Monogatari CZ:Bakemonogatari/Hitagi Krab 001

001

Senjougaharu Hitagi si všichni pamatovali jako chorou dívku. Díky tomu nikoho nepřekvapovalo, když byla omluvena z tělocviku. Na třídních hodinách brzo ráno vždy seděla vzadu ve stínu kvůli své anémii. I když s ní už tři roky chodím na střední, nikdy jsem ji neviděl nijak energickou nebo veselou. Často navštěvovala školní zdravotku a kvůli četným nemocenským prohlídkám přicházela pozdě, odcházela dřív, nebo vůbec nepřišla. Ve třídě se žertovalo, že bydlí v nemocnici.

I když je nemocná, má daleko od slabosti. Jde z ní pocit, že by se mohla rozpadnout při nejjemnější dotyku, jako by byla tenká jak nit. Možná právě proto si kluci z naší třídy polovážně vymýšleli, že je dědička nějaké velké firmy. Skoro se tomu dalo věřit. I já bych řekl, že se to k Senjougahaře hodí.

Senjougahara si pořád sama četla v rohu učebny. Občas knihu s pevným obalem, někdy zase jeden z těch komiksů, co vám zaručeně sníží IQ. Nevypadalo, že by byla ve svých knihách moc vybíravá. Možná protože čte všechno, v čem jsou slova, i když se její volba knih zdá celkem kvalitní.

Je inteligentní a má nejlepší známky ve třídě.

Její testy jsou ve všech předmětech vždycky mezi deseti nejlepšími při vyhlašování známek po prověrkovém období. Je ale opovážlivé ji srovnávat s někým jako jsem já (kdo propadá z každého předmětu krom matematiky). Musí to být tím, že naše mozky jsou jinak sestavené.

Nevypadá, že by měla přátele.

Ani jednoho.

Nikdy jsem ji neviděl s někým mluvit. Z mého pohledu, vidět ji číst knihu – jen to čtení knihy samotné – okolo ní stavělo zeď. Právě proto, i když jsem seděl vedle ní už něco málo přes 2 roky, můžu s jistotou říct, že jsem s ní nikdy nepromluvil.

Bohužel.

Co se týče jejího hlasu, nikdy jsem ji neslyšel říct nic jiného než „Nevím“, když při hodinách odpovídala učitelským otázkám (Nejsem si ale jistý, jestli doopravdy neznala odpověď, pokaždé řekla jen „Nevím.“). Ve specializovaných oblastech, jakou je škola, je běžné pro lidi bez přátel utvářet skupiny s ostatními přátele postrádajícími jedinci (jinak řečeno, kolonie). Vlastně jsem já sám v takové skupině byl, až do loňského roku. Senjougahara je ale výjimkou tomuto pravidlu. Samozřejmě ji ani nikdo nešikanuje.

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale nikdy jsem neviděl, že by ji někdo provokoval. Bylo mi přirozené ji pořád vidět jen v tom rohu učebny, číst si. Postavila okolo sebe zeď.

Její přítomnost tam byla samozřejmá.

Její nepřítomnost tu byla očekávaná.

Ale na tom moc nezáleží.

Střední škola s dvě stě studenty na každém podlaží, prváci až třeťáci, spolužáci a všichni učitelé, společně tvořící skoro tisícovku lidí na jednom místě. Po třech letech jsem začínal přemýšlet o tom, kolik lidí tu vlastně osobně znám. Myslím si, že by kdokoli po odpovědi na tuto otázku upadl do deprese. I kdyby se stal zázrak a byli byste s někým ve třídě po celé tři roky, neřekl bych, že byste se cítili samotářsky i když s vámi nikdy nepromluvil. I samotná existence toho člověka nakonec skončí jen jako vzpomínka. Přestože nevím, co se mnou bude po odchodu ze střední, pravděpodobně nebudu mít důvod, proč bych si pamatoval Senjougahařin obličej. Ani to nebude možné.

A nevadí mi to. To samé by mělo platit i pro Senjougaharu. Nejenom pro ni, ale pro všechny na této škole. Nebylo by správné tohle brát jako depresivní.

To jsem si myslel.

Ale.

V ten den.

Právě skončilo něco, co měly být jarní prázdniny, stal jsem se třeťákem a svědkem konce hrůzostrašného Zlatého týdne. Bylo to 8. června.

Jak už jsem před chvílí řekl, mám sklony být nedochvilný, a proto jsem se hnal po schodech do třídy. A přesně v tu chvíli se z nebe snesla dívka.

Ta dívka byla Senjougahara Hitagi.

Abych řekl pravdu, pravděpodobně se z nebe nesnesla. Nejspíš jen uklouzla na schodech a spadla po zádech dolů. Mohl jsem uhnout, ale rozhodl jsem se ji chytit a zjemnit její pád.

Říkal jsem si, že to bude lepší než se jí vyhnout.

Ne, spíš to byla chyba.

Protože.

Protože Senjougahara, kterou jsem chytil do rukou, což zjemnilo její pád, byla neuvěřitelně – nemožně lehká. Beze srandy, byla záhadně, prapodivně lehká.

Jako by tam ani nebyla. Přesně. Senjougahara byla tak lehká,že prakticky neměla žádnou váhu.

Zpátky na hlavní stránku

Další: 002