemyslel jsme si, že by byla holčička ze základky schopná takhle kopnout, s perfektním postojem. Bylo to jakoby mi někdo prohnul páteř kyjem.

Ale, drazí lidé, slyšte a bědujte, jelikož mezi středoškoláky a holčičkami je velký výškový rozdíl. To je rozdíl, který nemůžete jen tak přehlédnout. Hachikujin vysoký kop, který by klidně mohl být namířený až na mou hlavu, by se dostal nanejvýš k mému boku. Nepochybně dojde k nějaké újmě v obou případech – když špička boty přistane na vašem boku – ale to nenese tu nesnesitelnou bolest jako rána do hlavy. Rychle, jen co se mě její noha dotkla, jsem chytl Hachikuji za kotník.

„To né!“ zaječela Hachikuji, ale bylo příliš pozdě… Rozhodl jsem se nenechat Hachikuji, teď stojící jen na jedné noze, si cokoliv zkusit, tak jsem k sobě přitáhl i její druhou nohu, podobně jako když ze země vytrháváte křen. V judu je tohle formou hodu před rameno. A v judu jsou taky tyhle chvaty zakázané, ale tohle je pouliční rvačka.

Hachikuji to vymrštilo do vzduchu a v tu chvíli jsem přímo přede mnou mohl jasně vidět obsah její sukně, docela i z celkem pikantního úhlu, ale to mě, jelikož nejsem pedofil, vůbec nerozrušilo. Škubl jsem s ní přes záda.

Ale náš výškový rozdíl tentokrát nahrával druhému týmu. Hachikuji byla malá. I když z hodu dopadnete na zem ve zlomku vteřiny, váš protivník musí tuhle vzdálenost rychle vrhnout. Jen malinkatou vzdálenost – avšak, v téhle krátké chvíli, při té malé cestě, Hachikuji dokázala přehodit své myšlenky a svou volnou rukou mě uchopila za vlasy. Z jistého důvodu si je nechávám vyrůstat, takže se jich i Hachikujiny krátké prsty dokázaly lehce chopit. V bolestech, které se hnaly přes kůži pod mými kadeři, jsem pustil Hachikujiny kotníky.

Hachikuji ale nebyla tak hloupá, aby to použila k útěku. Stále na mých zádech, nečekajíc na mou kapitulaci, otočila se – s pomocí mé lopatky, která jí posloužila jako osa – a následně napadla mou hlavu. Zapřela mi protiútok.

Udeřila.

Udeřila – ale slabě. Poněvadž její nohy postrádaly stabilitu, nemohla převést svou sílu normálně. Vyšel najevo náš věkový a zkušenostní rozdíl v pouličním boji. Nespěchal jsem se svým finále; uklidnil jsem se. Už jsem mohl v tu chvíli souboj skončit jedním úderem. Kdybych tak učinil, mohla to být má chvíle odvety. Alej pro můj triumf.

Dokázal jsem se chytnout její ruky, kterou mě praštila – vypadá to jako levá-- počkat, ne, jsme k sobě zády, takže by to měla být pravá ruka – popadl jsem její pravou paži a ze svého postoje jsem přešel do zcela nového hodu!

Tentokrát – se podařilo.

Hachikuji dopadla na zem a ležela na zádech.

Ustoupil jsem, počítaje s útočným výskokem–

Ale nevypadalo, že by brzo vstávala.

Vyhrál jsem.

„To ti patří, pitomče – vážně sis myslela, že by malá holčička dokázala porazit středoškoláka?! Fuahahahahahahá!“

V tu chvíli jste mohli být svědkem skoro plnoletého muže, který šel do souboje s malou školačkou, plnou silou s ní třískl o zem a chlubivě se jí vysmíval, jako pyšný vítěz.

Toť jsem já.

Araragi Koyomi je schopný násilně šikanovat malou holčičku a radostně se potom smát… Dělá se mi ze sebe špatně.

„Araragi,“ zavolal na mě ledově chladný hlas.

Otočil jsem se k Senjougahaře.

Pravděpodobně se na to už nemohla dívat a tak sem přišla.

Dívala se na mě naprosto podezíravým pohledem.

„Řekla jsem, že tě budu následovat až do pekel samotných, ale má, ahm, bolest z toho, když vidím jak žalostný člověk jsi, je něco naprosto jiného. Snad chápeš mou situaci.“

„…Prosím, nech mě vymyslet výmluvu.“

„Dobrá.“

„ . . . . “

S ničím jsem nepřišel.

U tohohle se nedá kam jít.

Tak jsem udělal, co se ode mě čekalo.

„No, nechme minulost za sebou, tahle holka – “ ukázal jsem prstem na Hachikuji, která byla pořád zarytá do hlíny. Teda, spadla na záda a měla ten obří ruksak, který jí zpohodlnil pobyt na zemi, takže to nebylo tak špatné, měla by být v pořádku. „Asi se ztratila. Ani si nemyslím, že by poblíž měla rodiče nebo kamarády. Ehm, sedím tu v parku už od rána a už jsem ji tu jednou viděl, předtím než jsi přišla. Taky zírala na tu tabuli. Nic jsem si o tom nemyslel, ale uběhlo docela hodně času a přišla zpátky, takže se musela vážně ztratit, že jo? To je docela vážný, jestli na ní někdo čeká, takže jsem si myslel, že bych jí měl pomoct.“

„…Hmm.“

Senjougahara zakývala hlavou, což něco znamenalo, ale její pochybný výraz nezmizel. No, byly v ní vidět hromady otázek na to, jak se změnily moje úmysly na pěstní souboj, ale to nedokážu dostatečně vysvětlit. Můžu jen říct, že to byly dvě duše válečníků řvoucí do boje.

„Áh.“

„Co?“

„Chci říct, že to dává smysl… Už tu situaci naprosto chápu.“

O tom pochybuju.

Mohlo to být, že svou chápavost jen předstírala.

„Jo, Senjougaharo, říkala jsi, žes tu bydlívala? Takže se bys měla poznat její adresu, ne?“

„Samozřejmě… Tedy, asi tak jako kdokoliv jiný.“

To upřesnění nevěstilo nic dobrého.

Zajímalo by mě, jestli mě teď měla za někoho, kdo týrá děti. To by hypoteticky mělo být i horší než pedofilie.

„Hej, Hachikuji. Vím, že jsi při vědomí a jen předstíráš mrtvou. Ukaž téhle slečně tu tvou adresu.“

Přikrčil jsem se a štípl jsem Hachikuji do líce.

Její oči byly bílé.

…Vážně je v bezvědomí.

Holka zbitá do kómatu, to není dobrý…

„Děje se něco, Araragi?…“

„Ne, to nic…“

Nastavujíc záda Senjougahaře, aby nic neviděla, v klidu jsem poplácal Hachikuji po tvářích, dvakrát, třikrát. Ne abych přidal ke svému násilí, samozřejmě, ale abych ji probudil.

Vzápětí se probrala.

„Mmmm…něco se mi zdálo.“

„Á, vážně? Co se ti zdálo?“ pokoušel jsem se být co nejmilejší. „Řekni, Hachikuji, jaký to byl sen?“ „Sen o barbarském středoškolákovi, co mě týral.“

„…Á, není to jeden z těch snů, co ve skutečnosti znamenají pravý opak?“

„Aha, takže o tom ten sen byl?“

Samozřejmě to sen nebyl.

Pocítil jsem srdceryvnou lítost.

Vzal jsem si její papír a dal ho Senjougahaře – až na to, že se Senjougahara ani nehnula. Než aby pro to zvedla ruku, jen na mě zírala, její oči chladnější než bod mrazu.

„Co je? Vem si to.“

„…Nějak se mi tě nechce dotýkat.“

Ach.

Její jed, na který jsem si údajně zvykl, teď vážně zabolel…

„Můžeš se dotknout jen toho papíru.“

„Nechci ani sahat na věci, kterých ses dotýkal.“

„ . . . . . “

Nenávidí mě…

Senjougahara mě teď nenávidí tím nejběžnějším způsobem…

„Dobře, chápu… Takže ti to prostě nahlas přečtu, jo? Ehm…“

Přečetl jsem adresu napsanou na papíře. Naštěstí v tom nebyly žádné nejednoznačné znaky, takže jsem to dokázal říct plynule. Senjougahara mě vyslechla a řekla,

„Ano. Vím, kde to je.“

„Díky, to pomůže.“

„Je to směrem tam, kde jsem bydlela, jen kousek dál. Nejsem si jistá kde přesně, ale až se tam dostaneme, poznám kam jít. Tak, půjdeme?“

Dřív než to stačila doříct se Senjougahara otočila a dlouhými kroky vyšla k vratům parku. Myslel jsem si, že si bude stěžovat, že musí dělat průvodce nějakému děcku, ale překvapivě se toho hned ujala. Ne, jelikož se jí Senjougahara ještě ani nepředstavila – vlastně se Hachikuji ani nepodívala do očí – má předpověď o její nenávisti k dětem byla pravděpodobně přesná. Nebo tímhle chce splnit svůj závazek, vzhledem k tomu, že pro mě chtěla udělat „cokoliv“.

Ach ach.

Jestli to je pravda, připadá mi tohle jako naprostá ztráta času…

„Ale co… Pojď, Hachikuji.“

„Co… jít kam?“

Hachikuji vypadala upřímně zmateně.

To nedokáže pochopit co se děje z naší konverzace?

„K té adrese na tvém papírku, samozřejmě. Tamhleta slečna jí zná, takže nás tam dovede. Máš štěstí.“

Hachikuji vzdychla.

„…Takže další průvodce…“

„Hmm? Já myslel, že ses ztratila, nebo snad ne?“

„Ano, ztratila,“ Hachikuji zřetelně přiznala. „To jsem já. Jen ztracený šneček.“

„Co? Šneček?“

„Ne–“ Zakroutila hlavou. „To nic.“

„…Dobře teda. Tak, jdem za ní. Jmenuje se Senjougahara, jako to bojiště. Její nevrlost je asi tak strašná jako její jméno, ale na to si zvykneš. A pak si ještě zvykneš na její extrémy a stane se z toho jen její zlozvyk; hluboko uvnitř je poměrně upřímná a dobrá osoba. Až trochu příliš upřímná.“

„ . . . “

„Ale no tak…“

Hachikuji se pořád nehnula, takže jsem jí pevně chytil za ruku a táhl ji, nebo spíš vlekl, rychle za Senjougaharou. Hachikuji pištěla, „Áu, au oů,“ jako nějaký tuleň nebo lachtan, ale i přes několik tvrdých chvil se mnou dokázala držet krok a nespadnout.

Rozhodl jsem se, že se pro své kolo vrátím později.

Pro teď opouštíme ten park s nápisem 浪白.

Bez sebemenšího ponětí, jak se to čte.

004

Asi je pravý čas, abych vám řekl něco o těch jarních prázdninách. O jarňácích mě napadla upírka.

Říkám napadla, ale doopravdy jsem jen strkal hlavu, kam jsem neměl. Vlastně jsem doslova vystrčil svou hlavu; odhalil svůj krk pro její ostré tesáky. V tomhle věku, kdy věda je považována za všemocnou a lidé si myslí, že není temno, které by nedokázala rozjasnit – na mě, Araragi Koyomiho, zaútočila upírka na odlehlém venkovském předměstí v Japonsku.

Napadla mě nádherná démonka.

Jí patřila tep mrazící krása.

Vysála krev z mého těla a stal se ze mě upír.

Zní to jako vtip, ale nic zábavného na něm nebylo.

Dostal jsem tělo, které by se ve slunci uškvařilo, kříže se mi hnusily, česnek mě dokázal zranit a posvěcená voda pro mě byla kyselinou. Výměnou jsem získal nepředstavitelné fyzické dovednosti. Co mě potom čekalo byla pekelná realita. Z toho pekla mě zachránil cizinec ve středním věku, který jen tak náhodou šel kolem, Oshino Meme.

Oshino Meme byl beznadějný muž, který se toulal z města do města bez trvalého bydliště. Úžasně upíra vyhnal a vypořádal se i se vším ostatním.

Následkem toho ze mě byl zase člověk.

Zůstal mi malý kus mých sil (jmenovitě rychlejší hojení a trocha zrychleného metabolismu) a znovu jsem neměl starosti se sluncem, kříži, česnekem nebo svěcenou vodou.

Vážně to nebylo moc.

Ani nic co by stálo za konec se slovy „a žil šťastně až do smrti“.

Už se to vyřešilo, takže není o čem básnit. Jediný opravdový přebývající problém je, že mi musí každý měsíc sát krev a mám po tom nadlidský zrak a další dovednosti. Nicméně, to jsou všechno moje vlastní osobní problémy a jenom se s nimi budu muset po zbytek života vypořádávat.

V mém případě to bylo štěstí.

Pro mě to byly jen jarní prázdniny.

Moje peklo trvalo pouhé dva týdny.

Se Senjougaharou to bylo jiné.

Senjougahara Hitagi, která potkala kraba, musela čelit nesnázím svého těla víc než celé dva roky. Většina její svobody byla zabraná těmito nepříjemnostmi.

Nedokázal jsem si představit jaké to bylo, žít v takovém pekle přes dvě léta.

Když tohle bereme v úvahu, možná není až tak překvapivé, že obdivuhodně cítila víc vděku než by se hodilo k tomu, jak málo jsem pro ni udělal. Fyzické nesnáze byla jedna věc, ale zbavit se svých emočních svízelí pro ni muselo být důležitější než cokoliv jiného na celém světě.

City

Mysl

Ano, to je druh problémů, které vás nechají bez nikoho, komu byste se mohli svěřit a nikoho, kdo by vás mohl pochopit. Mohlo to být tím, že vás svázaly řetězy mnohem těžšími a postavily mezi vámi a okolím zdi a mříže mnohem tlustší než tělesné potíže.

Například já jsem se zotavil, ale pořád se bojím ranního svitu přicházejícího skrz mezeru v záclonách. V tom případě může Senjougahara mít podobné přetrvávající efekty.

Znám jednoho dalšího člověka, kterému Oshino pomohl jako Senjougahaře a mně, a tím byla naše třídní zastupitelka, Hanekawa Tsubasa. Avšak u ní to bylo peklo mnohem kratší, trvající jen pár dnů, a ztratila na to veškeré vzpomínky. Svým způsobem byla nejšťastnější z nás všech. Nicméně, Hanekawa ve všech ostatních smyslech nebyla zachráněna vůbec od ničeho.

„Tady někde stál.“

„Kdo?“

„Dům, ve kterém jsem žila. Býval zde.“

„Dům…?“

Podíval jsem se kam Senjougahara ukazovala, ale jediné, co jsem viděl, byla…

„…To je silnice.“

„To vskutku je.“

Byla to překrásná silnice. Z barvy asfaltu bylo poznat, že je nově vylitá. Což znamenalo…

„Takže ten pozemek byl přestavěn?“

„Říká se tomu přezónování“

„Věděla jsi o tom?“

„Ne, nevěděla.“

„Tak by ses měla tvářit aspoň trochu překvapeně.“

„Neukazuji své emoce přes tvář.“

Pravda, její výraz se ani v nejmenším nezměnil.

Ale jak tam u toho místa Senjougahara stála, z toho byste si mohli vyložit pocit osamělého neštěstí – protože ztratila cíl ve své cestě.

„Vážně se všechno úplně změnilo.“ usoudila Senjougahara. „Těžce se dá uvěřit, že tohle všechno dokázali za méně než rok.“

„ . . . . . “

„Celkem nudný konec.“

Po celé své pouti, to je jediný, co dokázala říct.

A doopravdy zněla znuděně.

To byl jeden z hlavních důvodů proč se rozhodla rozbořit svou zeď ve svých nových šatech a teď bylo po všem.

Otočila se.

Neustále se krčící za mýma nohama, Hachikuji Mayoi vykoukla na Senjougaharu. Díky své obezřetnosti zůstávala potichu. I když byla dítě – nebo možná právě proto – musela instinktivně brát Senjougaharu jako větší hrozbu než jsem pro ni byl já. Už nějakou dobu mě zneužívala jako bariéru, aby se vyhnula Senjougahaře. Bylo jasné, že mě, živého člověka, používala jako chabou bariéru a taky bylo velmi jasné, že se vyhýbala Senjougahaře, takže jsem se jako třetí strana cítil dost trapně. Avšak Senjougahara jí neukazovala žádnou známku pozornosti (když říkala „tudy“ nebo „touhle uličkou“, bylo to vždycky jen na mě), takže si byly rovny.

Ale pro toho mezi nimi to pořád bylo dost nepříjemné.

Kupodivu, z toho jak se Senjougahara chovala, bych řekl, že by mi na otázku co si myslí o dětech odpověděla „Ani nevím“ místo „Nesnáším je“ nebo „Nemám je ráda“.

„Ten dům jsme prodali, takže jsem nečekala, že zůstane do puntíku stejný, ale rozhodně jsem nečekala, že se z něho stane silnice. To člověka dokáže docela zdeprimovat.“

„Jo, to si dokážu představit.“

Neměl jsem nic na výběr, než s ní souhlasit.

Opravdu jsem si dokázal představit jaké to muselo být.

Cestou sem se do sebe mísily staré a nové cesty. Mapy na nástěnkách, i ta v parku, se zdály být úplně jiné od reality. To nějak bylo dost, abych ztratil motivaci a nedokázal jsem k tomuhle místu cokoliv cítit.

Ne že by se s tím dalo něco dělat.

Města se mění stejně jako lidé.

Senjougahara si zhluboka vydechla a řekla: „To bylo k ničemu a ještě to zabralo tolik času… Jdeme, Araragi.“

„Hm? To je všechno?“

„Ano.“

„Tak jo. Pojď, Hachikuji.“

Hachikuji beze slov zakývala.

Asi si myslela, že kdyby promluvila, odhalilo by to Senjougahaře její polohu.

Senjougahara vyšla napřed.

S Hachikuji jsme ji následovali.

„Mohla by ses pustit mé nohy, Hachikuji? Špatně se mi takhle chodí. Upřímně, lepíš se ke mně jako Dakko-chan. Každou chvíli kvůli tobě zakopnu.“

„ . . . . . “

„Tak už něco řekni.“

Pod mým nátlakem Hachikuji konečně promluvila: „Pane Araragi, nedržím se Vašich nechutných nohou jako klíště, protože bych chtěla.“

A tak jsem ji od své nohy vypáčil.

Doprovázel to nádherný zvuk trhání látky… což není pravda.

„Jak jste si tohle mohl dovolit! Budu si stěžovat u PTA!“

„Co? U PTA?“

„PTA je úžasná organizace! Nezletilec jako Vy proti nim nemá žádnou šanci. Klidně Vás odcvrnknou jedním prstem a bude po všem!“

„Jen jedním prstem? To je ale děsivý. Mimochodem, Hachikuji, víš co PTA znamená?“

„Eh? No, to je…“

Jak jsem tušil, vůbec to nevěděla, takže zase zmlkla.

Ne že bych to věděl sám.

Při nejmenším se mi to podařilo zastavit před tím, než se z toho stala další otravná hádka.

„PTA je sdružení rodičů a učitelů – Parent-Teacher Association,“ odpověděla Senjougahara před námi. „Taky to je zkratka pro perkutánní transluminální angioplastiku, ale pochybuji, že ses ptal zrovna na tohle, Araragi. Takže sdružení rodičů musí být správně.“

„Hmm. Měl jsem matné tušení, že to bude nějaké shromáždění rodičů, ale nevěděl jsem, že k tomu patřili i učitelé. Vážně toho víš hodně, Senjougaharo.“

„Ne, to jenom ty těžce postrádáš vědomosti a kompetentnost, Araragi.“

„Nebudu si stěžovat na to postrádání vědomostí, protože to vyšlo najevo z toho, co jsem říkal, ale stěžovat si na mou kompetentnost jsi nemusela.“

„Vážně? Tak to změním na tvou patetičnost.“

Ani se na mě neotočila.

Vážně jí to muselo zkazit náladu…

Normální člověk by se mohl divit, co je na tom tak jiného na rozdíl od jejího obvyklého týrání, ale po všech těch urážkách, které mi adresovala, jsem dokázal instinktivně poznat, že to tentokrát bylo jiné. Prostě její slova nebyla vůbec ostrá. Kdyby byla v dobré náladě, pokropila by mě mnohem, mnohem více nadávkami.

Hmm…

Co asi má za problém?

To že její dům je teď silnice nebo to jsem já?

Obojí se mi zdá pravděpodobné.

Ať to bylo cokoliv – i kdybyste si nevšímali toho, že jsem týral dítě – naše konverzace byla přerušena kvůli Hachikujinýmu problému. I kdyby to byl přirozený sled situací, pro Senjougaharu bylo přirozené, že by s takovým zakončením nebyla uspokojená.

V tom případě musím dostat tuhle Hachikuji Mayoi k jejímu domu co nejrychleji to jde a pak zapracovat na zlepšení Senjougahařiný nálady. Mohl bych jí pozvat na oběd a pak s ní jít nakupovat. Jestli potom budeme mít čas, mohli bychom jít ještě někam jen pro zábavu. Jo, to by šlo. Díky svým sestrám se ještě nemůžu jen tak vrátit domů, takže dnešek strávím se Senjougaharou. Naštěstí u sebe mám dost peněz, takže– …Počkat, proč jsem tak odhodlaný pro ni něco dělat!?

Překvapil jsem sám sebe.

„Mimochodem, Hachikuji.“

„Co chcete, pane Araragi?“

„Na tom tvém papírku.“

Vytáhl jsem ho z kapsy.

Ještě jsem jí ho nevrátil.

„Co je to za adresu?“

A proč tam jdeš, chtěl jsem se zeptat.

Jako ten, kdo ji doprovází, jsem to chtěl vědět. Obzvlášť protože byla malá holčička cestující sama. Vyplázla na mě jazyk.

„Ne. To Vám neřeknu. Mám právo nevypovídat.“

„ . . . . . “

Vážně to byla drzá, malá holka.

Kdo to byl, ten kdo řekl, že děti jsou zlaté a nevinné?

„Jestli mi to neřekneš, tak tě tam nevezmu.“

„Nikdy jsem Vás o to neprosila. Můžu tam jít sama.“

„Já myslel, že ses ztratila?“

„No a co?“

„Hachikuji, čistě v zájmu budoucí generace, není špatné se ptát lidí na cestu.“

„Možná pro někoho jako jste Vy bez sebevědomí. Vy si můžete být závislý na ostatních jak chcete, ale já to nepotřebuji. Pro mě tohle není o nic těžší než používat normální automat!“

„Heh… Takže se prodáváš za pevně stanovenou cenu?“ byla moje zvláštní odpověď.

No, z Hachikujinýho pohledu jsem se jí pravděpodobně jen pletl do cesty. Když jsem byl na základce, myslel jsem si, že dokážu všechno sám, že od nikoho nepotřebuju s ničím pomoct a že bych nikdy nepotřeboval někoho, aby mě zachránil.

A přesto samozřejmě není možné, že bych doopravdy dokázal udělat všechno.

„Rozumím, mladá dámo. Mohla byste mi prosím říci co je na této adrese?“

„Z Vašich slov nejde ani trochu upřímnosti.“

Je to paličatá holka.

Obě moje sestry, které brzo dodělají základku, by na to s jistotou skočily, ale Hachikuji měla chytrý obličej, takže jsem usoudil, že se s ní nevypořádám tak jednoduše jako s nějakým pitomým děckem.

Vážně, co já pro ostatní neudělám…

„…Tak jo.“

Dostal jsem výborný nápad.

Vytáhl jsem ze zadní kapsy peněženku.

Měl jsem u sebe hodně.

„Mladá dámo, chtěla byste dostat trochu kapesného?“

„Hurá! Řeknu Vám všechno!“

Pitomý děcko.

Chci říct, to je od ní vážně hloupé.

Nemyslel jsem si, že by takhle někdo dokázal nějaké dítě unést, ale vypadalo to, že Hachikuji byla silný uchazeč pro první místo v této metodě.

„Žije tam nějaká paní Tsunade.“

„Tsunade? To je příjmení?“

„Je to skvělé příjmení!“ zakřičela na mě Hachikuji, zdánlivě uražená.

Chápu, že není nejlepší se takhle ptát na jméno někoho koho zná, ale nebylo to tak špatný, aby ji to naštvalo. Vypadala kvůli tomu trochu emočně labilní.

„Hmm, tak, odkud znáš paní Tsunade?“

„Je to má příbuzná.“

„Aha, příbuzná, hmm.“

Usoudil jsem, že využívá tuhle sobotu, aby navštívila svoje příbuzné. Nevěděl jsem, jestli jen má ležérní rodiče, nebo jestli se vykradla z domu, ale vypadalo to, že se víkendová výprava téhle školačky nezdařila.

„Je Tsunade starší sestřenice s kterou si rozumíš? Podle velikosti toho batohu jsi musela mít dalekou cestu. Radši sis měla počkat na Zlatý týden. Nebo to z nějakého důvodu muselo být dnes?“

„Nějak tak.“

„Aspoň bys měla strávit Den matek se svými rodiči.“

Zrovna já bych tohle neměl říkat.

–Právě proto jseš tak…

Co je na tomhle tak špatného?

„To od Vás nechci slyšet, pane Araragi.“

„Co o mně víš!?“

„Jen to poznám.“

„ . . . . . “

Vypadalo to, že neměla důvod. Prostě z hloubi duše nechtěla, abych ji poučoval.

Jak kruté.

„A co jste tu dělal Vy, pane Araragi? Nemyslím si, že by slušný člověk jen tak v neděli ráno tupě seděl sám na lavičce v parku.“

„Ani jsem nic moc nedělal. Jen jsem--…“

Skoro jsem řekl „zabíjel čas“, ale na poslední chvíli jsem se zastavil.

Pravda. Chlap, co řekne že jen zabíjí čas, když se ho někdo zeptá, co dělá, nestojí za nic. To bylo těsný.

„Jen tak jsem si cestoval.“

„Á, cestování? To zní úžasně.“

Pochválila mě.

Čekal jsem, že tu chválu bude následovat něco strašného, ale nic s ní nepřišlo.

Hmm. Takže Hachikuji dokáže uznat mé dobré stránky…

„Bylo to ale jen na kole.“

„Aha. No, kola jsou pro cestování obvyklé. Stejně mě to trochu zklamalo. Vy nemáte řidičák, pane Araragi?“

„Bohužel náš školní řád zakazuje si dělat řidičák. Kola jsou ale nebezpečnější, takže bych radši měl auto.“

„Hmm. Ale to by pak bylo silnicování, ne?“

„ . . . . . “

To je ale zvláštní chyba. Myslí si, že auta nemůžou cestovat, protože jsou jen na silnicích. Měl bych ji opravit nebo to nechat být? Nevím, co z toho je k ní milejší.

Mimochodem, Senjougahara na to nic neřekla a šla dál napřed.

Ani jednou se nepokusila vstoupit do konverzace.

Možná prostě nedokáže slyšet konverzaci na tak nízké úrovni inteligence.

V tu samou chvíli jsem poprvé viděl bezstarostný úsměv Hachikuji Mayoi. Byl to vcelku okouzlující úsměv, který mi roztál srdce. Obvykle byste takový úsměv popsali jako slunečnici v květu, ale také to byl jeden z těch úsměvů, který lidé s přibývajícím věkem přestávají ukazovat.

„Do háje,“ povzdychl jsem si.

To bylo těsný. Kdybych byl lolicon, určitě bych se teď do ní zamiloval. Díky bohu že žádný lolicon nejsem.

„Tyhle ulice jsou vážně celé zamotané. Co to mají za plán? Jak sis mohla myslet, že se v tomhle sama vyznáš?“

„Tohle není poprvé, co sem jdu.“

„Aha, tak to jo. Ale jak ses tedy ztratila?“

„…Protože to bylo dlouho, co jsem tam byla,“ řekla Hachikuji s hanbou v hlase.

Ano, co si myslíte, že svedete, a co doopravdy dokážete, jsou dvě odlišné věci. Co si myslíte není nic než jen vaše myšlenky. To platí pro děti na základce, středoškoláky a lidi všech věků.

„Mimochodem, pane Arararagi.“

„To je o jedno ra moc!“

„Promiňte, zakoktala jsem.“

„Nekoktej v tak nepříjemnou chvíli.“

„Nedá se nic dělat. Všichni občas něco řekneme špatně. Nebo jste od narození všechno řekl perfektně, pane Araragi?“

„Nemůžu říct, že bych byl perfektní, ale vím, že neříkám jména ostatních špatně.“

„Tak řekněte třikrát Basugasu Bakuhatsu.“

„Tak se nikdo nejmenuje, to je jazykolam.“

„Ano, jmenuje. Znám tři lidi s tímhle jménem, takže je docela běžné.“

Zářila sebevědomím.

Mě ozářilo jak jasné dokáží dětské lži být.

„Basu gasu bakuhatsu, basu gasu bakuhatsu, basu gasu bakuhatsu.“

Nakonec jsem to řekl.

„Co za zvíře jí sny?“ zeptala se mě Hachikuji jen co jsem to dořekl.

Odkdy je tohle opakovací kvíz ?

„…Baku?“

„Ne. Špatně,“ řekla Hachikuji s triumfálním výrazem. „Zvíře, co jí sny je…“ přešla do neohroženého úsměvu. „Člověk.“

„Teď není čas aby sis hrála na chytrou!“

Zakřičel jsem hlasitěji než jsem chtěl, protože jsem si podvědomě myslel, že to vážně bylo chytré. Každopádně, celá čtvrť byla velmi tichá.

Nikoho jiného jsme po cestě nepotkali. Asi to byla čtvrť kde všichni, co potřebovali odejít, odešli už ráno a ti co ne, zůstali celý den doma. V mojí části města to bylo to samý. Největší rozdíl byl v tom, že domy tady byly mnohem větší. Musela to být oblast kam se stěhovali hlavně bohatí. Připomnělo mi to, že Senjougahařin otec byl velkou hlavou v zahraniční investiční společnosti, takže jsem si domyslel, že takový druh lidí tady musí bydlet

Zahraniční investice, hm?

To není zrovna termín, který by se hodil k té zapadlé venkovské oblasti.

„Hej, Araragi,“ zavolala na mě Senjougahara, ozývající se poprvé za dlouhou dobu. „Zopakuj mi ještě jednou tu adresu.“

„Hm? Jo, jasně. Jsme už blízko?“

„Možná. Nebo třeba…“ odpověděla nejasně.

Nechápajíc co tím myslí jsem jí znovu přečetl adresu na papíře.

Senjougahara přikývla a řekla, že jsme ji přešli.

„Co? To už jsme tam byli?“

„Ano, vypadá to tak,“ řekla klidně. „Pokud mne chceš pokárat, tak to udělej, jak jen je ti libo.“ „Ehm, jen něco tak malého ti vyčítat nebudu.“

Proč vždycky takhle zvážní?

Byla tak úctyhodná, že mi spíš připadalo, že jen neví kdy to vzdát.

„Hmm.“

S klidným výrazem, který neukazoval ani ždibec netrpělivosti, se Senjougahara otočila proti směru cesty, kterou právě ušla. Aby se jí vyhnula, Hachikuji dělala přesný opak a udělala ze mě jejich osový střed.

„Proč se tak bojíš Senjougahary? Nic ti neudělala. Dokonce, i když to na první pohled není dost poznat, tě naviguje ona, ne já.“

Já ji jen následoval.

Vážně jsem v tomhle neměl postavení s kterým bych mohl mluvit o svojí důležitosti.

I když se jí z dětské intuice Senjougahara nelíbila, tohle bylo příliš. Ani Senjougahara není z oceli. I jí by ublížilo, kdyby se jí Hachikuji pořád takhle vyhýbala. A i když dám stranou svoje starosti o Senjougaharu, to jak se k ní Hachikuji chovala nebylo správné už jen z morálního hlediska.

„Nevím, jak Vám na tu otázku mám odpovědět,“ řekla Hachikuji s překvapivou cudností a skleslostí.

Pak ztlumila svůj hlas na šepot a řekla, „Ale necítíte to, pane Araragi?“

„Necítím co?“

„To nelítostné nepřátelství, co z ní vyzařuje.“

„ . . . “

Asi to nebude jen intuice.

Nejhorší na tom bylo, že nemůžu říct, že neměla pravdu.

„Určitě mě nenávidí. Cítím, jak mi její duše říká ať zmizím, protože jí stojím v cestě.“

„Pochybuju, že si to doopravdy myslí, ale… Hmm.“

Hurá do toho.

Bál jsem se, ale nakonec jsem se jí zeptal.

Odpověď jsem už věděl, ale stejně jsem měl pocit, že se na to mám zeptat.

„Hej, Senjougaharo.“

„Co je?“

Samozřejmě se na mě neotočila.

Možná jsem byl já ten, kdo jí stál v cestě a kdo by měl zmizet.

Oba jsme se měli za přátele, takže bylo divné, jak špatně spolu vycházíme.

„Ty… nenávidíš děti?“

„Ano, naprosto se mi hnusí. Do jednoho by měly všechny zdechnout.“

Ani trochu se nekrotila.

Hachikuji vypustila krátký pláč hrůzy a zase se scvrkla skrčená za mě.

„Vůbec nevím, jak s nimi zacházet. Před nějakou dobou – myslím, že to bylo ještě v minulé škole – jsem narazila do asi sedmiletého dítěte v obchoďáku.“

„Rozbrečela jsi to dítě?“

„Ne, tak jsem to nemyslela. Můj problém je to, co jsem mu řekla. Řekla jsem, ‚Jsi v pořádku? Neublížila jsem ti? Omlouvám se, vážně, promiň‘.“

„ . . . . . “

„Nevěděla jsem, co dítěti říct, takže jsem naprosto ztratila hlavu. To mě dovedlo k tak otřesné reakci. Tak příšerně mě to otřáslo, že se od té doby snažím veškerou svou nenávist zaměřovat na ty věci, kterým říkají děti, ať jsou lidské nebo ne.“

Byl to skoro až výbuch hněvu.

Chápal jsem její odůvodnění, ale nedokázal jsem pochopit, jak se cítila.

„Mimochodem, Araragi.“

„Co?“

„Vypadá to, že jsme to zase minuli.“

„Cože?“

Minuli co…? Aha, tu adresu.

Co…? Vážně? Dvakrát?

V neznámé oblasti by nebylo výjimečné, že by se adresa neshodovala se samotným rozestavěním budov, ale Senjougahara tady donedávna bydlela.

„Jestli mne za tohle dokážeš napomenout, učiň tak jak jen uznáš za vhodné.“

„Jen něco tak malého ti vyčítat ne--… Počkat, Senjougaharo, nezměnila se trochu tvá věta od minule?“

„Změnila? Ani jsem si nevšimla.“

„Co se to děje? Počkat, tys vlastně zmiňovala to přezónování, že jo? Když teď nad tím tak přemýšlím, z tvého domu je teď vlastně silnice, takže nebude tak překvapivé, že všechno je tak jiný než jak si pamatuješ.“

„Ne, tím to není.“ Senjougahara si prohlédla své okolí. „Přibylo nespočet silnic, staré domy zmizely a byly postaveny nové, ale ani jedna stará cesta nezmizela úplně. Neměla bych se tu takhle ztrácet.“

„Hmm?“

Ale pravdou bylo, že se doopravdy ztrácela. Bylo možné, že si prostě nedokázala přiznat svou vlastní nedbalou chybu. Dokázala být svým způsobem celkem tvrdohlavá.

„Co?“ zeptala se mě Senjougahara. „Z tvého výrazu vyzařují stížnosti. Araragi, jestli chceš něco říct, tak buď muž a řekni to. Jestli po tom toužíš, můžu se tu svléknout donaha a pokorně si tu před tebe, pro tebe, lehnout.“

„To se ze mě snažíš před všemi udělat nejhoršího člověka planety?“

Jak bych jí tohle mohl nechat udělat v takové obydlené oblasti?

Krom toho to ani nepatřilo mezi mé “záliby“.

„Kdyby to ukázalo světu, že Araragi Koyomi je nejhorší muž ze všech, pak válet se nahá na zemi je laciná cen, kterou za to budu muset zaplatit.“

„Laciná je možná tak tvoje hrdost.“

Nemohl jsem se rozhodnout, jestli měla příliš hodně nebo málo hrdosti.

„Ale nechám si na sobě ponožky.“

„I kdybys tohle zakončila nějakým trapným vtipem, žádný takový divný fetiše nemám.“

„Těmi ponožkami jsem myslela síťované punčochy.“

„Když přidáš na šílenostech, ničemu to nepomůže.“

Vlastně, i když to nepatří mezi moje chutě, nevadilo by mi ji vidět v síťovaných punčochách. Ani k tomu nemusí být nahá. Hm, kdyby na sobě takové punčochy měla…

„Z tvého výrazu vyzařují nemravnosti, Araragi.“

„Na nic takového jsem nemyslel. To by člověk jako já, který se snaží udržovat zásady mravů, byl vlastníkem takového naprosto vulgárního charakteru? Opravdu mě šokuje, že by sis něco takového o mně myslela, Senjougaharo.“

„Ó? Ať to je opodstatněné nebo ne, vždycky se tě snažím z něčeho takového obvinit, Araragi. To, že jsi to tentokrát jednoduše popřel bez jakékoli odvety je velmi podezřelé.“

„Eeehm…“

„Ale jestli pro tebe není má nahota dost, asi budeš mít v úmyslu mi permanentní fixou začernit každý kousek mého nahého těla obscénními výrazy a vruby počítající tvá zneužití.“

„Tak daleko jsem nad tím nepřemýšlel!“

„Tak jak daleko ses tedy dostal?“

„ Ale podstatnější je, ehm, Hachikuji,“

Nuceně jsem změnil téma.

Naučil jsem se to od Senjougahary.

„Promiň, ale asi tohle potrvá déle než jsem si myslel. Jestli víš kde teď jsme--“

„To nevím.“

Hachikujin hlas byl překvapivě klidný. Co klidný, byl to tón bez emocí, mechanický, zněl jako by recitovala vzorec, co se naučila nazpaměť.

„Pravděpodobně to není možné.“

„Co? Pravděpodobně?“

„Jestli Vám nestačí pravděpodobně, tak teda rozhodně nemožné.“

„ . . . . . “

Ne, že by mi pravděpodobně nestačilo.

Ani že by rozhodně bylo dost.

Přesto jsem jí na to nedokázal nic říct.

Byl to ten tón v jejím hlase.

„Nezáleží na tom, kolikrát se o to pokusím, nikdy se tam nedostanu.“

Hachikuji…

„Nikdy se k ní nedostanu…“

Opakovala se Hachikuji.

„Nikdy se k mámě nedostanu.“

Byla jako přeskakující gramofonová deska.

A pak opravená gramofonová deska:

„To se stává se ztraceným šnečkem.“

005

„Ztracenej vůl,“ řekl mi Oshino Meme hlubokým, otráveným zasténáním, které znělo jako by byl zapečetěný bůh předčasně donucený se vzbudit z tisíciletého poklidného spánku. Neměl nízký tlak, ale vypadalo to, že měl problémy se stáváním. Rozdíl od jeho obvyklé přátelskosti byl do očí bijící. „To bude ztracený voleček.“

„Voleček? Ne, žádný vůl, mně říkala šneček.“

„Když to napíšeš v kanji, je v tom vůl. Bože, náš Araragi-kun píše šneka katakanou? Ty jseš teprve šneček. Bere si to kanji ze spirály [渦] a mění ten radikál vody nalevo na brouka [虫]. Jen přidej Kanji pro dobytek [牛] a máš šneka [蝸牛]. Samo o sobě se to vyslovuje ka nebo ke, ale doopravdy to uvidíš jen u šneka. Přece jen, šneci mají na ulitě spirálu. Taky je to podobný jako 禍, pohroma a prokletí… Možná tenhle význam je k tomu víc symbolickej.

„Je příšerně hodně monster, co vedou lidi na scestí, ale aby jim bránili se někam dostat… no, určitě i ty budeš vědět, co je to nurikabe, Araragi-kun. Jestli je to tenhle druh potvory a ještě k tomu šnek, tak to musí být ztracenej voleček. V tomhle případě se to jméno vztahuje k jeho podstatě, takže vůl a šnek jsou prakticky to samý. Co se týče jeho podoby, v malbách zůstavaj lidský. Araragi-kun, většinou když jde o příšery, ten co vymyslel jméno a ten co to nakreslil jsou dva různý lidi. To v podstatě můžeš říct o všech příšerách. Obvykle nejdřív přijde jméno. Říkám jméno, ale doopravdy je to spíš všeobecná představa o tý příšeře. No, je to trochu jako ilustrace v Light novelách. Před vzhledem postavy nejdřív existuje všeobecná představa o tom, kdo to má být. Často se říká, že jméno představuje tělo, ale tělem se v tom nemyslí fyzický tělo nebo jeho zevnějšek. Myslí se tím podstata toho, co to má být…“

Oshino dokončil svůj proslov zívnutím.

Vážně zněl unaveně.

Zbavilo to ale povrchnosti v jeho osobnosti, takže se s ním dalo lehčeji mluvit. Mluvit s Oshinem dokázalo člověka opravdu vyčerpat.

Šnek.

Suchozemský plícnatý plž se spirálovitým krunýřem, kladovitě stopkooký.

Na slimáky se naráží mnohem častěji, ale to je druh, který se regresí zbavil své ulity.

Když je posypete solí, rozpustí se.

Od doby, co jsme vyrazili, já, Senjougahara Hitagi a Hachikuji Mayoi jsme se k adrese zkusili dostat ještě pětkrát. Zkusili jsme všechno od zkratek, které vedly přímo k tomu domu, po drtivě dlouhé okliky z cesty, ale všechny do jedné skončily jako úchvatně promarněné úsilí. Byli jsme si jistí, že jsme blízko našeho cíle, ale prostě jsme se k němu nemohli dostat. Dokonce jsme se pokusili jít od domu k domu, zastavovali jsme se u každé adresy, ale i to bylo marné.

Jako opravdovou poslední možnost Senjougahara na mobilu zapnula nějakou speciální funkci (moc jsem to nechápal), která používala navigační systém pomocí GPS nebo něco takovýho.

Ale telefon ztratil signál jen co se začala stahovat data.

Bylo to právě v tom momentě, kdy jsem konečně, neochotně a příliš pozdě pochopil, co se dělo. Nic o tom neřekla, ale bylo vidět, že Senjougahara to tušila už dávno přede mnou a Hachikuji tu situaci pravděpodobně chápala lépe než my dva dohromady.

Pro mě to byl démon.

Pro Hanekawu kočka.

Senjougaharu krab.

A zdá se, že pro Hachikuji to je šnek.

To znamenalo, že jsem to nemohl jen tak nechat být. Kdyby to byla normální příhoda ztraceného dítěte, mohli bychom ji jen dovést k nedaleké policejní stanici a cítit hrdost z toho, že jsme někomu pomohli. Ale do tohoto případu se zapletla tamta strana věcí…

Senjougahara byla taky proti jednoduchému řešení s policejní stanicí.

Celé roky byla Senjougahara ponořená po krk v takovém případě.

Jestli si tohle myslela, bylo to jasné.

Ale to taky znamenalo, že to byl problém, s který jsme se my dva nemohli vypořádat sami. Neměli jsme žádné speciální schopnosti na takové úrovni nebo něco co by nám mohlo pomoct. Jediný, co jsme dokázali, bylo vědět, že to je problém s tamtou stranou věcí.

Říká se, že vědění je síla.

Avšak pouhé vědění nás nechalo naprosto neschopné.

Bylo to rychlé a špatné řešení a nechtěli jsme to udělat, ale po rozpravě našich možností jsme se rozhodli poradit se s Oshinem.

Oshino Meme

Muž, co mě zachránil… ne, nás zachránil.

Nicméně to byl typ člověka, kterého byste se chtěli vyhýbat co nejvíc to jde, kdyby vás nezachránil. Táhlo mu na čtyřicet a neměl trvalé bydliště, spal ve staré, opuštěné doučovací škole od doby, co před víc než měsícem přijel do města. To samotné by bylo dost pro normální lidi, aby se od něho vzdalovali.

–Pro teď v tomhle městě mám pár zájmů.

To mi řekl.

To z něho dělalo opravdového bohéma, který mohl kdykoliv zmizet. Ale minulé pondělí jsme se s ním setkali kvůli Senjougahařinýmu problému a v úterý, abychom všechno po tom vyrovnali. A taky jsem ho zrovna včera viděl, takže nepochybně musel pořád ještě být v té rozpadající se budově.

To nám nechávalo jen jeden problém – jak ho kontaktovat.

Nenosil s sebou mobil.

To znamenalo, že jsme s ním mohli mluvit jen přímo.

Dokonce jsem jí ještě nedal ani jeden jediný jen, takže byla docela lehce manipulovatelná.

„Takže, k té mojí otázce…“

„Co že to bylo?“

„Tvoje matka…“

„ . . . . “

Zpátky k právu mlčenlivosti.

Přesto jsem pokračoval.

„Lhala jsi, když jsi řekla, že je to dům jedné tvé příbuzné?“

„…Nebyla to lež,“ odpověděla Hachikuji nevrle. „Moje máma je má příbuzná.“

„No, jo, to máš pravdu, ale…“

Nedohadujeme se tu jen o maličkostech?

A proč by se holčička vydala v neděli s batohem k vlastní matce?

„A taky,“ pokračovala Hachikuji stejně nevrle. „I když jí říkám mami, už to bohužel moje matka není.“

„Ou…“

Rozvod.

Žila jen se svým otcem.

Nedávno jsem slyšel něco podobného.

Příběh rodiny Senjougahary.

„Moje příjmení bylo Tsunade až do třetí třídy. Když si mě vzal táta do péče, změnili mi jméno na Hachikuji.“

„Hm? Počkej.“

Věci se trochu začaly komplikovat, takže jsem si to v hlavě začal uspořádávat.

Hachikuji chodí do pátý, jmenovala se Tsunade až do třetí (proto se tak naštvala, když jsem se jí zeptal na jméno) a její příjmení se změnilo na Hachikuji, když si ji otec převzal do péče. …Aha, už to chápu. Když se její rodiče vzali, její otec si vzal příjmení svojí manželky. Po svatbě příjmení nemusí být jen od muže. Takže když se pak rozvedli, její matka, paní Tsunade, se odstěhovala sem… Pravděpodobně to bude dům jejích rodičů.

A potom, tuhle neděli, na den matek, se Hachikuji vydala navštívit svou matku.

To jméno bylo drahocenné jméno, které jí dali její matka a otec.

„A já ti povýšeně říkal, abys na Den matek šla domů k rodičům…“

Chápal jsem, že by to ode mě nechtěla slyšet.

„Ne, to není kvůli Dni matek. K mámě domů chci chodit pořád, když mám příležitost.“

„…Aha.“

„Ale nikdy se k ní nedostanu.“

„ . . . . . “

Její rodiče se rozvedli a její matka se odstěhovala.

Už ke své matce nemohla chodit.

Ale chtěla ji vidět.

A tak se ji Hachikuji pokusila navštívit.

Vzala si na záda batoh a…

A pak…

„Takže tak jsi to potkala.“

„Potkala? Nevím, co tím myslíte.“

„Hmm.“

Ať se snažila jak jen chtěla, ani jednou se k jejímu domu nedostala.

Že to pořád a pořád, nespočetněkrát zkoušela a pokaždé se jí to nepodařilo, z ní na první pohled jen dělalo nemehlo, ale já si myslím, že je úžasné, když se i po tom všem nevzdala.

Ale…

„ . . . . . “

Není moc správné nás porovnávat, ale její problém se zdál trochu bezpečnější než s čím se musela potýkat Hanekawa, Senjougahara nebo já sám. Neměla žádné tělesné ani duševní problémy. Místo toho to byla fenomenální potíž udělat něco, co by měla normálně dokázat. Její problém nebyl něco s ní.

Problém šel z venku.

Její život nebyl nijak ohrožen.

Mohla žít svůj každodenní život bez větších obtíží.

I kdyby to byla pravda, rozhodl jsem se, že – ať se stane cokoliv – nebudu o jejích potíží mluvit, jako bych věděl o čem mluvím. Přes všechno co se mi stalo o jarňácích, nemám právo Hachikuji něco říkat.

A tak jsem si dal za cíl neříkat nic zbytečného.

„Rozhodně to máš těžký,“ bylo jediný, co jsem řekl.

To jsem si doopravdy, vážně myslel.

Popravdě, chtěl jsem jí pohladit po hlavě.

A tak jsem se o to pokusil.

„Grrr!“

Skončil jsem s pokousanou rukou.

„Au! Co to do háje děláš, ty malej spratku!?“

„Grrrrr!!!“

„Au! Au au au!“

To nebyl žádný vtip, žádná hra na kousání a ani se tím nesnažila schovat svůj stud. Opravdu se do mě zakousla vší svou silou. Cítil jsem Hachikujiny zuby jak drásají skrz mou kůži a pářou pod ní maso. Aniž bych se tam podíval, věděl jsem, že ze mi teče krev. Vážně se o tom nedalo žertovat.

Proč tohle dělá? Počkat, neříkejte mi, že jsem pro tenhle event splnil všechny požadavky aniž bych si to uvědomil!

To znamená, že naše bitva už začala!?

Svou druhou ruku jsem sevřel do pevné pěsti. Jako bych se snažil rozdrtit vzduch. Potom jsem tu pěst vrazil Hachikuji přímo do sluneční pleteně. Sluneční pleteň je jedno z nejbolestivějších míst na lidském těle s kterým jste nemohli nic dělat. Vzhledem k tomu, že se její zuby stále držely zaryté hluboko uvnitř mé ruky i přes mojí ránu, dá se říct, že Hachikuji je vážně něco. Ale na krátkou chvíli se její stisk uvolnil. Chopil jsem se té příležitosti, abych využil neskutečné síly svojí paže. Hachikuji vrtala do mých svalů, ale to nechalo zbytek jejího těla nechráněný. A naštěstí se Hachikuji na lavičku nepatrně postavila.

Rozevřel jsem pěst, s kterou jsem ji praštil, a tou rukou Hachikuji zvedl. Během toho jsem nahmatal něco překvapivě plného a měkkého na malou páťačku, ale nejsem lolicon, takže to na mě zapůsobilo tak málo, že byste prakticky mohli říct, že to naprosto vůbec nic nebylo. Využil jsem hybnosti ze zvednutí a přehodil ji úplně na druhou stranu hlavou dolu. Jelikož byla pořád zahryznutá do mojí ruky, všechno okolo jejího krku bylo překroucené, ale to nebyl problém. Dokud kousala mou ruku, jakýkoliv útok blízko její hlavy znamenal nebezpečí dalšího kousnutí. Protože teď byla otočená, Hachikujiný tělo bylo přede mnou vystavěné jako hromada dlaždic na rozbití karate seknutím a to byl můj cíl. Přesněji, můj terč byla její sluneční pleteň, do které jsem ji už jednou udeřil.

„Khááhhh!“

Proběhlo to perfektně.

Hachikujiny zuby se mě konečně pustily.

Zároveň vykašlala něco, co vypadalo jako žaludeční šťávy.

A pak upadla do bezvědomí.

„Heh… Ne, tomuhle se nemůže jen zasmát.“

Zatřepal jsem svou pokousanou rukou, abych ji uvolnil.

„Opakovaná vítězství člověku přinesou jen prázdnotu.“

V tu chvíli tam stál skoro plnoletý muž, který ze sobeckých důvodů dal dvakrát pěstí malé holčičce do nejbolestivějšího středu lidského těla, složil ji tím k zemi do bezvědomí a pak o tom nihilisticky bloumal.

A jako minule, tím mužem jsem byl já.

. . . . .

Udeřit, popadnout nebo hodit holku je jedna věc, ale ze všech sil dát holce pěstí, to nepřichází v úvahu.

Araragi Koyomi udělal víc než bylo nutné, aby mohl být považován za nejhoršího člověka na světě i bez nahé Senjougahary ležící pro něj na ulici.

„Ach… Ale udělal jsem to jen protože mě z ničeho nic kousla.“

Podíval jsem se dolů na ránu.

Bleh… Dá se vidět až na kost… Nevěděl jsem, že normální člověk dokáže takhle hodně ublížit jen kousnutím…

Ale i kdybych cítil tu bolest, taková rána by zanedlouho zmizela.

I kdybych tam jen stál.

Jelikož se ta rána uzavřela dostatečně rychle, že se to dalo poznat pouhým okem, vypadalo to jako zrychlené video. Připomnělo mi to jak daleko od normy moje existence je. Dostalo mě to do temné, trpké nálady.

Upřímně, jseš vážně ubohej.

Myslíš si, že jsi nejhorší člověk na světě? Přestaň, umřu smíchy.

Vážně si myslíš, že se pořád můžeš brát za člověka?

„To je ale děsivý výraz, Araragi-kun,“ ozval se za mnou náhle hlas.

Na okamžik jsem si myslel, že to byla Senjougahara, ale to nebylo možné. Senjougahara by se mnou nemluvila tak veselým tónem.

Přede mnou stála naše třídní zastupitelka.

Hanekawa Tsubasa.

Byla neděle a stejně na sobě měla svou školní uniformu. I když, pro ni to asi bylo normální. Vynikající studenti jako ona jsou takhle oblečení rádi. Se stejným účesem a brýlemi jako vždycky, jediný rozdíl od školní Hanekawy byla její kabelka, kterou držela.

„H-Hanekawo.“

„Vypadáš překvapeně, že mě tu vidíš. No, tak to asi bude nejlepší. Hehehe.“

Hanekawa mi ukázala prvotřídní úsměv.

Byl to velmi bezstarostný úsměv.

Dokonce až takový úsměv, jako předtím měla Hachikuji…

„Co tu děláš?“

„Ehm, co ty tu děláš?“

Nedokázal jsem schovat svou nervozitu.

Nemohl jsem přestat přemýšlet nad tím, jak hodně toho viděla.

Jestli ta masa pilnosti, ten živoucí vzor řádného chování, ten pilíř cudnosti, kterým byla Hanekawa Tsubasa – jestli viděla jak násilně se chovávám k malé holce ze základky, bylo by to velmi, velmi špatné, naprosto jiné než kdyby mě viděla Senjougahara.

Nechtěl jsem, aby mě vyhodili ze školy, když už jsem se dostal do třetího ročníku.

„Proč by ses mě musel ptát? Bydlím tu. Jestli je divné, že tu někdo je, tak jsi to ty, Araragi-kun. Máš nějaký konkrétní důvod, proč tu jsi?“

„Ehm…“

Aha, no jo vlastně.

Senjougahara a Hanekawa chodily na stejnou základku.

Jelikož to byla veřejná škola, musely být ze stejného školního okresu. V tom případě, to, že Senjougahařino staré teritorium bylo blízko oblasti činnosti Hanekawy, by nemělo nikoho překvapit. Protože ale na prvním stupni chodily do jiných škol, nebydlely v přesně té samé čtvrti.

„Ne, ani ne. Jen tu tak… víš co… zabíjím čas a--…“

Hups

Zase jsem řekl zabíjet čas.

„Aha. Chápu. Zabíjíš čas. To je pěkné. Nemít co na práci je báječné. Je to tak osvobozující, že jo? Asi tu teď taky tak trochu zabíjím čas.“

„ . . . . “

Vážně to je ve všem úplně jiná bytost ve srovnání se Senjougaharou.

Obě jsou chytré, ale tohle asi bude rozdíl mezi nejlepší ve třídě a nejlepší ze všech.

„Víš, jak těžké pro mě je být doma, ne, Araragi-kun? Protože je v neděli knihovna zavřená, udělala jsme si z ní svůj procházkový den. Je to dobré pro tvoje zdraví.“

„Podle mě se o zdraví ani nemusíš tak bát.“

Hanekawa Tsubasa.

Dívka se zvláštními křídly.

Ve škole byla hromadou pracovitosti, živým příkladem náležitého vychování, pilířem nevinnosti, reprezentantka všech reprezentantek a bez žádných vad, ale její rodinný život měl pár nesvárů.

Několik sporů a zhroucení.

Kvůli tomu ji posedla kočka.

Skrz drobnou škvíru v jejím srdci ji posedla.

To mohl být dobrý příklad toho, že nikdo není opravdu perfektní, ale když se ten problém vyřešil a ona byla oproštěna od té kočky, její vzpomínky se vytratily. A tak jí ty spory a zhroucení zůstaly.

Jejich spory a to zhroucení přetrvávaly.

„Že tu nemají v neděli otevřenou knihovnu jen dokazuje jak nekulturní tahle část města je. Ach ach. Vážně se mi to nelíbí.“

„Já ani nevím kde tu knihovna je.“

„Ale no tak. Tohle neříkej. Zníš jako by ses hnedka vzdával. Ještě máš do přijímaček dost času, ty to dokážeš.“

„Hanekawo, občas může být bezdůvodné povzbuzení mnohem bolestivější než přímá urážka.“

„Ale matiku zvládáš, ne, Araragi-kun? Jestli zvládáš matiku, tak není možné, že bys nemohl zvládnout všechno ostatní.“

„Matika je lehká, protože se nemusíš nic učit nazpaměť.“

„Ty jsi vážně tak zatvrzelý. No nic. Řeknu jen ‚ale no tak‘ a nechám to plavat. Mimochodem, Araragi-kun, je tohle tvoje malá sestřička?“

Hanekawa ukázala na Hachikuji ležící na zemi vedle lavičky.

„Moje sestry nejsou tak malé.“

„Ou.“

„Za chvilku obě dokončí základku.“

„Hmm.“

„No, to, ona se ztratila. Jmenuje se Hachikuji Mayoi.“

„Mayoi?“

„Píše se to s kanji pro pravdu a večer. Její příjmení--“

„To vím, jak se píše. V Kansai výraz Hachikuji uslyšíš často. To je hodně historické a pompézní jméno. Když nad tím tak přemýšlím, ten chrám v pověsti o Shinonome se jmenoval… ne, počkat. To vlastně mělo jiné kanji.“

„…Ty víš úplně všechno, co?“

„Nevím všechno. Vím jen to, co vím.“

„Jo, jo…“

„Hachikuji Mayoi, hm? To jsou ale jména, která jdou k sobě. Ó! Asi se už probouzí.“

Podíval jsem se na Hachikuji a viděl jsem ji mrknout očima. Po tom, co se váhavě rozhlédla jako by zkoumala svoje okolí, se Hachikuji zvedla.

„Ahoj, Mayoi-chan. Jsem kamarádka tohohle kluka. Jmenuji se Hanekawa Tsubasa.“

Její tón byl přímo jako z Taisou no Onii-san.

Nebo v jejím případě by to spíš bylo Taisou no Onee-san.

Hanekawa pravděpodobně byla jedna z těch lidí, co mluví s kočkami a psy jako k miminům.

Jako odpověď Hachikuji řekla: „Nemluvte se mnou, prosím, nenávidím Vás.“

To říká všem?

„Ó? Udělala jsem něco, abys mě nenáviděla? To bys lidem takhle na potkání neměla říkat, Mayoi-chan. Tak tak.“

Avšak Hanekawa neprojevovala žádné znaky dotčení Hachikujinými slovy.

Taky se jí podařilo, co jsem já nedokázal: pohladila Hachikuji Mayoi po hlavě.

„Hanekawo, ty máš ráda děti?“

„Hm? Ty snad ne?“

„Ne, to někdo jiný je nenávidí.“

„Hmm. No, jo, mám ráda děti. Když vzpomínám na to, že jsem byla taky taková, mám takový hřejivý pocit. Tak tak.“

Hanekawa pokračovala s třením Hachikujiný hlavy.

Hachikuji se pokusila vzdorovat.

Ale odpor byl marný.

„A-áááh…“

„Jseš tak roztomiloučká, Mayoi-chan! Ách! Já bych tě nejradši přímo sežrala. Ty tvý tvářičky jsou tak měkoučký a jemný. Ááá!! Ó, ale…“

Její tón se náhle změnil.

Teď to byl tón, ke kterému občas přepnula, když se mnou mluvila ve škole.

„Neměla bys ostatní takhle kousat do ruky. On je teď v pořádku, ale kdyby to byl úplně normální člověk, mohla bys ho vážně zranit! Tak!“

Tloukla ji. Sevřenou pěstí po hlavě. Jako nic.

„A-áááh?“

Ten rychlý přechod z přátelskosti na pohlavek Hachikuji naprosto zmátlo a Hanekawa využila té chvíle a násilně otočila její hlavu ke mně.

„Dobrá. Tak se mu teď hezky omluv.“

„Já, p-promiňte, pane Araragi.“

Omluvila se.

Ten drzý spratek měl už jen ve svém hlase omluvu.

Dost mě to ohromilo.

Počkat, to znamená, že nás Hanekawa viděla ještě než ke mně přišla… Aha. Chápu. Normálně by sebeobrana byla oprávněná, když vás někdo kousne tak silně, že vám vyrve kus masa. A když nad tím tak přemýšlím, ona vlastně zaútočila první i v našem předchozím souboji…

I když Hanekawa není moc flexibilní, stejně nedodržovala pravidla až do posledního puntíku.

Byla pouze spravedlivá.

Podle toho jak si s ní poradila se dá usoudit, že Hanekawa je zvyklá na děti. Jsem si jistý, že je jedináček, takže se s dítětem vypořádala docela dobře.

Mimochodem, toho, že se mnou ve škole Hanekawa zacházela jako s dítětem, jsem si všiml už dávno, ale nebudeme nad tím moc přemýšlet.

„A Araragi-kun, cos udělal ty taky nebylo pěkné!“

Mluvila se mnou tím samým tónem.

Vypadala odhodlaná mě donutit přemýšlet nad tím, jak se mnou zacházela.

Ale nakonec si uvědomila, co udělala, odkašlala si a začala znovu.

„Každopádně, nebylo to správné.“

„Myslíš… to že jsem jí dal pěstí?“

„Ne, myslím to, že bys ji měl řádně napomenout.“

„Ó…“

„Samozřejmě jsi ji neměl praštit, ale když udeříš dítě – nebo i kohokoliv jiného – musíš jim taky říct, co udělali špatně.“

„ . . . . . . “

„Takhle si to mezi sebou vyřešíte, když si jen promluvíte.“

„Vždycky když spolu mluvíme, tak se naučím něco nového.“

Vážně věděla, jak odlehčit situaci.

Dokázala, že na světě jsou dobří lidé.

To samotný dávalo pocit, že jsem byl zachráněn.

„Takže říkáš, že se ztratila? Kam má namířeno? Je to poblíž? Jestli jo, tak bych ji tam mohla zavést.“

„No, Senjougahara už odešla pro pomoc, takže…“

I když byla spojená s tamtou stranou věcí, Hanekawa na to zapomněla. Věděla o nich, ale zapomněla. Cítil jsem, že by nebylo nejlepší vyškrabávat tyhle vzpomínky jako strup.

Vážil jsem si její pomoci, ale…

„Docela jí to trvá, ale měla by tam být každou chvíli.“

„Co? Senjougahara-san? Araragi-kun, tys tu byl se Senjougaharou? Hmmm. Senjougahara byla nějakou dobu nepřítomná, ale… Hmm. Ó, ty ses na ni před pár dny vlastně ptal… Hmmm.“

Ach, jen to ne.

Je nějaká podezřelá.

Její schopnost špatně si všechno vyložit na mě každou chvíli vybouchne.

„Ahá! Už chápu! Tak tak to je!“

„Ne, jsem si dost jistý, žes to špatně pochopila…“

Věděl jsem, že nebylo správné, aby idiot jako já zapřel odpověď géniovi jako je ona, ale…

„Tvoje schopnost mylných představ předčí i představy holek, co čtou Yaoi.“

„Yaoi? Co to je?“

Hanekawa naklonila hlavu k ramenu na známku zmatenosti.

Geniální studentka nevěděla o Yaoi.

„Je to zkrácená věta ‚Yama nashi, Ochi nashi, Imi shinchou‘ – bez vyvrcholení, bez pointy, ale hlubokomyslné.“

„To zní jako by sis to vymyslel. Dobře, přečtu si o tom sama.“

„Vážně jsi pečlivá.“

. . . . . .

Co když tohle svede Hanekawu na temnou stranu?

Byla by to moje chyba.

„Asi už půjdu, jen vás tady ruším. Pozdravuj za mě Senjougaharu. Jo a taky, dneska je neděle, takže tě nebudu moc napomínat, ale měl by ses trochu krotit. Jo a taky budeme psát z dějepisu, takže se nezapomeň učit. Jo a taky zanedlouho začnou hlavní přípravy na kulturní festival, takže na tom pilně pracuj. Jo a taky…“

Potom Hanekawa dodala dalších devět a taků.

Mohla z ní být další velká spisovatelka „a taků“ po Natsume Sousekim.

„Jo, Hanekawo, můžu se tě na něco zeptat? Nevíš o nějaké paní Tsunade, co tu poblíž bydlí?“

„Paní Tsunade? Hmm… No…“

Vypadala jako by se procházela ve vzpomínkách. Dělal jsem si naděje, že by to mohlo znamenat, že ji bude znát, ale…

„Ne, neznám,“ řekla.

„Takže jsou i věci, co nevíš.“

„Neřekla jsem ti to už? Vím jen to, co vím. Se vším ostatním ti pomoct nemůžu.“

„Jo, chápu.“

Pravda, taky neznala Yaoi.

Vypadá to, že se to jen tak lehce nevyřeší.

„Promiň, že jsem nenaplnila tvoje očekávání.“

„Netrap se tím.“

„Tak já už půjdu. Čau čau.“

A tak Hanekawa Tsubasa odešla.

Zajímalo by mě, jestli dokáže přečíst jméno toho parku.

Možná jsem se jí měl zeptat na tohle.

A pak mi zazvonil mobil.

Na displeji se objevilo jedenáctimístné číslo.

„ . . . . . . “

Neděle 14. května, 14:25:30

V tu chvíli jsem dostal číslo Senjougahary Hitagi.

006

„Tak co za příšeru nebo za přízrak je tenhle ztracený voleček? A jak ho odeženem?“

„Araragi-kun, proč vždycky myslíš tak násilně? Stalo se ti něco?“

Očividně Senjougahara Oshina vzbudila. Stěžoval si, že je příšerná, takhle vyrušovat jeho nedělní ranní odpočinek, ale už bylo dávno odpoledne a pro Oshina byl každý den neděle a celoroční letní prázdniny. Vážně si nemyslím, že by mu vláda tohle dovolila říkat.

Oshino s sebou nenosil mobil, takže ho Senjougahara donutila použít její, aby mi zavolal. To že neměl mobil ale nemělo co dělat s jeho zásadami nebo chudobou. Prostě to s elektronikou moc neuměl.

Když jsem ho slyšel říct, „Hej, Tsundere-chan, jaký tlačítko mám zmáčknout, když chci mluvit?“ skoro jsem v tu chvíli zavěsil.

Není to vysílačka.

„Ale co se to s tebou děje? Tohle není jen neobvyklý. Tohle je úplně abnormální. Potkal si vážně hodně monster za takovou krátkou dobu, Araragi-kun. To mě těší. Jen napadení upírem by bylo víc než dost, ale pak přišla ta kočka naší paní Reprezentantky, krab Tsundere-chan a teď tě potkal tenhle šneček.“

„Já ho nepotkal.“

„Hm? Ty ne?“

„Kolik ti toho Senjougahara řekla?“

„Myslim, že mi řekla všechno, ale já byl napůl ještě v posteli. Všechno je to trochu matný, ale asi jsem si jen něco popletl. Ach, vždycky jsem ale chtěl, aby mě probudila pěkná středoškolačka. Bylo to jako překrásnej sen. Araragi-kun, díky tobě se mi splnil sen, co jsem měl už od základky.“

„…A jaké to bylo?“

„Hmm, pořád jsem dost unavený na to abych to usoudil.“

Splněné sny takhle často dopadají.

Vážně nezáleží na tom kdo jste nebo za jakých okolnostech se vám to splnilo.

„Ou, Tsundere-chan se na mě zle kouká. Ale ale. Ta je ale děsivá. Stalo se jí něco?“

„Kdo ví…“

„Ty nevíš? Vážně nerozumíš holkám, co, Araragi-kun? No co. Heh. Je pravda, že když se jednou dostaneš do tohodle světa, lehce tě stáhnou zase zpátky, ale tohle je stejně pořád příliš koncentrovaný. Paní Reprezentantka a Tsundere-chan s tebou chodí do třídy a, podle toho, co jsem slyšel, obě tam bydlí, ne?“

„Senjougahara tu už nebydlí, ale jo. Nemyslím si ale, že by na tom záleželo. Hachikuji tu myslím nebydlí.“

„Hachikuji?“

„Tobě to neřekla? Ta holčička, co potkala šnečka, se jmenuje Hachikuji Mayoi.“

„Ó…“

Na okamžik zamlkl.

Nepřipadalo mi, že to bylo jen z ospalosti.

„Hachikuji Mayoi, hm? Ha ha. Tak to jo. Teď už to všechno dává smysl. Už se mi vrací všechno, co mi bylo řečeno. Už to chápu. Je to skoro osud. Skoro je to slovní hříčka.“

„Slovní hříčka? To myslíš, že Mayoi taky znamená ‚ztracená‘? A potom ztracené dítě potkalo ztraceného volečka. To překvapivě moc vtipný není, Oshino.“

„Takhle špatnej vtip bych nikdy neudělal. Nesměju se jen tak všemu. Jak se říká, za úsměvem se může schovávat nůž. Mluvim o tý kombinaci Hachikuji a Mayoi. Víš aspoň něco o výrazu Hachikuji? Je to z páté sloky Pověsti o Shinonome.“

„Hmm?“

Hanekawa o tom taky něco říkala.

Ne, že bych věděl, o čem ti dva mluví.

„Ty vážně vůbec nic nevíš, co, Araragi-kun? To mi dává záměr k vysvětlení, ale vážně teď na to nemám čas. Jsem dost unavenej. Hm? Co to říkáš, Tsundere-chan?“

Senjougahara mu očividně něco řekla, takže nám na chvilku přetrhla konverzaci. Já jsem ji samozřejmě neslyšel a skoro se mi zdálo, že naschvál mluví akorát tak tiše, abych jí nerozuměl.

Pochyboval jsem, že by přede mnou něco tajili, ale vzbudilo to ve mně zvědavost.

„Aha… Hmm.“

Slyšel jsem jen Oshinova slova uznání.

A pak jsem uslyšel dlouhé, těžké vzdechnutí.

„Araragi, ty jseš vážně k ničemu.“

„Co? To jsem si z ničeho nic zasloužil proč? Ani jsem neřekl nic o zabíjení času.“

„Jestli pro tebe Tsundere-chan bude dělat až takhle hodně, bude se za tebe cítit zodpovědná. Aby za tebe holka napravovala tvoje problémy, to je pro chlapa patetický. Holka má napravit toho chlapa, ne jeho potíže.“

„Ehm, no… Necítím se zrovna nejlíp, že do tohohle zatahuju Senjougaharu. A cítím se za to zodpovědný. Její problém se vyřešil teprve minulý týden a teď tohle…“

„Ne, to jsem nemyslel. Vážně, Araragi-kun, dle mýho sis o sobě začal myslet trochu moc, po tom cos za sebou rozřešil tři problémy se zrůdami. Jen abys věděl, ne všechno, co vidíš nebo cítíš, je pravý.“

„…To jsem nechtěl.“

Po těch drsných slovech jsem se instinktivně schoulil. Trefil se kam to bolelo. A bohužel několik těch věcí mně už hlodaly na mysli.

„Jo, nejseš ten typ, co by to dělal naschvál, Araragi-kun. Znám tě dost dobře, abych to věděl. Jen říkám, že musíš víc dbát na svoje okolí. Ale jestli si o sobě vážně nemyslíš bůhvíco, tak to aspoň musí být tím, že se přemáháš. Dobře mě poslouchej. Ne všechno, co vidíš, je opravdový. A to, co nevidíš, taky nemusí být opravdový, Araragi-kun. Vzpomínám si, že jsem ti něco takovýho řekl, když jsme se poprvý potkali. Zapomněls na to?“

„Nezapomněl, ale tohle není o mně, Oshino. Můžeme se už vrátit zpátky k tomu ztracenému volečku? Prosím tě, řekni mi, jak si s tím šnekem mám poradit. Jak ho máme odehnat?“

„Už jsem ti řekl, ať o tom nepřemýšlíš ve smyslu vyhánění. Ty prostě nic nepochopíš. Jestli tohle nepřestaneš opakovat, očekávám, že toho nakonec budeš litovat. Jen za to, pak až to přijde, ber zodpovědnost, jo? Každopádně, k tomu ztracenýmu volovi. Je… hm…“ Oshino zaváhal. „Ha ha. Je to tak prostý, že se to skoro špatně říká. Prakticky cokoliv, co bych ti řekl, by tě zachránilo, Araragi. A to nemůžu udělat. Sebe musíš zachránit sám, Araragi-kun.“

„Je to prostý? Vážně?“

„Tohle není nic jako ta upírka. To byl doopravdy jedinečnej případ. Asi to není zas tak překvapivý, že to moc nechápeš, když to pro tebe bylo poprvý… Jo, už vím. Dalo by se říct, že je ten ztracený voleček podobný tomu krabovi, kterého potkala Tsundere-chan.“

„Hmm.“

Krab.

Ten krab.

„No jo vlastně. Ještě je tady problém s Tsundere-chan. Sakra, tohle nenávidím. Moje role je být prostředník mezi lidmi a tou stranou, takže abych dělal prostředníka mezi dvěma lidma, to nepatří mezi moje dovednosti. Ha ha. Hmm, co to dělám? Nějak jsem se s tebou příliš sblížil, Araragi-kun. Nebo bych měl říct, nikdy jsem nečekal, že na mě někdo bude takhle spoléhat nebo že bych musel něco rozřešit po telefonu.“

„…připadalo mi to jako nejjednodušší způsob.“

Mohlo to být jednoduché, ale nedělali jsme to rádi.

Nicméně, pravda byla, že jsme neměli jinou možnost.

„Byl bych radši, kdybys mě nemohl jen tak snadno kontaktovat. Většinou když se setkáš s příšerou, nikdo jako já nebude poblíž. Krom toho, a tohle je spíš otázka selskýho rozumu než jedna z mých normálních rad, ale vážně bys neměl posílat holku samotnou do nějakých opuštěných trosek, kde žije podezřelej chlap.“

„Takže ty si uvědomuješ, že jsi podezřelý a že žiješ v ruinách staré budovy…“

Nicméně, něco na tom bylo. Senjougahara s tím tak rychle souhlasila – dokonce se i sama nabídla – že jsem v takové konverzaci toho hodně postrádal.

„Ale stejně vím, že bys jí nic neudělal.“

„Normálně bych tvou důvěru ocenil, ale někde se hranice postavit musí. Proto máme pravidla. Nemůžem si dovolit komfortní zónu, která si jen tak dělá cestu kam chce. Víš co myslim? Za každou cenu potřebujem oblast ohraničenou páskou, kde je všechno nepřijatelný. Jinak by se území toho, co můžem dělat, smrskávalo a smrskávalo. Často se říká, že každý pravidlo má svý výjimky, ale jestli to samotný je pravidlo, tak by žádnou výjimku mít nemělo. Ale zase, bez pravidel by výjimky neexistovaly. Ach ach. Začínám znít jako paní Reprezentantka.“

„Mmm…“

Měl pravdu.

Rozhodl jsem se, že se Senjougahaře omluvím až tohle všechno skončí.

„Každopádně, vypadá to, že mi Tsundere-chan nevěří tak jako ty, Araragi-kun. Má pro mě nejistou důvěru díky tvý důvěře, takže jestli se něco stane, vina to bude tvoje. Na to nezapomeň. Co? Ne, nic ti nehodlám udělat! Vážně ne! Ááh! Polož tu sešívačku, Tsundere-chan!“

„ . . . . “

Pořád u sebe má tu sešívačku?

No, zvyků se jen za pár dnů nezbavíš.

„Fuj… Tak to bylo děsivý. Je to příšerná tsundere. Vážně na ni nikdo nemá, když jde o tsundere. Ehm, každopádně… do háje, nenávidím telefony. Tak hrozně se přes ně mluví.“

„Hrozně? Oshino, kolik problémů můžeš jen s elektronikou mít?“

„Je pravda že tomu nerozumim zrovna nejlíp, ale hlavně jde o to, že i když jsem na svým konci naprosto vážnej, tak ty si, co já vim, upíjíš na koktejlu a čteš si nějakou mangu. Když nad tím přemýšlím, tak je to tak strašně prázdný.“

„Jsi překvapivě citlivý…“

Ale asi existují lidi, které tohle trápí.

„Uděláme to takhle. Já řeknu Tsundere-chan, co máte udělat s tím zraceným volečkem, a ty tam na ni jen počkáš.“

„Je tohle vážně něco, co bych měl slyšet z druhé ruky?“

„Ztracenej voleček je kus našeho folklóru, takže všechno to je vlastně z druhý ruky.“

„To jsem nemyslel. Jen jsem přemýšlel, jestli bude potřeba nějaký rituál jako to bylo u Senjougahary.“

„Ne ne. Je to podobný druh, ale šneček není takovej problém jako byl ten krab. Jednak to není bůh. Kdybych to musel pojmenovat, tak bych tomu asi říkal duch. Je to spíš přízrak než příšera nebo nějakej bizarní fenomén.“

„Duch?“

Pro mě bůh, duch, příšera a bizarní fenomén byli v téhle situaci všichni prakticky to samý, ale poznal jsem, že rozdíl mezi nimi byl pro Oshina důležitý.

Ale… duch?

„Duch je pořád druh příšery. Příběhy o ztraceném volečku nejsou všechny z jedný konkrétní oblasti. Najdeš je všude po celým Japonsku. Je to spíš druhořadá zrůdička a má hodně různých jmen, ale původně se to objevilo jako šnek. Jo, ještě jednu věc, Araragi-kun. Hachikuji se říkalo chrámům za bambusovým houštím. V tý době se ta ‚Hachiku‘ část psala 淡竹, ‚tenký bambus‘. Na konec přidej ‚chrám‘ a máš Hachikuji. Jestli si ze školy pamatuješ, existují dva druhy bambusu – hachiku a moso. Typ hachiku se vyslovuje stejně jako 淡竹, lámání bambusu. To je z fráze ‚porazit silou lámání bambusu‘ – drtivou silou. To s tímhle ale nemá co společnýho. Za to důvod, proč změnili jak se Hachiku píše, na kanji ‚osm‘ a ‚devět‘… No, vlastně to je taková slovní hříčka. Araragi-kun, slyšel jsi o osmdesáti osmi chrámech Shikoku a třiceti třech chrámech Západu?“

„Jo, to jsem slyšel.“

Nemůžu uvěřit, že se mě musel ptát.

„Jo, asi i tys o nich musel slyšet. Každopádně, dokud je nerozdělíš na velmi známý a málo známý, tak skončíš s hodně dlouhým seznamem. Podobným způsobem přidali některý chrámy na ten seznam jako ‚devětaosmdesátý chrámy‘. Jak už jsem řekl, hachiku se dá napsat jako osm a devět, takže se jim tak později začalo říkat, aby se naznačilo, že jsou to chrámy navíc po původních osmdesáti osmi.“

„Aha…“

Takže tohle má co dočinění s Shikoku.

Počkat, neříkala Hanekawa něco o Kansai?

„Jo,“ řekl Oshino, když jsem se ho na to zeptal. „Většina chrámu vybraných jako devětaosmdesátý byla v Kansai. Takhle to je spíš třicet třicet chrámů Západu než osmdesát osm chrámů Shikoku. A teď se dostáváme k jádru problému a začátku tragédie. Víš, dohromady se osm a devět může číst yaku, což taky znamená pohroma. To není zrovna jméno, který bys pro svůj chrám chtěl, ne?“

„…? Teď když nad tím přemýšlím, tak jsem si vlastně nejdřív myslel, že se to čte yaku. Ale to není význam toho termínu, nebo snad jo?“

„I tak se ten význam přivlekl s tím. Slova dokážou bejt děsivý. Tyhle věci se můžou usadit ať chceš nebo ne. Mohl bys tomu říkat ‚duše slova‘, ale to je idiom, kterej mě otravuje jak hodně se používá. Každopádně, když se ta interpretace stala víc populární, přestali jim tak říkat. Hodně těch devětaosmdesátých chrámů vydrancovali za proti-buddhistických nálad za Meiji reforem, takže asi jen čtvrt z nich pořád stojí. Krom toho, většina, co ještě stojí, se snaží zatajit, že se jím říkávalo Hachikuji.“

„ . . . . “

Jeho vysvětlení bylo přespříliš nejasné, takže se tomu dalo lehčeji rozumět, ale taky to působilo, že kdybych se ty informace pokusil zopakovat, jen bych se před někým ztrapnil.

Rozhodně to byla informace, kterou kdybyste si vyhledávali na internetu, tak byste z vyhledávače nedostali ani jeden výsledek, takže jsem byl v rozporech, čemu bych z toho měl věřit.

Rozhodl jsem se to brát se špetkou nadsázky.

„Když chápeš tuhle dlouhou historii, uslyšet jméno jako Hachikuji Mayoi ti přijde podivně významný a znepokojivý. Její křestní jméno a příjemní jdou k sobě příliš dobře. Je to jako Ooyake no Yotsugi nebo Natsuyama no Shigeki. Určitě jste už probírali Velké zrcadlo, Araragi-kun. Ale její křestní jméno samotný – Mayoi – je pořád velkej problém. Chci říct, je to tak jasný. Tak prostý. Vzbuzuje to na celém jméně něco podezřelýho. Heh, celý by tohle bylo mnohem jednodušší, kdyby sis toho všiml hned, Araragi-kun.“

„Co myslíš tím, že by to bylo jednodušší? A taky, ona…“

Hachikuji seděla na lavičce, poslušně čekala, než dokončím konverzaci. Nevypadala, že by nás nějak poslouchala, ale byl jsem si jistý, že slyšela všechno. Přece jenom jsme se bavili o ní.

„Ona to příjmení Hachikuji dostala jen před nedávnem. Předtím byla Tsunade.“

„Tsunade? Heh, ze všeho zrovna Tsunade. Všechny nitě se proplétaj až trochu příliš pevně. Jejich konečky se začínaj roztřepávat. Všechno to narostlo příliš perfektně, aby se dalo říct, že to byl jen osud. Je to jako plán, co si jde bez zádrhelů, když by to tak ani nemělo být možný. Hachikuji a Tsunade… Tak, tak. A na vrchu k tomu Mayoi. Asi to vážně bude to ono. Skutečný soumrak. Hahaha. Vážně, tohle je už prostě směšný.“

To poslední Oshino zamumlal skoro bez přemýšlení.

Jako by si mluvil sám pro sebe, a přesto to říkal mně.

„Ale asi na tom vážně nezáleží. Tohle město doopravdy je zajímavý. Je jako petriho miska všeho zajímavýho. Nevypadá to, že bych ještě mohl odejít. Každopádně, detaily povím Tsundere-chan, takže se jí pak jen zeptej. Dobře, Araragi?“

„Jo, dobře.“

„I když,“ řekl Oshino škádlivě. Před očima se mi objevil ten jeho úškleb. „To bude, samozřejmě, jen jestli ti Tsundere-chan řekne všchno.“

A pak zavěsil.

Oshino si nepotrpěl na rozloučení.

„Tak jo, Hachikuji. Vypadá to, že si s tímhle nakonec nějak poradíme.“

„Z toho co jsem slyšela, si nemyslím, že můžu čekat hodně.“

Očividně nás poslouchala.

I když, jestli slyšela jen co jsem řekl já, neví o ničem opravdu důležitém.

„Ale to nechme stranou. Pane Araragi.“

„Co je?“

„Mám hlad…“

„ . . . . “

A co?

Neříkej to jako bys chodila kolem horké kaše o mojí povinnosti, kterou jsem nesplnil.

Nicméně, uvědomil jsem si, že na tom něco bylo. Kvůli nevyřešenému problému se šnekem, Hachikuji neměla oběd. A Senjougahara taky nic nejedla. Senjougahara se možná aspoň cestou k Oshinovi zastavila a něco si koupila, ale i tak to bylo k oběma bezohledné.

Občas jsem na to zapomínal, protože moje tělo nevyžaduje jíst tak často.

„Dobře, až se Senjougahara vrátí, na něco půjdeme. I když to vypadá, že všude okolo tu jsou jen domy… Počkat, můžeš se dostat i jinam, když to nebude domov tvojí mámy?“

„Ano, to můžu.“

„To je dobře. Senjougahara asi bude vědět, kde se tu nejblíž dá jíst. Co máš ráda?“

„Já ráda jím všechno.“

„To je taky dobře.“

„Vaše ruka chutnala výborně.“

„Moje ruka není dobře.“

„Nebuďte skromný. Vážně byla skvělá.“

„ . . . . . “

Jelikož se vší pravděpodobností opravdu aspoň spolkla trochu mojí krve a masa, nebylo to něco, co by se dalo brát jen jako vtip.

Je to holka kanibal.

„Mimochodem, Hachikuji. Je pravda, žes už k mámě domů jednou šla?“

„Ano. Já nelžu.“

„Aha…“

Avšak teď se neztratila jen protože to bylo dlouho, co tam byla. Až po tom, co potkala toho šneka, se… počkat. Proč Hachikuji potkala toho šneka?

Musel existovat důvod.

Byl důvod, proč mě napadla upírka.

Hanekawa a Senjougahara obě měly svoje důvody.

V tom případě musel být i důvod pro Hachikuji.

„Hele, ty se vlastně nechceš jen dostat do svého cíle, ne? Jediný, co chceš, je vidět svojí mámu.“

„To jediný zní trochu urážlivě, ale více méně ano.“

„Tak proč by ona nemohla jít k tobě? I když se nebudeš moct dostat k domu Tsunadových, tvoje matka tam není uvězněná, ne? I po rozvodu má rodič právo vidět svoje dítě.“

To byla znalost amatéra.

„Ne?“

„To je nemožné. Bylo by to k ničemu,“ odpověděla Hachikuji bez váhání. „Kdyby to bylo možné, tak bych to už dávno udělala. Ani nemůžu svojí matce zavolat.“

„Hmm…“

„Jít k ní je má poslední možnost. I když se k ní nikdy nedostanu.“

Řekla to trochu nejasně, ale předpokládal jsem, že situace v její rodině byla trochu komplikovanější. To mělo být jasné, když se sama vydala skrz neznámé město na Den matek. Ale i tak, musí existovat víc racionální způsob jak se s tímhle vypořádat. Například, kdyby Senjougahara šla sama k domu Tsunadů a… ale to by pravděpodobně taky nevyšlo. Takový přímý útok by proti monstru nefungoval. Stejně jako když Senjougahařin mobil ztratil signál, když se pokusila zapnout GPS. Hachikujin cíl by byl nedosažitelný. K Oshinovi jsem se dovolal jen protože to byl Oshino a ne tahle paní Tsunade.

Přece jenom, příšery jsou součástí světa.

Na rozdíl od normálních živých bytostí jsou spojení se světem.

Věda samotná by vám nemohla říct všechno o monstrech. Proto i v dnešní době lidi pořád napadají upíři.

I když není temno, které nedokážeme rozzářit, temno tu pořád bude.

A tak jsme neměli na výběr a jen jsme mohli čekat na Senjougaharu.

„Vážně o těch potvorách nevím nic. Co ty, Hachikuji? Víš něco o přízracích a příšerách?“

„Hmm… Ne, vůbec,“ odpověděla se zvláštním zaváháním. „Vím jenom o noppera-bou.“

„Á, Lafcadio Hearnovo…“

„Najimu.“

„Nemyslím si, že by sis na to chtěla zvyknout.“

Samozřejmě chtěla říct Mujina.

„Je to dost strašidelný.“

„Ano. Ale žádné jiné neznám.“

„Jo, tak to s těmahle věcma chodí.“

Když už jsme u monster, moje upírka byla spíš… Ne, na tom vlastně ani nezáleží.

U lidí v tom není rozdíl.

Je to jen otázka obecné představy.

Čím hlouběji problém jde…

„Nějak tomu nerozumím, Hachikuji. Proč tak hodně chceš za svou mámou? Vážně nemůžu přijít na jakýkoli důvod.“

„Já myslela, že je normální, že děti chtějí vidět svou matku. Myslela jsem špatně?“

„No, ne…“

Měla pravdu.

Kdyby měla nějaký neobvyklý důvod, myslel jsem si, že bych přišel na to, proč potkala toho šneka, ale vypadá to, že neměla žádný opravdový důvod. Byla to jen spontánní a instinktivní touha, kterou nemůžete popsat slovy.

„Vy ještě žijete s rodiči, ne, pane Araragi? Proto to nemůžete pochopit. Je něco na lidech, kteří něco nemají, co lidi kteří mají nechápou. Lidi chtějí to, co nemají. Kdybyste už s rodiči nebyl, jsem si jistá, že byste je chtěl vidět, pane Araragi.“

„Možná že jo.“

Pravděpodobně ano.

Moje starosti byly někoho, kdo žil v luxusu.

–Právě proto jseš tak…

„Z mého pohledu, závidím těm, co mají oba rodiče, pane Araragi.“

„Chápu…“

„Jsem další [次] pod ovcí [羊] – závistivá [羨].“

„Chápu… Ale u obou to máš trochu špatně.“

Přemýšlel jsem nad tím, co by na to, jak se Hachikuji cítí, řekla Senjougahara. Potom jsem si ale uvědomil, že by k tomu pravděpodobně neměla nic. Nesympatizovala by s ní, i když k její situaci má mnohem, mnohem blíž.

Krab a šnek.

Vypadá to, že tyhle rodinné problémy směřovaly k takovým věcem.

„Z toho jak o nich mluvíte, začínám si myslet, že se svými rodiči moc dobře nevycházíte, pane Araragi. Mám pravdu?“

„No, ne, tak to ani není. Jenom…“

Nedořekl jsem, protože jsem si náhle uvědomil, že to není něco, co bych měl říkat dítěti. Ale už jsem o jejích problémech slyšel hodně, takže by nebylo správné se zastavit jen protože je dítě.

„Byl jsem vždycky dobrej.“

„Lhář.“

„Nelžu.“

„Vážně? Tak tedy ne. Lhaní je druh nářečí, věděl jste o tom?“

„Myslíš nářečí vesničanů z vesnice Ulhané?“

„Já jsem z Pravdomluv.“

„Aha. No, každopádně, nemluvil jsem tak příšerně slušně a dobře jako ty, ale dařilo se mi docela slušně studovat, docela slušně sportovat a ani jsem nedělal nic špatného. Taky jsem na rozdíl od ostatních kluků nerebeloval bezdůvodně proti svým rodičům. Byl jsem vděčný za to, že mě dobře vychovali.“

„Óóó! Velmi obdivuhodné.“

„Mám dvě malé sestry a s nimi to bylo stejné, takže jsme byli docela dobrá rodinka. Nicméně, když došlo k přijímačkám na střední, trochu jsem se přemohl.“

„Přemohl?“

„ . . . “

Překvapivě dobrá posluchačka.

Malé poznámky jako tahle vždycky potěší toho co mluví.

„Přinutil jsem se jít na přijímačky do školy, která byla mraky nad mojí úroveň… a prošel jsem.“

„Ale to je skvělá věc! Blahopřeji.“

„Ne, nic skvělého to nebylo. Kdybych se přinutil ji zkusit a nedostal bych se tam, všechno by bylo v pořádku. Ale já jsem tam nedokázal držet krok. Být pozadu ve škole pro chytrý není nic zábavného. A ještě k tomu, všichni, co tam chodí, jsou příšerně pilní a pečlivý. Lidi jako já a Senjougahara jsou výjimky.“

Aby si taková hromada pilnosti jako je Hanekawa Tsubasa udělala čas na studenta jako jsem já, musel jsem doopravdy být pořádná výjimka. Měla prostě přebytek dovedností, aby překryla moje neschopnosti.

„A tak se mi to, jaký hodný kluk jsem do té doby byl, vymstilo. Samozřejmě není žádná konkrétní událost, na kterou bych si mohl ukázat, a snažím se se svými rodiči udržovat atmosféru doma stejnou, ale pořád je mezi námi trapné ticho. A když se k vám něco takové dostaví, často to i s vámi zůstává. Proto jsme k sobě začali být tak příšerně ohleduplný. A…“

Moje sestry.

Mé dvě malé sestričky.

–Právě proto jseš tak…

„Protože jsem takový, cítím se, jako bych nijak nedospíval. Jako bych měl být navždy dítě a nikdy nedokázal dospět.“

„Dítě…“ řekla Hachikuji. „Takže jste stejný jako já.“

„Nemyslím si, že to máme stejný. Chci říct, že i když se vyvíjím tělesně, uvnitř zůstávám stejný.“

„Pane Araragi, Vy ale dokážete být k dámám sprostý. Možná na to nevypadám, ale jsem jedno z největších dětí ze třídy.“

„Pravda, tvoje prsa v sobě něco měla.“

„Co!? Tys na ně šahal!? Kdy ses mě dotkl!?“

Hachikujiny oči v šoku vyletěly z důlků.

Doprdele, to mi ujelo.

„Ehmm… V zápalu boje.“

„To je horší než když jste mě praštil!“

Hachikuji se schovávala s rukama na hlavě.

Muselo to pro ni být opravdu šokující.

„Ale víš… to nebylo naschvál! A bylo to jen na chvilku.“

„Jen na chvilku!? Vážně!?“

„Jo, a sáhl jsem si asi jen třikrát.“

„Tak to nebyla jen chvilka! A podruhé to už muselo být naschvál!“

„To není pravda! Byla to jen neblahá nehoda.“

„Vzali mi moje první ošahávání!“

„První ošahávání…?“

To se vážně tohle dneska říká?

Co jsem já byl malej, dnešní děti nás dost předběhli.

„Nemůžu uvěřit, že moje první ošahávání bylo před prvním polibkem. Udělal jste z Hachikuji Mayoi sprostou holku.“

„No jo, Hachikuji-chan, teď jsem si vzpomněl, já ti vlastně zapomněl dát ty peníze, co jsem ti slíbil.“

„Zrovna teď tohle neříkejte!“

Pořád se držíc za hlavu, Hachikujino celé tělo se svíjelo jako by jí pod šaty hodili sršeň.

Bylo to docela žalsotné.

„No tak, uklidni se. Je to pořád lepší, než kdyby ti tvůj první polibek vzal tvůj otec, ne?“

„To je ale naprosto normální.“

„Tak to je lepší, než kdyby tvůj první polibek byl se zrcadlem.“

„Žádná holka na světě něco takového nikdo neudělala.“

Jo.

V tom asi měla pravdu.

„Grrr.“

Jen, co jsem si myslel, že si sundává ruce z temena, vrhla svou klapající čelist na můj krk. Šla přesně po tom místě, kam mě kousla upírka o jarních prázdninách, takže mi po zádech vyjela husina. Nějak se mi podařilo udržet Hachikuji za ramena a zabránil tak příšerné tragédii.

„Grrrrrr,“ zahrozila, zatímco se mě snažila kousnout.

Připomenulo mi to postavu ze staré hry (tu, která byla kovová koule svázaná řetězem), když jsem se ji pokoušel uklidnit.

„K-klid, v klidu! Hodná holka.“

„Nechovej se ke mně jako k čoklovi! Nebo tím chceš říct, že jsem neposlušná čubka!?“

„Vůbec, to bych spíš řekl vzteklej pes!“

Její zuby vážně byly něco. Dokázala se zakousnout dostatečně silně, aby se vám dostala až ke kosti, a, i přestože většina z nich ještě byly mléčné, ani jeden jí nevypadl nebo se nerozkýval. Ne jen, že vypadaly dobře, taky byly silné.

„Pane Araragi, jste příšerně nestydatý! Neviděla jsem na Vás ani trochu výčitek na svědomí! Musíte přece něco říct na to, že jste ošahával jemné poprsí malé holčičky!“

„…Dík?“

„Ne! Chci omluvu!“

„Jo, ale bylo to uprostřed zápasu. Byla to jasně jen okolnost vyšší moci. Vlastně bys měla být ráda, že to byla jen prsa. A ještě k tomu, jak říkala Hanekawa, byla to tvoje vina, žes mě kousla.“

„Tohle není o tom, koho to byla vina! I kdyby to bylo kvůli mně, pořád jsem prodělala příšerný šok! Vyspělý muž se omluví ať to byla jeho chyba nebo ne, když je před dívkou, která utrpěla šokem!“

„Vyspělý muž se neomlouvá,“ řekl jsem hlubokým hlasem. „Snižuje to cenu jeho ducha.“

„To je tak cool!!!“

„Nebo snad chceš říct, že mi neodpustíš, dokud se neomluvím? Říkat, že někomu odpustíš až se omluví, není shovívavé, když nemají nižší postavení.“

„A teď mě kritizujete!? Jak se opovažujete odmlouvat, když Vy jste tu zločinec. Teď jste mě vážně naštval. Jsem něžná, ale když do mě pořád budete šťouchat, udělám z vás boxovací pytel!“

„Co má na tom být něžné?“

„A neodpustím Vám i když se omluvíte.“

„Co na tom vůbec záleží? Není to jako bys tím něco ztratila.“

„Á! Proč z ničeho nic vzdorujete, pane Araragi!? Co? A tohle není o tom, jestli jsem něco ztratila! Nemluvě o tom, že se pořád vyvíjej, takže něco z nich ztratit by byl obří problém!“

„Říká se, že když je masíruješ, tak rostou víc.“

„Jen kluci věří takovým pověrám!“

„Ze světa se vážně stalo nudné místo…“

„Co? Pane Araragi, Vy jste masíroval holkám prsa jako maniak jen kvůli té pověře? Jste příšerný!“

„Bohužel, nikdy se mi k tomu nenaskytla příležitost.“

„Aha, takže jste panic.“

„ . . . . “

Ví tahle malá školačka o čem mluví?

Myslel jsem, že nás tyhle děti předběhli, ale tohle je už velká dálka.

Svět není nudný; je příšerný…

Oplakával jsem trend, který tahle mladší generace ukazovala, ale když jsem nad tím tak přemýšlel, o těchhle věcech jsem v páté třídě taky už věděl. Tak prostě ta nejistota o mladších generacích bývá.

„Grr! Grrr! Grrrrrrrr!!!“

„Au, ne, p-přestaň! Vážně mi takhle ublížíš!“

„Ošahával mě panic! Byla jsem poskvrněna!“

„Nezáleží na tom, kdo tě osahával!“

„Chtěla jsem aby můj první byl zkušený! Ale místo toho jsem dostala Vás! Můj sen je zničen!“

„Co to máš za neskutečné představy!? Zrovna jsem se začínal cítit provinile a teď je to všechno pryč!“

„Grr! Grrrrr!!!“

„Ááá! Dost už toho! Možná jsem měl pravdu, když jsem řekl, že jsi vzteklý psisko! Do háje s tebou a s tou tvou krátkou ofinou a s kousáním! Osahám tě všude tak silně, že přestaneš myslet na nějaký poprvé a polibky a podobný hovadiny!“

„Ááááá!?“

V tu chvíli jste mohli být svědkem středoškoláka, který se přestal ovládat a blížil se k malé páťačce, aby ji za pomoci své mnohem větší síly mohl sexuálně zneužít. Chci věřit, že to jsem nebyl já.

Což jsem samozřejmě byl.

Naštěstí Hachikuji Mayoi vzdorovala silněji než jsem očekával, takže jsem skončil jen se škrábanci a kousanci po celém těle a naše výměna útoků se nedostala ke svému závěrečnému cíli. Pět minut potom seděla na lavičce malá holčička a středoškolák beze slov, zhluboka vydechujíc a promoklí potem.

Měl jsem žízeň, takže jsem se začal dívat okolo po blízkém automatu.

„Omlouvám se…“

„Jo, já tobě taky…“

Oba jsme si prominuli.

Nebyl to moc pěkný kompromis.

„Vypadáš na rvaní docela zvyklá, Hachikuji.“

„Ve škole se často peru.“

„Až takové rvačky? No jo vlastně. Na základce ani moc nezáleží jestli jsi kluk nebo holka. Ale na holku je tohle stejně pořád dost drsný…“

A přesto měla tak inteligentní vzhled.

„Vy sám na tohle vypadáte zvyklý, pane Araragi. Asi takovéhle souboje musí být běžné pro středoškolní delikventy.“

„Nejsem delikvent. Jen jsem ve škole pozadu.“

Opravovat takový rozdíl mi připadalo zbytečné.

Prakticky jsem si tím jen ubližoval.

„Je to škola připravující na univerzitu, takže neskončíš jako delikvent jen protože nestačíš držet tempo. Žádné party delikventů u nás ani nemáme.“

„Ale v mangách a podobně jsou předsedové studentské rady na elitní škole potají příšerně špatný. Čím chytřejší jsou, tím krutější z nich budou delikventi.“

„To je jeden ze stereotypů, který ignoruje realitu. Jen jsem zvyklý se rvát kvůli svým sestrám.“

„Aha, Vaše mladší sestry. Říkal jste, že máte dvě, že ano? Jsou stejně staré jako já?“

„Ne, obě už brzo půjdou na střední. Ale mentálně by mohly být na tvojí úrovni. Jsou dost dětinské.“

Samozřejmě, ani ony mě nekousají,

Jedna dělá karate, takže naše souboje dokážou dopadnout docela vážně.

„Možná byste si spolu rozuměly. Ne že by měly rády děti; spíš jsou samy ještě děti. Mohl bych tě jim představit, jestli chceš.“

„Ne, to nemusíte.“

„Na to jak slušně mluvíš, jsi docela stydlivá. Na tom teda není nic špatně… Tyhle hádky asi většinou končí tím, že se jedna strana omluví.“

V dnešní hádce šlo o sílu vůle.

Taky skončí, až se omluvím.

A to jsem věděl.

„Děje se něco, pane Arararagi?“

„Tentokrát to ra navíc bylo uprostřed.“

„Promiňte, zakoktala jsem.“

„Ne, to bylo naschvál.“

„Zakoktatala jsem.“

„Nebylo to naschvál!?“

„Nedá se tomu pomoct. Všichni něco někdy řeknou špatně. A nebo jste snad od narození říkal všechno dobře, pane Araragi?“

„To nemůžu vědět, ale vím že jména lidí vyslovuju dobře.“

„Dobrá, tak řekněte Nenaoleluleli Tělulie Naolelulililá třikrát za sebou.“

„Ani tys to neřekla správně.“

„To né, Nenaoleluleli zní tak nestydatě!“

„Tys to řekla, já ne.“

„To né, Tělulie zní tak úchylně!“

„To nevím proč…“

Byla to celkem příjemná konverzace.

„A vůbec, není to těžší říct Naolelulililá?“

„Nalalalalalá!!!“

„ . . . . . . “

Všechno to koktání ji rozhodně dobře zabavuje.

„Tak, stalo se něco, pane Araragi?“

„Ne, ani ne. Jen jsem přemýšlel nad tím, jak se mám omluvit sestrám, a trochu mě to zdeptalo.“

„Omlouvat se? Taky jste je ošahával?“

„Svoje sestry neosahávám.“

„Takže pan Araragi ošahává malé holčičky, ale ne svoje sestry. Chápu. To už je nemravné.“

„Óóó? To si ale troufáš, něco takového říkat. To je skvělá ukázka vytržení z kontextu, abys někoho mohla pošpinit.“

„Nic jsem z kontextu netrhala.“

Doopravdy, nevytrhla. Dokonce jsem pro ni sám připravil perfektní kontext, takže jsem se pravděpodobně měl dost omlouvat.

„Promiňte, řeknu to jinak. Takže pan Araragi ošahává malé holčičky, dokud jim není patnáct.“

„Tenhle ten tvůj pan Araragi, o kterým mluvíš, zní jako nějaký příšerný lolicon. Rozhodně není někdo, s kým bych se chtěl bavit.“

„Skoro to vypadá, že se pokoušíte říct, že nejste lolicon.“

„To protože to taky říkám.“

„Slyšela jsem, že pravý lolicon si o sobě nemyslí, že je pedofil. To protože vidí nevinné malé holčičky jako dospělé ženy.“

„To je ale zbytečná malá znalost…“

Informace, které byste nikdy nepotřebovali vědět, jen plýtvají místem v mozku.

A taky to nebylo něco, co jsem se chtěl naučit od holky ze základní školy.

„Ale každopádně, nechápu proč by to, že jsou Vaše sestry, mělo zabránit nehodám při rvačkách.“

„Nechce se mi o tomhle už mluvit. Prsa mých sester se nepočítají jako prsa. Počítají se ještě méně než prsa holky ze základní školy. Prostě to tak ber.“

„Tak to je cesta prs. Vezmu si tuto znalost k srdci.“

„Prosím, k srdci si to nedávej. Nikdy. Každopádně, dostali jsme se do malé hádky, když jsem dneska odcházel. Nepoprali jsme se. Bylo to jen argumentování. Myslím si, že bych se měl omluvit, i když jsem nic špatného neudělal. Jen co se omluvím, tohle všechno skončí. Vím, že to musím udělat.“

„Ano, to musíte,“ přikývla Hachikuji s výrazem mudrce v obličeji. „Moji rodiče se pořád hádali. Nikdy si neublížili, jen se dohadovali.“

„Takže proto se rozvedli.“

„Jsem jen jedináček, takže o tom nemůžu nic vědět, ale podle všeho si spolu předtím dost rozuměli. Před svatbou do sebe podle všeho byli příšerně zamilovaní. Já jsem je takhle ale nikdy neviděla. Pořád se jenom hádali.“

I přes to Hachikuji nečekala, že se rozvedou.

Ani o rozvodě nikdy neuvažovala. Myslela si, že rodiny mají zůstat spolu navždy. Ani nevěděla, že něco jako rozvod je možný.

Nevěděla, že od sebe její rodiče odejdou.

„Ale to je naprosto normální,“ pokračovala. „Lidi se nedohodnou, lidi se hádají. Lidi na sebe vyjedou, zamilují se do sebe a postupně na sobě začnou něco nenávidět. Všechno je to naprosto normální. Proto měli trochu víc zapracovat na tom, aby pořád milovali to, proč se do sebe zamilovali.“

„Zapracovat aby milovali co milovali? Nebudu říkat, že to je neupřímné, ale rozhodně to nezní moc nevinně. Zní to, jako by láska byla něco, na čem se jednoduše jen potřebuje těžce pracovat.“

„Ale pane Araragi,“ řekla Hachikuji aniž by se vzdávala. „To čemu říkáme láska je něco hodně proaktivního.“

„Jo, to asi jo.“

Měla pravdu.

Možná že to bylo něco, na čem se musí pořádně zapracovat.

„Když nenávidíte nebo vás unavuje něco, co milujete, to je hodně bolestivé. Je to strašně nudné. Normálně to, co milujete na 10%, začnete nenávidět na 20%. To je prostě smutné.“

„Máš svoji matku hodně ráda, co?“ zeptal jsem se Hachikuji.

„Ano, to mám. Samozřejmě, otce miluji taky. Chápu jak se cítí a chápu, že nechtěl, aby to skončilo takhle. Kvůli tomuhle všemu to měl dost těžké. I když musel být Daikokuten jen pro jednu rodinu.“

„To tvůj otec byl jeden ze Sedmi bohů štěstí…?“

Její otec asi byl skvělý člověk.

To muselo v hodně věcech pro ni být těžké.

„Moji rodiče se hádali a nakonec se rozešli, ale miluje je oba.“

„Hmm, chápu.“

„A proto se tím tak trápím.“

To jak Hachikuji shlédla dolů doopravdy vypadalo ustaraně.

„Můj otec vážně začal matku nenávidět. Ani mi ji nedovolí vidět. Nemůžu jí volat a řekl mi, že za ní nikdy nemůžu jít.“

„ . . . . . “

„Bojím se, že jestli ji už nikdy neuvidím, tak na svou matku zapomenu a přestanu ji milovat.“

A proto

Proto se vydala až tak daleko do města.

Ani neměla pořádný důvod.

Prostě jen chtěla vidět svoji matku.

„…Šnek, hm?“

Vážně, proč si nemůže splnit i tak malý sen?

Co je na tom špatného?

Nevím toho moc o monstrech a ztraceném volečkovi, ale nemohl jsem přestat přemýšlet nad tím, proč by se ten šnek stavil Hachikuji do cesty.

Nemohla dosáhnout svého cíle.

Mohla jen bloudit.

…Hm?

Když nad tím přemýšlím, Oshino řekl, že ztracený voleček je podobný Senjougahařinýmu krabu. Co tím myslel? Ten krab se nesnažil přinést Senjougahaře neštěstí. Způsobilo jí to neštěstí, ale to jen protože, svým způsobem, přesně to Senjougahara chtěla.

Ten krab jí jen splnil přání.

Jestli tohle je podobné, co to má znamenat? Co když ten šnek, kterého Hachikuji potkala, se nesnaží jí zabránit dostat se domů?

Co když jí jen plní přání?

Ale v tom případě, o co se ten šnek snaží?

Co Mayoi chce?

Takhle to skoro vypadá, jako by Hachikuji nechtěla ztraceného volečka odehnat.

„ . . . . . “

„Děje se něco, pane Araragi? Proč na mě tak zíráte? Začínám se červenat.“

„Ó… to já jen…“

„Jestli se do mě zamilujete, jen se spálíte.“

„…Co je to za větu?“

Počet mých bezvýznamných elips se zvyšoval.

„Jak můžete sám vidět, jsem cool biz, takže říct něco tak cool ode mě zní dobře.“

„Je jasné, žes chtěla říct ‚cool beauty‘, ale ještě krom toho… ani si nemůžu vybrat, na co mám poukázat první. Vlastně, když jsi tak ‚cool‘ proč bych se měl spálit?“

„Hm, to máte pravdu,“ přiznala Hachikuji s vážným výrazem. „V tom případě, když se do mě zamilujete, dostanete nízkoteplotní popáleniny.“

„ . . . . . . “

„Né, to bylo tak trapný!“

„A pořád je to příliš horký, aby to bylo cool.“

Znělo to jako by měla teplotu termoforu.

Zněla jako vážně hodný člověk.

„Á, už vím. Musím prostě myslet mimo krabici. Pane Araragi, musím jen změnit svou frázi na něco jiného. Titul cool holky pro mě prostě není. Musím se zbavit ztrát a změnit to.“

„Aha. Jo, když to uděláš, dostaneš se blíž něčemu jako jsou fráze postav. Vlastně se to tak normálně dělá. Je to asi tak běžné jako titulní stránka v druhé kapitole mangy, ve které už píšou, jak je populární. Dobře, si to otestujeme. Měníš cool, takže…“

„Budu si říkat hot holka.“

„To jsem si oddech.“

„To zní, jako bych byla vážně dobrý člověk!“

Jen jak skončila se svou přemrštěnou reakcí, Hachikuji si něco uvědomila.

„Pane Araragi, Vy se snažíte změnit téma.“

Tak mě konečně prokoukla.

„Pane Araragi, ptala jsem se, proč jste na mě tak zíral. Neříkejte mi, že jste se do mě opravdu zamiloval.“

„ . . . . . “

Vůbec přese mě ani matně neviděla!

„Nemám moc ráda, když na mě lidi zírají, ale musím uznat, moje nadloktí je dost atraktivní.“

„To je podivně konkrétní.“

„Ach, Vy nic necítíte? I když se podíváte na tohle nadloktí? To nevidíte krásu toho tvaru?“

„Tvoje tělo má krásný tvar?“

Možná tak krása zdraví.

„Á, schováváte svůj stud! Dokážete být překvapivě roztomilý, pane Araragi. Hm, musím Vám to řádně vysvětlit. Jestli chcete, můžete si tu znalost nechat. Možná i budu vydávat lístky s číslama.“

„Promiň, ale nemám zájem o takového prcka jako jseš ty.“

„Prcek!“

Hachikuji na mě civěla očima, které vypadaly, jako by každou chvíli vypadly z důlků

Pak se její hlava začala viklat, jako by trpěla anémií.

„Příšerně urážlivý výraz… Je to tak strašný, že by to brzy měli zakázat…“

„V tom možná bude něco pravdy.“

„To mi dost ublížilo. Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že jsem jedna z největších ve třídě! Opravdu dokážete být příšerně hrubý, pane Aničlověk Anizvíře.“

„Ani-člověk? To si to ještě pamatuješ? A já si zas myslím, že tohle by měli zakázat první.“

„Tak to změním na Skoro-člověk.“

„To zní, jako bych už ani nebyl člověk!“

Jako někdo, koho napadl upír a teď byl polo-nesmrtelný, tohle nebylo něco, o čem bych chtěl žertovat. Zasahovalo to trochu příliš blízko skutečnosti.

„Dobrá, dobrá. Prostě musíme zase myslet mimo krabici, pane Araragi. V tomhle případě musíme změnit ten výraz na cizí slova. Když něco lidi uráží, tak to nevyhnutelně zakážou. Ale když se zakáže japonské slovo, nastoupí místo něho cizí a bude se říkat pořád.“

„Aha. Je pravda, že cizí slova většinou mají jemnější nuance. Například jak lolicon zní mnohem líp než pedofil. Tak jo, zkusíme to. Jestli to změníme na angličtinu, z prcka a Ani-zvířete se stane…“

„Shorty and the Not-beast.“

„Sakra, narazili jsme na začátek nové éry!“

„Ano! Už v tom vidím tu krásu!“

Byli jsme ale bolestivé duo.

„Každopádně, beru zpět toho prcka… Dokonce bych spíš řekl, že jsi na páťačku vážně něco jiného.“

„To mluvíte o mých prsou?“

„Mluvím o tobě celé! Ale i tak, stejně nejsi dost vyvinutá, abych tě považoval za něco víc než holku ze základky. Nejsi nějaká super základoškolačka.“

„Aha. Asi v očích středoškoláka, malá holka jako jako jsem já, musí být pořád strochá.“

„Je pravda, že jsi občas dost drsná.“

Nechtěl jsem to říct přímo, ale byla dost vyspělá. V hodně směrech.

A jsem si dost jistý, že chtěla říct plochá, ne strohá.

„Takže, pane Araragi, proč jste se na mě díval s tak vášnivým pohledem?“

„Jen jsem… Počkat, vášnivým?“

„Když jste se na mě tak koukal, cítila jsem jak mi buší bránice.“

„To byla škytavka.“

To bylo komplikovaně připravené.

Musela zkoušet moje schopnosti v našem komickém duu.

„Každopádně, nic to nebylo. Nemusíš nad tím přemýšlet.“

„Ach. Jste si jistý?“

„Jo… asi.“

Bylo to ve skutečnosti obráceně?

Přes to, co říká, hluboko uvnitř doopravdy svou matku nechce vidět? Nebo vážně chce, ale bojí se, že jí matka odmítne? Možná jí už řekla, ať k ní nechodí. Z toho, co mi pověděla o své rodinné situaci, dá se tomu lehce věřit.

Kdyby to byla pravda, ta situace by se nemohla vyřešit snadno.

To bych si myslel, i kdybych neměl Senjougaharu jako příklad.

„…Cítím tu další holku.“

Senjougahara Hitagi se z ničeho nic vynořila.

Přijela do parku na mém horském kole.

Už si na něj zvykla. Je vážně dost obratná.

„A-áh, přijela jsi rychle, Senjougaharo.“

Její návrat jí trval polovinu toho, co strávila cestou k Oshinovi.

Stalo se to tak náhle, že jsem neměl čas na to být překvapený.

„Několikrát jsem špatně zatočila, když jsem tam jela.“

„Jo, ta doučovací škola se překvapivě těžce hledá. Asi jsem ti vážně měl nakreslit mapu.“

„Po tom, jak hodně jsem se chvástala, se cítím trochu trapně.“

„Jo vlastně. To že nemáš tak hroznou paměť jako já…“

„A teď jsi mne zostudil, Araragi. Vážně musíš být monstrum, aby sis takhle vychutnával cizí neštěstí.“

„Neudělal jsem nic! Tohle byla tvoje vlastní chyba!“

„Nevěděla jsem, že jsi jeden z těch, které vzrušují ponížené holky, Araragi. Ale to ti prominu. Tohle je pro zdravé chlapce očekávané.“

„Ne, řekl bych, že to rozhodně zdravý není!“

Když jsem nad tím přemýšlel, vzpomněl jsem si na to, jak Oshino říkal něco o bariéře okolo té školy, takže jsem možná vážně měl jít já.

Nicméně, Senjougahara Hitagi troufale hrála roli ponížené strany. Pochyboval jsem ale, že ji to doopravdy ztrapnilo. Po té zmínce o úchylce na ponížení jsem se já cítil nejvíc trapně.

„Příjmu tě jakého jsi, Araragi. Protrpím si vším, co bys mi mohl udělat.“

„Nepředstírej z ničeho, že jsi pravý opak svojí obvyklý postavy! Nic dobrýho ti to nepřinese! Rozsah tvého charakteru se už nijak rozšířit nedá! A jestli to děláš pro moje dobro, tak bys mě místo toho spíš měla varovat, když dělám něco, co je i jen trochu nezdravé!“

„Pravda je, že jsem to neřekla pro tvoje dobro, Araragi.“

„Já to věděl!“

„Když mne to pobaví, tak to udělám.“

„Přesně, taková jseš!“

„A taky, Araragi, abych byla upřímná, párkrát špatně zatočit nebylo to jediné, co mne spoždilo. Také jsem se zastavila na oběd.“

„Měl jsem pravdu. Ty vážně nejsi někdo, kdo by zradila svoje očekávání, co? No, to je v pořádku. Bylo to tvoje rozhodnutí.“

„Snědla jsem dost i za tebe.“

„Á, aha. …Dík.“

„Není za co. Cítím tu pach další holky.“ Po té nejmenší možné odpovědi na moje poděkování, Senjougahara se vrátila ke své původní replice. „Byl tu ještě někdo?“

„No…“

„Podle té vůně… Řekla bych, že to byla Hanekawa-san.“

„Co? Ty to poznáš?“

Byl jsem upřímně překvapen.

Myslel jsem si, že to jen odhadla.

„Tou vůní… To myslíš makeup? Ale ani bych neřekl, že na sobě měla makeup…“

Přece jen na sobě měla svoji školní uniformu. Jak ji znám, tak si zakázala i pomádu na rty, když ji má na sobě. Když nosí tu uniformu, Hanekawa by nikdy ani nehodou neporušila školní řád. Byla jako důstojník ve vojenské uniformě.

„Mluvím o vůni jejího šampónu. Hanekawa je jediná v naší třídě, která si kupuje tuhle značku.“

„Co, vážně? Holky něco takového dokážou vycítit?“

„Do určité míry,“ řekla Senjougahara jako by to měla být samozřejmost. „Prostě to ber stejně jako jak ty poznáš holku podle tvaru jejích boků a zadku.“

„Nepamatuju si, že bych někdy takovou schopnost použil.“

„Co to? Ty to nedokážeš?“

„Nepředstírej překvapení!“

„Ale to si nepamatuješ, cos mi předtím řekl? ‚Máš vynikající boky, perfektní pro porod, to z tebe rozhodně budou pěkné, zdravé děti. Ueh heh heh heh‘.“

„To byl jen nějakej starej úchyl!“

A ještě k tomu, muselo by se stát něco opravdu výjimečného, abych se zasmál takhle děsivě. Nemluvě o tom, že neměla boky perfektní pro porod.

„Takže, byla tu Hanekawa-san.“

„ . . . . . “

Bál jsem se.

Chtěl jsem utéct.

„Jo, byla. Už ale odešla.“

„Tys ji sem zavolala, Araragi-san? Ona vlastně žije tady někde poblíž. Volal jsi ji pro pomoc, aby nám ukázala cestu?“

„Ne, nevolal jsem jí. Jen šla okolo. Stejně jako ty.“

„Hmm. Stejně jako já, říkáš?“

Stejně jako já.

Senjougahara zopakovala ta slova.

„Takové zřejmě ty náhody budou. Když se najde jedna, další může lehce přijít. Řekla něco Hanekawa?“

„O čem?“

„O čemkoliv.“

„…Ani ne. Jen jsme prohodili pár slov, pohladila Hachikuji po hlavě a odešla do knihovny… Ne, vlastně to nebyla knihovna. Někam ale šla.“

„Pohladila po hlavě… Hmm. Aha. No, od Hanekawy to asi není tak překvapivé.“

„Myslíš tím, že má ráda děti? Na rozdíl od tebe.“

„Je pravda, že jsme si s Hanekawou celkem rozlišené. Ano, není jako já. Vůbec ne. Teď mne omluv, Araragi.“

Senjougahara potom naklonila svou tvář k mé. Na chvilku jsem se divil, co dělá, ale nakonec se ukázalo, že mě jen očichávala. A nebo spíš, snažila se najít…

„Hmm.“

Ukročila zpět.

„Nevypadá to, že byste tu měli milostnou scénu.“

„…Co? To jsi kontrolovala, jestli jsme se tu s Hanekawou objímali? To taky dokážeš vycítit silu vůně? To je úžasné.“

„To vůbec ne. Teď jsem si zapamatovala tvůj pach, Araragi. Měl bys počítat s tím, že odteď budu sledovat každý tvou pohyb.“

„Nejsem si jistý, jestli s tím souhlasím…“

Pochyboval jsem, že by to normální člověk doopravdy dokázal. I kdyby Senjougahara měla čich silnější než ostatní, tohle se mi nezdálo moc pravděpodobné.

Počkat, to se na mně v našich dvou zápasech neodřela vůně Hachikuji? Senjougahara viděla ten první souboj, takže by o něm měla vědět, i když jsme se o tom nezmiňovali. Možná Hachikuji používá šampóny bez vůně. No, na tom stejně nezáleží.

„Tak, Senjougaharo, řekl ti Oshino všechno, co potřebujeme vědět? Rychle, jen mi řekni, co musíme udělat, abychom ji dostali k jejímu cíli.“

Abych byl upřímný, nemohl jsem Oshinova poslední slova dostat z hlavy.

–Samozřejmě, jen jestli ti Tsundere-chan řekne všechno.

Právě proto jsem po ní tak usiloval, když jsem se jí ptal. Hachikuji se dívala na Senjougaharu s ustaraným výrazem.

A konečně, Senjougahara řekla: „Vypadá to, že jsme to brali obráceně, Araragi. Pan Oshino řekl, že se ti mám za něco omluvit.“

„Co? Proč měníš téma? Vážně umíš otočit směr konverzace. Co myslíš tím obráceně? A za co se mi máš omlouvat?“

„Abych si vypůjčila slova pana Oshina,“ pokračovala přesto Senjougahara. „I kdyby existovala jen jedna pravá skutečnost, z dvou různých úhlů pohledu je možné dojít k jinému závěru. V těch případech je nemožné určit který úhel je správný. Není možné vědět, jestli máš pravdu.“

„ . . . . . “

„Ale je pořád špatně si jednoduše říct, že nemáš pravdu. Doopravdy dokáže vidět přímo skrz tebe. Nesnáším ho.“

„O čem to mluvíš? Nebo spíš, o čem to mluvil Oshino? Nechápu, co to má dělat s touhle situací.“

„Vypadá to, že zbavit se toho šnečka – té ztracené krávy – je docela jednoduché, Araragi-san. Když to vysvětlíš ve slovech, je to skoro příliš jednoduché. Pan Oshino řekl, že jsi ztracený, protože jdeš s tím šnečkem. A tak, když toho šneka opustíš, už nebudeš ztracený.“

„Jsi ztracený… protože jdeš s tím šnekem?“

Bylo to tak prosté, že jsem tomu nerozuměl. Připadalo mi to, jako by tomu něco chybělo. Dokonce to znělo, jako by to Oshino v místech řekl špatně. Podíval jsem se na Hachikuji, ale nebyla na ní vidět žádná odezva. Avšak, její těsně sevřené rty dávaly dojem, že Senjougahařina slova na ní nějaký dojem měla.

Neřekla nic.

„Žádné vymítání ani prosby nejsou nutné. Tohle není příklad posednutí nebo zásahu do života. Je to stejné jako s mým krabem. A v případě tohoto šneka se ve skutečnosti zaměřuje na toho, kdo k tomu monstru přistoupil. Není to něco, co by se stalo podvědomě nebo nevědomě. Je to něco, co se stane pouze v plné vůli zaměřeného. Náš terč se pouze drží toho šneka. Ten terč následuje šneka z vlastní vůle. Proto je ztracený. Takže, náš Araragi jenom musí toho šneka nechat být.“

„Ale, to já ne. Mluvíme tady o Hachikuji. A nedává to smysl. Hachikuji nechce toho šneka následovat. Není možný, že by chtěla.“

„Jak jsem řekla, měli jsme to obráceně.“

Senjougahařin tón se změnil. Byl to její obvyklý monotónní hlas. Nevycítil jsem z něho žádné emoce.

Žádný cit ve tváři.

Nějak se zdála mít špatnou náladu.

Příšerně špatnou.

„Monstrum, které známe jako ztraceného volečka, ti nezabrání dostat se k tvému cíli. Zabrání ti se vrátit z tvého cíle.“

„V-vrátit se?“

„Spíš ti brání cestu zpět než cestu někam.“

Není na cestě k cíli. Leží na cestě zpět?

Vrátit se… kam?

Domů?

Z návštěvy a… Z příjezdu?

„Co? Ale to nedává smysl. Chci říct, samo o sobě to má smysl, ale Hachikuji se nesnaží vrátit se domů. Chce se dostat k Tsunadovým.“

„A proto se ti musím omluvit, Araragi. Ale nejdřív mne nech vysvětlit proč jsem to udělala. Nikomu jsem nechtěla ublížit a nevěděla jsem, co tím dělám. Pouze jsem si řekla, že já nemám pravdu.“

„ . . . . . “

Vůbec jsem ji nechápal.

Ale poznal jsem, že to mělo nějaký příšerně důležitý význam.

„Ale můžeš mi to mít za zlé? Přes dva roky se mnou něco bylo špatně. Vrátila jsem se do normálního stavu teprve minulý týden. Je jen přirozené, že bych měla za to, že já jsem ta, která se mýlí, když se něco stane.“

„Ehm, Senjougaharo?“

„Stejně jako s mým krabem, ztracený voleček se objevuje před tebou z dobrého důvodu. A proto se to objevilo před tebou, Araragi.“

„Už jsem ti několikrát řekl, že se ten šnek objevil před Hachikuji, ne přede mnou.“

„Hachikuji-chan, tak se jmenuje?“

„ . . . . . “

„Araragi, měl jsi trapný Den matek, pohádal jsi se se svými sestrami a teď se nechceš vrátit domů. Problém s touhle tvou Hachikuji je…“

Senjougahara ukázala k Hachikuji.

Nebo to aspoň předpokládám, že chtěla.

Ve skutečnosti ukazovala úplně špatným směrem.

„Nikoho tu nevidím.“

„ . . . . . “

Otřesený jsem se podíval na Hachikuji.

Byla to malá, inteligentně vypadající holka.

Její ofina byla akorát krátká tak, že jsem viděl její obočí, a měla culíky.

Taky měla na zádech obří, kulatý ruksak.

Trochu mi připomínala malého šnečka.

007

Před dávnými časy… No, nebylo to tak dávno. Asi před deseti lety. Každopádně, v tu dobu se přibližoval konec vztahu jednoho páru.

Jeden muž a jedna manželka. To dalo pár. Jednou jim všichni okolo nich záviděli a nikdo nepochyboval, že by spolu nežili šťastně až do smrti. Nicméně, jejich manželství nakonec bylo jedno z těch krátkých. Nevydrželo jim ani deset let.

Nemyslím si, že by to byla otázka správnosti.

Takové seběhnutí událostí je celkem normální.

Ten pár měl mladou dceru. To bylo taky normální. Následkem hádky, kterou nesnesu přeříkat, ta mladá dcera připadla svému otci.

Po těch dlouhých, vleklých problémech, vztah toho páru nejen skončil. Příšerně selhal. Kdyby žili spolu ještě jen jeden rok, mohli by se i pokusit jeden druhého zabít. A ke konci musela matka otci zapřisáhnout, že se se svou dcerou už nikdy znovu neuvidí. Nezáleželo na tom, co řekly zákony.

Z poloviny ji donutil to slíbit.

Ale, jejich dcera se zamyslela.

Byla doopravdy donucena?

Ona musela taky otci slíbit, že se se svou matkou nikdy neuvidí. A ta dcera si řekla: Její matka začala nenávidět otce, kterého určitě předtím strašně milovala. Takže, je možné, že by mohla nenávidět i ji? Proč by něco takového jinak přísahala? I když ji napůl donutil otec, co ta druhá půlka? Ale zároveň i ona sama složila stejný slib. Také musela přísahat, že svou matku neuvidí.

To bylo vše.

Jen protože byla její matka.

Jen protože byla její dcera.

To neznamenalo, že by jejich vztah musel vydržet navěky.

Ať je donutil nebo ne, ta slova se nedají vzít zpět, když je jednou zapřísahaly. Dceři řekli, že mluvit o svých vlastních činech s pasivním tónem je nevychované. Řekla jí to sama matka.

Potom si ji vzal otec do péče.

Přiměli ji opustit příjmení své matky.

Nicméně, tyhle pocity se vytratily.

I smutek se ztratil.

Nakonec je čas všem stejně laskavý.

Byl tak laskavý, až to bylo kruté.

Čas plynul a dcera zestárla z devíti na jedenáct.

Byla vyděšená.

Uvědomila si, že si už nemůže vzpomenout na obličej své matky. Ne, nebylo to tak, že si na ni nemohla vzpomenout. To dokázala bez problémů. Nebyla si ale už jistá, že ta osoba, kterou v hlavě viděla, byla její matka.

Byla to ta samá žena, kterou viděla na fotkách.

Už nevěděla s jistotou, jestli ta žena na fotkách, které potají schovávala, doopravdy byla její matka.

Čas.

Čas dokázal jakýkoliv pocit smazat.

Každý pocit mohl vyblednout.

A tak…

se dcera vydala setkat se se svou matkou.

Byla to druhá neděle května toho roku.

Byl Den matek.

Samozřejmě o tom svému otci neřekla. A ani předem nekontaktovala svou matku. Ta dcera neměla ani ponětí, v jaké situaci její matka byla.

Co když ji její matka nenáviděla?

Co když si její matka o ní myslela, že je otravná?

A nebo co když… zapomněla?

To by bylo příšerné.

Popravdě, ta dcera o tom neřekla nikomu – ani svým kamarádům – aby se mohla v poslední chvíli rozhodnout, že na svůj plán zapomene a mohla se vrátit zpátky domů.

A tak vyrazila za svou matkou.

Úhledně si svázala vlasy do culíků a naplnila svůj oblíbený batoh starými vzpomínkami. Doufala, že jimi svou matku potěší. Jen co vyrazila, stiskla papírek s adresou v ruce, aby se ujistila, že ho neztratila.

Ta dcera ale nikdy nedorazila.

Nikdy se nedostala k domu své matky.

Proč?

Proč?

Vážně… proč?

Svítila mi zelená…

„Ta dcera jsem byla já,“ vysvětlila Hachikuji Mayoi.

Nebo to spíš bylo přiznání než vysvětlení.

Její výraz prosící za odpuštění a to jak vypadala, že by se každou chvíli mohla sesypat do pláče, mi v hlavě nechalo jen to slovo.

Senjougahara mě sledovala.

Její výraz se nezměnil.

Opravdu neukazovala svoje emoce ve tváři.

Určitě něco v té situaci musela cítit.

„Takže jsi byla ztracená a od té doby jsi bloudila?“

Hachikuji neodpověděla.

Ani se na mě nepodívala.

„Ta, co se nemohla dostat ke svému cíli teď brání ostatním, aby se vrátili domů. Pan Oshino to neřekl, ale hádám, že je něco jako duch strašící v jedné určité oblasti. Takové vysvětlení by pro amatéry jako jsme my mělo být dostačující. Cesta tam a cesta zpátky. Tam a zpět. Pouť a návrat. To Oshino řekl o Hachikuji.“

Ztracený voleček.

Proto se tomu říkalo voleček, který se ztratil a ne něco co vedlo lidi na scestí.

Proto se tomu nedalo říkat jinak.

Ten přízrak samotný byl ztracený.

„Ale… co ten šneček?“

„Poslouchej,“ řekla Senjougahara jako by mě lehce kárala, „Musel se z ní stát šnek po tom, co umřela. Oshino přímo neříkal nic o strašení v určité oblasti, ale řekl, že je duch. To tím zřejmě myslel.“

„Ale to…“

„Ale myslím si, že právě proto není jako normální duch. Je jiná než co my bereme jako ducha. A také je jiná než ten krab.“

„Ale…“

Ale dávalo to smysl. Stejně jako že se tomu říkalo voleček, ale doopravdy to voleček není, tak i jak tomu říkala šneček, neznamenalo, že to bylo ve formě šneka. Vzala na sebe omylem podstatu příšery.

Jméno představuje tělo.

Podstatu toho, čím je.

–Ne všechno, co vidíš, je pravý. A to, co nevidíš, taky nemusí být pravý, Araragi-kun

Hachikuji Mayoi.

Hachikuji ztracená.

Mayoi [迷い] jako ztracená původně vzniklo z představy o osnově a útku třepících se do sebe. Proto jedno kanji pro Mayoi mělo v sobě radikál nitě [糸] a používalo se jako silný klam, který zabraňoval mrtvým odpočívat v pokoji. A taky ten druhý pravopis pro jméno Mayoi, odkazoval na jakoukoliv večerní hodinu, ale především čas soumraku neboli to, čemu se říkalo stmívání. V tom případě, to co vypadalo jako „upřímný soumrak“ byl ve skutečnosti archaický výraz pro dvě hodiny ranní. Ano, ta samá hodina, která je známá jako Čas třech volů. Odsuď to je pak jen pár kroků do ztraceného volečka nebo šnečka.

Ale… pak… to je přesně jak řekl Oshino…

Je to tak… jasné.

„To vážně nevidíš Hachikuji? Vždyť je přímo tady.“

Silou jsem popadl Hachikuji za ramena, když sklopila hlavu dolů. Potom jsem ji otočil k Senjougahaře. Hachikuji byla tam, přede mnou. Dotýkal jsem se jí. Cítil jsem teplo jejího těla. Cítil jsem, jak jemná byla. Když jsem se podíval na zem, viděl jsem její stín. Když mě kousla, bolelo to.

Když jsem s ní mluvil, byla to radost.

„Nevidím. A ani ji neslyším.“

„Ale předtím jsi…“

Ne, počkat.

Neviděla.

I na úplném začátku, řekla, „Nic tam nevidím.“

„Araragi, co jsem viděla, bylo tebe, jak sis mumlal pro sebe vedle tabule a nakonec prováděl nějaké divoké pantomimu. Nechápala jsem, cos to dělal. Ale, když jsem se tě zeptala…“

Jen co se mě zeptala…

Všechno jsem jí vysvětlil.

Aha, tak proto si nevzala ten papírek s adresou, když jsem jí ho podával.

Neviděla ho.

Pro ni tam nic nebylo.

„Ale proč jsi nic neřekla?“

„Jak jsem řekla, nemohla jsem se o tom zmínit. Prostě jsem nemohla. Když jsi viděl něco, co jsem nemohla, přirozeně jsem předpokládala, že něco muselo být špatně se mnou.“

„ . . . . . . “

Přes dva roky s sebou měla dívka, známá jako Senjougahara Hitagi, zrůdu.

Ten myšlenkový proces předpokládání, že ona je ta divná nebo že s ní muselo být něco špatně, v sobě měla silně zarytý. Kdokoliv, kdo se setkal s monstrem i jen jednou, měl tendenci s sebou tenhle pocit táhnout po zbytek svého života, ať to pro ně bylo dobré nebo špatné. Většinou špatné. Když už víte, že něco takového ve světě existuje, je nemožné předstírat opak, i proti něčemu bezmocnému.

A proto nic Senjougahara neudělala. Konečně byla osvobozena od svých problémů, takže si nechtěla říkat, že je s ní zase něco v nepořádku. A nechtěla ani abych si já myslel, že je s ní znova něco špatně. A tak předstírala, že Hachikuji vidí, i když nemohla.

Jen mě následovala.

Takže tak to bylo.

Proto to vypadalo, že Senjougahara tak hodně ignoruje Hachikuji. Doslova si jí nemohla všimnout. A taky proto se Hachikuji schovávala před Senjougaharou za mýma nohama.

Senjougahara a Hachikuji spolu nepromluvily ani slovo.

„Senjougaharo, proto jsi dobrovolně chtěla jít za Oshinem?“

„Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje. Když jsem se ho zeptala, vyčinil mi to... a nebo ho to jen hodně překvapilo? Ne, možná že se mi zasmál.“

Je pravda, že ta představa byla absurdní.

Bylo to tak směšné, že jsem se tomu nemohl ani zasmát.

„Takže... to já jsem potkal šnečka.“

Nejdřív jsem se setkal s démonem... a teď šneček.

Oshino mi to i na začátku rovnou řekl.

„Podle všeho jsou monstra, která přijímají podobu dětí – obzvláště dívek – celkem běžná. Dokonce jsem i viděla příklady v našich učebnicích Japonštiny. Přízrak v kimonu, který nechává lidi ztracené v horách. Holčička, která se připlete k ostatním dětem, které si hrají; ani si jí nevšimnou a následovně po dohrání jedno z nich unese. Pouze jsem nevěděla dost, abych slyšela o ztraceném volečkovi. Araragi, pan Oshino říkal, že podmínka pro potkání ztraceného volečka je nechtít se vrátit domů. Tu touhu, kterou – abych to vzala trochu pesimisticky – všichni jednou dostanou. Všichni máme doma problémy.“

„…Ah.“

Hanekawa Tsubasa.

Měla to stejné.

Kvůli sporům a zhroucení u ní doma, neděle byl její procházkový den.

Cítila tu samou touhu. Dokonce to i mohla chtít víc než já.

Proto Hanekawa dokázala vidět Hachikuji.

Viděla ji, dotýkala se ji a mluvila s ní.

„Přízrak, co ti dá to, po čem toužíš…“

„Když to řekneš takhle, tak to zní pěkně,“ odpověděla Senjougahara, „ale taky by se dalo říct, že to zneužívá lidských slabostí. Například, pochybuji, že by ses nikdy nechtěl vrátit domů, Araragi. Proto si myslím, že by se tomu spíš mělo říkat důvod místo touhy.“

„ . . . . . . “

„Ale, Araragi, proto se se ztraceným volečkem dá vypořádat tak nesmírně jednoduše. Už jsem ti to řekla. Jen to prostě musíš přestat následovat. Musíš to nechat být. Toť vše.“

Doprovázíš to z vlastní vůle a ztratíš se.

Dávalo to smysl. Kdybyste šli za šnekem, taky byste se nikdy nikam nedostali. Nebylo by ani možné, že byste se vrátili domů.

Když to vysvětlíte slovy, tak to je tak prosté.

Jednoduše musíš jen odejít z toho parku, přesně jak to udělala Hanekawa.

Když to opustíš, můžeš odejít.

Jen ti, co s ní šli, ji nemohli opustit.

I když lidi říkají, že se nechtějí vrátit domů, nemají kam jinam se vrátit.

„Není to tak příšerné monstrum a ani nemá moc síly. Nijak významně neublíží. To řekl Oshino. Ztracený voleček není nic víc než jen drobný praktický žert, nepatrná záhada. Tak--“

„Tak co?“ tázal jsem se, skokem do řeči.

Už jsem to nedokázal poslouchat.

„Co, Senjougaharo?“

„ . . . . . . “

„To není všechno. To vůbec není celé. Chápu co se snažíš říct, Senjougaharo. Pěkně to rozřeší tenhle divný pocit, který z toho mám. Ale na to jsem se Oshina nechtěl ptát. Jsem vděčný za všechno, co nám řekl, ale tohle není to, co jsem doopravdy chtěl vědět. Pro to jsem tě za ním neposílal.“

„Tak cos chtěl vědět?“

„Chtěl jsem…“ Moje ruce držící Hachikujiny ramena ji stiskly pevněji. „Chtěl jsem se dozvědět, jak dostat Hachikuji k její matce. To je všechno. Od samého začátku, to bylo jediné, co jsem chtěl. Nezajímají mě tyhle zbytečný znalosti. Všechny tyhle malý znalosti jen plýtvají místem v mozku. Nic z toho není důležité.“

Tohle není o Araragi Koyomim.

Celé to bylo o Hachikuji Mayoi.

Nebyl to případ, kdy bych ji mohl prostě nechat a být se sebou spokojen.

Nemohl jsem ji opustit.

„To jsi to ještě nepochopil, Araragi? Nic před tebou ve skutečnosti není. Doopravdy neexistuje. Tahle Hachikuji… Hachikuji Mayoi? Už je dávno mrtvá. Už není normální. Neposedlo ji monstrum. Ona je to monstrum.“

„A co!?“ zařval jsem.

Křičel jsem na Senjougaharu.

„Není normální? A kdo je!?“

„ . . . . “

Ty, já… a Hanekawa Tsubasa.

Nic není napořád.

A stejně…

„A-au. Pane Araragi, to bolí.“

Hachikuji se bezmocně vzpírala v mých rukou. Když jsem zesílil stisk, moje nehty se zabodly do jejích ramenou.

Vypadalo to, že jí ubližuji.

A tak promluvila.

„Pane Araragi. Tahle paní Senjougahara má pravdu. Já… já…“

„Ty buď zticha!“

Ať řekne cokoliv, nedostane se to k Senjougahaře.

Pohne to jen se mnou.

Tím hlasem, který mohl dosáhnout jen mě, se mi od začátku snažila říct, že ona je ten ztracený šneček.

Snažila se jak jen mohla, aby mi to řekla.

A řekla něco jiného.

To první, co mi řekla.

„Nemohla jsi to slyšet, Senjougaharo, takže ti to řeknu já. První věc, co řekla nám oběma, bylo“

–Nemluvte se mnou, prosím.

–Nenávidím Vás.

„Chápeš, Senjougaharo? Nechce, aby se s ní kdokoliv ztratil, takže tohle musí říkat každému, koho potká. Víš, jaký to pro ni musí být? I když ji někdo chce jen pohladit po hlavě, musí jim ukousnout ruku. Nedokážu si představit, jak se po tom musí cítit.“

Nemohla se o nikoho opřít.

Nemohla říct, že ona je to monstrum.

Nemohla říct, že ona je ta, která mezi námi není normální.

Prostě nemohla.

„Ale i když si to nemůžu představit,“ pokračoval jsem, „my oba jsme si prošli něčím podobným. Možná to nebylo to samé, ale víme jaké to je být úplně sám a nevědět, co dělat. I když to není stejné, poznali jsme tu samou trýzeň. Ze mě udělali nesmrtelného a tobě změnilo tělo monstrum. Takže nějaký ztracený volové nebo šneci jsou mi někde. I když to ona sama řekne, nic to nemění. Nemůžeš ji vidět nebo slyšet a ani ji necítíš, ale právě proto je moje povinnost, aby se bezpečně dostala ke svojí matce.“

„…Myslela jsem si, že tohle řekneš.“

Řvát na Senjougaharu bylo naprosto nelogické a postupně se moje rozzuřená hlava začala chladit, takže jsem si uvědomoval, jak směšné to co jsem řekl bylo. Senjougahařin výraz se ale ani trochu nezměnil.

„Konečně jsi mi ukázal své pravé já, Araragi-kun.“

„…Co?“

„Vypadá to, že jsem se v tobě spletla. Ne, možná že ne. Zlehka – nebo i rozhodně – jsem to o tobě už věděla, ale mylná představa tu znalost zakrývala. Ta představa zmizela. Araragi-kun, minulé pondělí má malá drobná chyba vedla k tomu, že ses dozvěděl o mém problému. A v ten samý den jsi ke mně přišel.“

Přišel jsem k Senjougahaře a řekl, že jí můžu pomoct.

„Upřímně, nemohla jsem přijít na význam tvého činu. Proč jsi to udělal? Přece z toho nic nezískáš. V sázce za mou záchranu nic nebylo, tak proč? Začala jsem uvažovat, jestli to možná nebylo protože jsem to byla já.“

„ . . . . . . “

„Ale proto to nebylo. To se mi už zdá jasné. Araragi-kun, ty prostě zachráníš kohokoliv.“

„Zachránit? To je trochu silné slovo. Nepřeháněj. Kdokoliv by udělal to samé. A jak jsi předtím řekla, jen jsem si jen tak náhodou prošel něčím podobným a jen tak náhodou jsem znal Oshina, takže…“

„I kdybys neprožil něco podobného a i kdybys nevěděl o Oshinovi, udělal bys to samé, nebo se snad mýlím? Z toho, co mi o tobě pan Oshino řekl, nemýlím se.“

Co jí ta bastard řekl?

Vsadil bych se, že to byla nějaká polopravda.

„Přinejmenším si alespoň myslím, že já bych se nezvedla a nezačala se ptát podivné malé školačky, protože jsem ji dvakrát viděla si prohlížet mapu.“

„ . . . . . . “

„Když jsi sám po tak dlouhou dobu, začneš si o sobě myslet, že jsi unikátní. Když jsi sám, skutečně nepatříš do davu. Avšak, pouze nejsi jeho součástí. To tě nedělá unikátním. Je to skoro k smíchu. Spousta lidí se dozvědělo o mém problému v těch dvou letech od doby, co jsem potkala to monstrum, ale jediný z nich, co s tím něco udělal, jsi byl ty, Araragi-kun. Tys byl ten jediný, kdo byl jako ty.“

„No, nikdo jiný nemůže být mnou.“

„Ano, právě tak.“

Senjougahara se zlehka usmála.

A také, ačkoliv to bylo jen náhodou, že vychytala ten správný úhel, Senjougahara Hitagi se podívala přímo na Hachikuji Mayoi.

„Mám od pana Oshina jednu poslední zprávu. Odhadl, že řekneš co jsi řekl, takže mi – protože tvrdí, že je velmi, velmi laskavý – předal tajný trik na tuto situaci.“

„T-tajný trik?“

„Opravdu nás dokáže celé prokouknout. Ale já vůbec nedokážu poznat, co si ten muž myslí. Tak, pojďme.“

Senjougahara se pak odstrčila s jednou nohou na šlapce horského kola. Její pohyb byl ladný jako by to kolo už bylo její.

„Jít? Jít kam?“

„K domu Tsunadových, samozřejmě. Jako řádní občané se musíme postarat, aby se bezpečně dostala domů. Pojď. Povedu nás. Ó, a Araragi-kun.“

„Co?“

„I love you.“

„ . . . . . . “

Ani trochu nezměnila tón.

. . . . . . . .

Po několika sekundách přemýšlení jsem si uvědomil, že jsem byl první kluk v Japonsku, kterému spolužačka vyznala lásku v angličtině.

„Blahopřeji,“ řekla Hachikuji.

Ze všech možných úhlů byla její poznámka nemístná a naprosto minula.

008

A hodinu později, Senjougahara, Hachikuji a já jsme dorazili na místo adresy z toho papírku. Dostali jsme se tam, kam vyrazilo na Den matek během svého života to děvčátko, Hachikuji Mayoi.

Zabralo to dost času.

A přesto to bylo tak lehké.

„Ale… Tohle…“

Nepřipadalo mi, že na tom něco bylo špatně.

Obraz před mýma očima se nezdál nesprávný, ale…

„Senjougaharo, jsi si jistá, že jsme tu správně?“

„Ano, určitě.“

Její tvrzení nedávalo místo pro argumentování.

Tohle byl dům její matky, domov Tsunadových.

Zbyla po něm jen naprosto prázdná parcela.

Byla obehnána plotem a cedulemi říkající nám „Zákaz neoprávněného vstupu“ a „soukromý pozemek“. Rez po okrajích těch cedulí nám dala za jisté, že tam seděly už nějakou dobu.

Rozvoj pozemků.

Přezónování.

Nepřeměnilo ho na silnici jako Senjougahařin starý domov, ale jelikož tam nezůstala ani stopa po domu, bylo to v podstatě to samé.

„…Jak se tohle mohlo stát?“

Co ten zalezlej Oshino Meme navrhl jako tajný trik pro naší situaci bylo něco tak prostého, že jste si potom říkali „To je vše?“. Ať se tomu říkalo ztracený voleček nebo šneček, to monstrum se členilo pod duchy. Z toho důvodu v zásadě nehromadila informační vzpomínky.

Podle všeho byla norma, aby tenhle druh monster neexistoval.

Byla existencí, která neexistovala jako existence.

Když tam nebyl nikdo, kdo by ji viděl, nebyla tam.

Abych to vysvětlil na tom, co se stalo dnes, Hachikuji se najednou objevila a začala existovat v momentě, kdy jsem si sedl na lavičku v tom parku a podíval se na tu nástěnku. Tak to aspoň řekl Oshino.

Stejným způsobem se musela Hachikuji náhle vyjevit, když Hanekawa šla okolo toho parku a podívala se na lavičku vedle mě. Jako monstrum neměla stálou existenci. Místo toho se ukazovala jen co ji někdo uviděl. V tom se ztracený voleček lišil; nebylo to něco, co byste „potkali“ jako ostatní příšery.

Byla tam jen když se na ni někdo díval. Pozorovatel a sledovaná. Hanekawa by vám pravděpodobně ze svých vědeckých znalost dala trefný příklad jednoho fyzikálního pojmu, ale to já nezvládnu. Senjougahaře by to nevadilo, ale nic neřekla.

Každopádně, neměla žádné informační vzpomínky. Jinými slovy, žádné znalosti.

Samozřejmě dokázala splést někoho jako já, kdo neznal okolí. Byla také schopna zmást Senjougaharu, která ji ani neviděla. Taky uměla přerušit signál jejího mobilu. A konečným výsledkem se její cíl ztratil navždy.

Ale

Nemohla znát, co dřív neznala.

A i kdyby o tom věděla, nemohla s tím nic udělat.

Například to přezónování.

Město se změnilo tak hodně už i v minulém roce, že rozdíl deseti let musel být vážně něco. Nehledali jsme zkratky, nešli jsme oklikami a ani jsme se tam nevydali přímo.

Výběrem cesty, kterou kompletně tvoří pouze nové silnice, monstrum jako ztracený voleček s tím nemohlo nic dělat.

Monstra nestárnou. Přízrak malé dívky by pořád byl malou dívkou.

Nikdy by nevyrostla a nestala se dospělou.

–Takže jste stejný jako já.

Hachikuji byla před deseti lety v páté třídě, takže by měla být starší než já a Senjougahara. A přesto mluvila o svých vzpomínkách na rvačky ve škole jako by se to stalo včera. Opravdu neměla normální vzpomínky.

Neměla.

Prostě tam nebyly.

A tak…

Podle všeho Oshino řekl, že to je něco jako dávat nové víno do starého měchu.

Ten nepříjemný chlap prokoukl skrz všechno až k pravdě. Neviděl Hachikuji, neslyšel moc o našem problému a ani nevěděl moc o našem městě, ale stejně se choval jako by věděl všechno.

Nicméně, jeho slova nás dovedla k úspěchu.

Vybrali jsme si cestu jako v amidakuji, po nově vystavěných silnicích, které měly nádherný, tmavý asfalt. Vyhýbali jsme se starým cestám a cestám, které byly jenom nově vydlážděné, co nejvíc to šlo. Dokonce jsme šli i po cestě, která vedla skrz Senjougahařin starý dům. Konečně jsme se po hodině dostali k našemu cíli.

Ta oblast měla od parku být jen deset minut pěšky a pravděpodobně to vzdušnou čarou bylo jen pět set metrů, ale stejně nám to zabralo celou hodinu.

Dostali jsme se do cíle.

Konečně jsme se to dokázali.

Ale jen pro prázdné nic.

„Asi nemůže všechno vždy vyjít perfektně…“

Ano.

S tím jak hodně se všechno změnilo, bylo by prostě příliš perfektní, aby naše destinace zůstala stejná.

I z domu Senjougahary se stala silnice a to netrvalo ani rok. Krom toho, náš plán jak se tam dostat by byl k ničemu, kdyby hned vedle našeho cíle nebyla nová silnice. Možnost, že se sama naše destinace změní, měla být jasná už od začátku. Ale zároveň to, že všechno nevyšlo perfektně, z toho dělá zbytečnou námahu. Připadalo mi, že to všechno ztratilo smysl. Když jsme selhali na úplném konci, selhali jsme všechno.

Asi nemůže všechno jít tak jak chceš.

Asi ne každý sen se může stát skutečností.

Jestli po cíli slehla zem, nebude ztracený voleček opravdu bloudit navždy? Nestane se z ní doopravdy ztracený šneček, točící se v kruzích, pořád a pořád a pořád bez konce?

Jak příšerné.

Oshino, ten mizera s psychedelickým havajským tričkem, možná tenhle konec předpovídal. A stejně – nebo možná právě proto – nám…

Oshino Meme mluvil vždycky tak lehkovážně. Nikdy by se nerozloučil, nikdy by vám neodpověděl na otázku, na kterou jste se sami nezeptali, nic by neudělal, kdybyste ho o to nežádali, a ani by to nutně neudělal, i kdybyste ho prosili.

Nevadilo mu neříct něco, co vážně měl.

„A-ááh…“

Slyšel jsem jak vedle mě vzlyká Hachikuji.

Stěží jsem dokázal udržet šok z výjevu přede mnou, takže jsem úplně zapomněl na Hachikuji. Když jsem se o ní měl nejvíc starat, ztratil jsem se ve vlastních myšlenkách. Konečně jsem se k ní otočil.

Hachikuji brečela.

Její hlava ale nevisela dolů. Hleděla vpřed.

Podle úhlu jejího pohledu se dívala na dům, který tam už nestál.

Vzlykala.

A pak...

Hachikuji se pustila mého boku a vyběhla vpřed.

„Mami! Jsem doma!“

Oshino pravděpodobně předvídal všechno až do tohoto konce a pravděpodobně by řekl, že to bylo jasné.

Byl to muž, který neříkal, co říct měl.

Upřímně, přál bych si, aby mi to řekl už rovnou na začátku.

Co tam asi Hachikuji vidí teď, když jsem konečně dorazila?

Já a Senjougahara jsme viděli jen prázdný pozemek. Celá oblast se naprosto změnila, ale co tu viděl ten ztracený šneček, Hachikuji Mayoi?

Co se objevilo před ní?

Rozvoj a změny na městě nic neznamenaly.

Ani na času nezáleželo.

Dívka s obřím ruksakem se rychle rozjasnila, zamlžila se, zeslábla, rozplynula se a pak v mých očích náhle zmizela.

Už jsem ji nemohl vidět.

Byla pryč.

Ale ta malá dívka řekla „Jsem doma“. To místo už nebylo domovem její odloučené matky a už dlouho ji k tomu nic nespojovalo. Byl to jen její cíl, ale stejně řekla „Jsem doma“.

Vypadá to, že se konečně vrátila domů.

Připadalo mi to jako nádherný konec k tomu příběhu.

Docela nádherný konec.

„Dobrá práce, Araragi-kun. Vážně za něco stojíš,“ řekla konečně Senjougahara.

Do hlasu nedala skoro žádnou emoci.

„Ani jsem nic neudělal. Vážně, tentokrát jsi ty odvedla všechnu práci, já nic. Sám bych nezvládl ani ten tajný trik. Potřebovali jsme tvou znalost téhle oblasti.“

„To možná bude pravda, ale tak jsem to nemyslela. Překvapilo mne ale, že po tom domu zbylo jen prázdno. Možná se celá rodina odstěhovala, když jejich dcera zemřela v dopravní nehodě na cestě k nim. Samozřejmě, dokážu přijít na mnoho dalších důvodů.“

„Jo. Teď když nad tím přemýšlím, nevíme ani, jestli je její matka pořád naživu.“

A nebo její otec.

V tom jsem si uvědomil, že Hanekawa o tom možná věděla. Zdálo se mi, že ten dům zná. Jestli z nějakého důvodu věděla, že ten dům už neexistuje, je ten typ člověka, který by o tom nic neřekl. Alespoň při nejmenším nebyla extrémní puntičkářka.

Byla pouze čestná.

Každopádně, tento problém byl vyřešen.

Připadalo mi, že to skončilo příliš rychle. Pak jsem si všiml nedělního zapadajícího slunce. Byli jsme v půlce května a dny byly stále krátké. Musel jsem se brzo dostat domů.

Stejně jako Hachikuji.

Taky jsem si uvědomil, že byla moje řada na vaření večeře.

„Tak, Senjougaharo. Půjdem zpátky pro to kolo.“

Senjougahara se nás nejdřív pokoušela vést na tom horském kole, ale rychle si uvědomila jak zbytečné je mít kolo, když cestujete s někým kdo jde pěšky, a že se z toho stalo jen něco, co musela tlačit za chůze. A tak to kolo nechala v parku.

„Ano. Mimochodem, Araragi-kun,“ řekla Senjougahara, která pořád hleděla na to prázdné místo. „Pořád jsi mi neodpověděl.“

„ . . . . . “

Odpověď?

Myslíš na tamto?

„Ehm, Senjougaharo, když jde o to…“

„Jen abys věděl, Araragi-kun, nesnáším romantické komedie, ve kterých je do očích bijící, že se ti dva na konci dají dohromady, ale otupující vývoje děje je drží ve stádiu mezi více-než-přátelé-méně-než-milenci, kapitolu za kapitolou, jen aby mohl příběh pokračovat.“

„…Chápu.“

„A také nenávidím sportovní mangu, ve které každý zápas trvá celý rok, když stejně víš, že nakonec vyhrají. Rovněž na to nesnesu battle mangu, kde je jasné, že porazí finálního bosse a nastolí světu mír, ale každá potyčka se slabšími nepřáteli je nekončící.“

„Asi jsi právě popsala všechny shounen a shoujo mangy, které existují.“

„Tak co uděláš?“

Nedávali mi šanci na přemýšlení.

Atmosféra okolo dala za jasné, že se nemůžu vyhnout patřičné odpovědi. Vsadil bych se, že ani ten, komu holka vyzná lásku, když je obklopená svými přáteli, by necítil takový nátlak z té atmosféry.

„Ehm, řekl bych, že se trochu pleteš, Senjougaharo. A nebo jsi možná spíš trochu nedočkavá. Je pravda, že jsem minulé pondělí pomohl vyřešit tvůj problém, ale jestli pořád budeš dělat, jako bys mi něco dlužila…“

„Ó, to si snad děláš starosti s tou směšnou teorií, že lidé jsou více náchylní k rozvinutí romantického vztahu v nebezpečných situacích, když ignorují lidský rozum? Ta která nebere v potaz fakt, že extrémně nebezpečné situace často odhalují pravou povahu jejich blízkých?“

„Směšnou? No, to asi máš pravdu. Jen idiot by vyznával lásku na nějakém nebezpečném visutém mostě nebo tak něco. Ale pořád si myslím, že ke mně cítíš příliš hodně vděku. Upřímně, nehledě na to jaká byla ta situace nebo naše okolnosti, necítím se dobře, když si myslíš, že jsi ke mně tak zavázaná.“

„To měla být jen záminka pro tebe. Tím, že ti dám podnět, jsem doufala, že tě to donutí přiznat city. Proto jsem to řekla. Ujela ti tvoje šance, kluku nechápavá. Tohle je naposledy, co to někomu takhle nadhodím.“

„ . . . . . “

To byl ale odvážný výrok.

A o to se snažila?

To mě jen chtěla nalákat?

„Neboj. Necítím se ti tak příšerně vděčná, Araragi-kun.“

„…Vážně?“

Co?

Jsi si jistá?

„Přece jen, ty bys zachránil kohokoliv. Dnes ráno jsem tě neznala tak dobře jako tě znám teď, Araragi-kun,“ řekla Senjougahara klidně. „Teď je jasné, že jsi mne nezachránil, protože jsem to byla já, ale na tom mi nezáleží. I kdybych to nebyla já – například, kdybys pomohl Hanekawě a já jsem jen sledovala ze střídaček – věřím, že bych tě pořád považovala za někoho výjimečného. I když nejsem výjimečná, vědět, že ty jsi, mi rozbuší srdce. No, to už možná trochu přeháním, ale rozhodně je s tebou zábavná konverzace, Araragi-kun.“

„Ale… ani jsme spolu zas tolik nemluvili.“

Bylo to ještě horší.

Kvůli tomu hodně koncentrovanému množství času, které jsme spolu strávili minulé pondělí, úterý a tuhle neděli, jsem skoro přehlédl fakt, že jsme spolu kdy promluvili jen v těch třech dnech.

Byly to jen tři dny.

I když jsme spolu byli ve stejné třídě už tři roky…

Prakticky jsme si byli cizí.

„To je pravda,“ řekla Senjougahara s přikývnutím. „A proto s tebou chci mluvit víc.“

Chtěla se mnou strávit víc času.

Aby mě lépe poznala.

Aby se do mě mohla zamilovat.

„Nemyslím si, že to je něco tak laciného jako láska na první pohled a nemám dost trpělivosti na postavení všech potřebných základů. Pořád se ale chci vynasnažit, abych tě milovala, Araragi-kun.“

„…Vážně?“

Když to řekla takhle, měla pravdu.

Nevěděl jsem, co na to říct.

Musíte zapracovat na tom, abyste někoho pořád milovali. Láska je velmi proaktivní cit. V tom případě, jít na to tak, jak navrhla Senjougahara, bylo dobré.

„Věřím, že tohle je pouhý problém načasování,“ pokračovala Senjougahara. „Jen to, že se z nás stanou přátelé, by mohlo stačit, ale jsem příšerně chamtivá. Jediné, po čem prahnu, jsou absolutní extrémy. Prostě to ber jako bys uvízl s příšernou holkou. To máš za to, že jsi ke všem tak milý, Araragi-kun. Udělal sis to sám. Ó, a nemusíš se bát, dokážu rozlišit vděčnost od jiných pocitů. Přece jen, za poslední týden jsem si o tobě představovala všechno možné.“

„Představovala…?“

„Byl to velice uspokojující týden.“

Ráda říkala věci přímo.

Zajímalo mě, co jsem v Senjougahařiných představách dělal a co se dělo mně.

„Jestli chceš, můžeš to brát jako že jsi měl smůlu a padl do oka lehce zaláskovatelné panně z pohádky, která hladoví po lásce a udělá cokoliv pro kohokoliv, kdo je na ni alespoň trochu milý.“

„…Jo.“

„Měl jsi smůlu. Měl bys proklínat své normální chování.“

Ani neváhá, i když shazuje sama sebe.

A po tom, co mi tohle všechno řekla…

I po tom všem…

…Bože, jsem tak trapnej.

Jsem prostě k pláči.

„A Araragi-kun, teď když jsem ti to řekla…“

„Co?“

„Jestli mne odmítneš, zabiji tě a potom uteču.“

„To je jen normální vražda! Musíš taky zemřít, aby to bylo tragicky romantické!“

„Tak to prostě je, když to beru vážně.“

„…Ach. To jsem měl čekat…“

Když jsem v hlavě přežvykoval, co řekla, z hloubi srdce jsem si povzdechl.

Upřímně…

Baví mě s ní být.

To, že jsme spolu z těch třech let strávili jen tři dny, mi připadalo jako ztráta času. Já, Araragi Koyomi, jsem promarnil tolik času.

Byl jsem opravdu vděčný za to, že jsem ji na těch schodech chytil já.

Cítil jsem tolik vděku, že Araragi Koyomi byl ten, kdo chytil Senjougaharu Hitagi.

„Jestli mne zbaběle poprosíš o víc času na rozhodnutí, do konce věků tebou budu pohrdat, Araragi-kun. Neměl bys uvádět dívky do rozpaků víc než je potřeba.“

„Já vím, já vím. Asi nejsem v postavení, abych něco takového navrhoval, ale můžu k tomu přidat jednu podmínku?“

„Co by to bylo za podmínku? Chceš abych tě nechala týden sledovat, jak si holím přebytečné ochlupení?“

„Ze všeho, cos dnes řekla, tohle bylo to nejhorší!“

A to bylo jak kvůli tomu, co řekla, tak i kdy to řekla.

Po několika vteřinách jsem promluvil k Senjougahaře.

„Řekl jsem podmínku, ale asi by to spíš byl slib“

„Slib? Jaký slib by to byl?“

„Senjougaharo, nikdy, vůbec nikdy nepředstírej, že vidíš něco, co nemůžeš, nebo že vidíš, co nevidíš. Už nikdy. Jestli ti cokoliv bude připadat zvláštní, tak to řekni. Nesnaž se být ohleduplná. Kvůli tomu, čím jsme si prošli a co víme, pravděpodobně budeme muset nést tohle břemeno po zbytek našich životů. Víme o jejich existenci, takže mi slib, že mi ihned na místě řekneš, jestli jsou nějaké nesrovnalosti v tom, jak něco vnímáme.“

„Slibuji.“

Senjougahara udržovala svůj obvyklý klidný výraz bez znatelných emocích, ale stejně jsem něco dokázal vyčíst z té krátké, okamžité odpovědi, kterou by si někdo mohl vyložit, že neměla patřičné rozvážení.

Byla to moje vlastní chyba.

Bylo to tak kvůli mému normálnímu chování, pod kterým jsem jednal.

„Dobře, tak jdem,“ vyzval jsem. „Už se dost setmělo, takže… ehm… podle normální etikety bych tě asi měl doprovodit domů.“

„Dva se na tohle kolo nevejdeme.“

„Má to ty tyčky, takže dva bychom měli být v pohodě, i když by to ve třech bylo nemožné.“

„Tyčky?“

„Ty tyčky, na které si dáš nohy. Nevím, jak se jim říká, ale jsou přidělaný na zadní kolo. Jeden z nás na nich může stát, zatímco se bude držet druhého za ramena. Můžeme se rozhodnout kdo bude vepředu tím, že si dáme kámen, nůžky, papír. Šneček je už pryč, takže by s návratem domů neměl být problém. Cesta, kterou jsme sem šli, byla příšerně komplikovaná na to, abych si ji zapamatoval, takže Senjougaharo…“

„Počkej, Araragi-kun.“

Senjougahara pořád stála na stejném místě.

Když tam stála, chytla moje odcházející zápěstí.

Senjougahara Hitagi se držela od styku s ostatními tak dlouho, že to bylo poprvé, co takhle ke mně natáhla ruku a co se mě dotkla.

Dotkli jsme se.

Podívali jsme se na sebe.

A to dokázalo, že jsme tam byli.

Dokázali jsme si, že tu ten druhý je.

„Možná bys to mohl říct jasně a přímo.“

„Říct co?“

„Nechci nějaký předpokládaný vztah.“

„Jo, to.“

Řekl jsem si

Pro holku, která prahla po absolutních extrémech, jen jí odpovědět v angličtině něco postrádalo. Nicméně, kvůli mojí omezené znalosti cizích jazyků by jakýkoliv cizí jazyk vyzněl nesnaživě a stejně by to byla jen chabá předělávka.

A tak…

„Doufám, že se to uchytí.“

„Co se uchytí?“

„Senjougahara toré.“

Technicky vzato, tohle znamenalo, že Hanekawa, i když se mýlila, měla stoprocentní pravdu.

Vypadá to, že naše třídní zastupitelka opravdu ví všechno.

009

Toto je epilog, nebo spíše závěr, tohoto příběhu.

Jak to bylo běžné, mé dvě malé sestry, Karen a Tsukihi, mě vzbudily.

To, že mě přišly vzbudit, ukazovalo, že má omluvná slova, která zněla skoro víc jako bezpodmínečná kapitulace, sklidila úspěch a jejich hněv byl uhašen. Nakonec jsem nemohl po zbytek toho roku nic dělat, ale slíbil jsem, že na celý příští Den matek rozhodně ani nevykročím z domova.

To možná bylo dobře.

Každopádně, bylo pondělí.

Nádherně obyčejný všední den, při kterém by se nic nemělo stát.

Dojedl jsem lehkou snídani a vyrazil do školy. Nebyl jsem na svém horském červeném. Nasedl jsem na to babské kolo. Když jsem si nechal procházet hlavou ten fakt, že Senjougahara bude konečně zase chodit do školy, mé nohy se cítily lehounce, když šlapaly.

Když jsem se ale řítil dolů z kopečka nedaleko našeho domu, málem jsem narazil do malé holčičky, která si nejistě pokračovala.

Prudce jsem sevřel brzdy.

Na zádech měla obří ruksak.

„Á, pan Agiragi.“

„Máš o gi navíc.“

„Promiňte, zakoktala jsem.“

„Co tu děláš?“

„To, no, jak bych to řekla…“

Ta holčička měla zmatený výraz nindži, které selhala kamufláž, a pak ukázala rozpačitý úsměvný úškleb.

„No, to… Děkuji Vám za pomoc, pane Araragi. Postoupila jsem z ducha, který straší jednu určitou oblast, na potulný přízrak. Dostala jsem speciální povýšení o celé dvě úrovně.“

„Cože…?“

Byl jsem v šoku.

Ta bezvadně absurdní logika byla tak vágní a nahodilá, že by expert jako Oshino (ať je sebevíc lehkovážný) pravděpodobně omdlel, kdyby to slyšel.Možná si z toho nic nedělala, ale byl jsem v takovém postavení, že jsem neustále musel myslet na účast ve škole, takže jsem se potřeboval dostat do školy, abych nepřijel pozdě. Proto jsem řekl jen „Tak, zatím“ a nasedl zpátky na kolo po tom, co jsme prohodili jen několik málo slov.

A pak mi řekla jednu poslední věc.

„A pane Araragi. Budu se po téhle čtvrti nějakou dobu toulat,“ řekla ta holčička. „Tak na mě zavolejte, když mě zahlédnete.“

Nakonec z toho byl docela nádherný příběh.

Poznámky překladatele

Předchozí: Hitagi Krab

Zpátky na hlavní stránku

Další: Suruga Opice