Kapitola 2 část 1

Dnes večer jsem se šla zase projít; na konec léta je dost zima, jakoby už přicházel podzim.

"Ojou-sama (8), prosím, vraťte se dnes večer brzy."

Říká můj sluha Akitaka, zatímco se obouvám u vchodu. Jak omšelé. Ignorujíc jeho monotónní hlas, odcházím.

Plahočíc se přes zahradu, pokračuju branou. Za branou nejsou žádné pouliční lampy; obklopuje mě jen temnota. Hluboká, bezezvučná temnota. Datum se brzy změní z 31. Srpna na 1. Září. Bambus kolem vily šelestí v lehkém vánku, jakoby mě chtěl vystrašit. Procházka v takovém tichu je jediná věc, kterou já, Shiki, dělám ráda.

Společně s nocí se prohlubuje i temnota. Myslím, že se procházím tím prázdným městem, protože chci být sama. Nebo protože si chci myslet že jsem sama? ...Tak či onak je to hloupá otázka. Pro mě je nemožné být na světě sama.

... Nechávajíc za sebou hlavní ulici, vcházím do malé uličky.

Tento rok mi bude šestnáct. Během školního období jsem prvák na obyčejné soukromé střední. Ale bez ohledu na to kam nebo kde budu studovat, nemůžu opustit naše sídlo, takže se mé vzdělávání zdá skoro nesmyslné. Tuhle školu jsem si vybrala prostě proto, že je blízko: krátké dojíždění bylo jasná volba. Možná to byla chyba.

... Ulička je oproti hlavní ulici temnější. Nervózně tu poblikává jen jedna pouliční lampa.

Zničeho nic se mi vybaví něčí tvář a já zlostí zatínám čelisti. Poslední dobou se cítím neklidná, i během těchto procházek. To protože si zničehonic čas od času vzpomenu na tohohle chlápka.

... I na střední škole se mé okolí nijak nezměnilo. Bez ohledu na to v jaké byli třídě, nikdo se ke mně nepřibližoval. Nejsem si úplně jistá proč – možná protože mi to šlo vidět ve tváři. Nemám ráda lidi. Nebyla jsem toho schopná už co jsem byla dítě. Dokonce jsem si znechutila si sama sebe, protože jsem, neneštěstí, jedním z nich. Proto když s nimi mluvím, nedokážu na ně být milá... Nedá se říct, že bych jimi opovrhovala, ale to je přesně to, co si lidé z mého okolí mysleli. Rychle se to po škole rozneslo a ani ne do měsíce se se mnou už nikdo nepokoušel komunikovat. Ticho mám taky ráda, takže jsem vlastně skončila v ideální situaci.

Jenže ne až tak úplně. Jeden student ze třídy se ke mně, Ryougi Shiki, choval jako bych byla jeho kamarád. Ten chlápek s příjmením jako francouzský básník byl pro mně nepříjemností. A vskutku opravdovou.

... Pod pouliční lampou v dálce jsem zahlédla postavu.

--- K mému podivu jsem si vzpomněla na jeho úsměv.

... Její chování bylo podezřelé.

--- Později o tom přemýlíc, proč jsem si...

... Z nějakého důvodu jsem tu postavu následovala.

--- Proč jsem ucítila takový nával násilnického vzrušení?

◇

Hluboko v té černé uličce je úplně jiný svět. Slepá ulička je spíše jako uzavřený pokoj než cesta – ta úzká zadní ulička, obklopena zdmi budov, musí být místo zbavené slunečního světla i během dne. Trochu jsem tu očekávala bezdomovce, žijícího v tomto slepém bodě města, ale není tomu tak. Čerstvá barva pokrývá okolní zdi, a ulička je lemována něčím vlhkým. Zkažený zápach odpadu, který se tu většinou vyskytuje, teď přehlušuje mnohem silnější zápach.

Kolem mne víří moře krve. Co se zdálo být rudou barvou je ve skutečnosti lidská krev; tekoucí a pomalu zalivající uličku. Ten zápach je z té rudé tekutiny. Ve středu toho všeho je lidské tělo. Nevidím jeho výraz. Zdá se že jeho ruce a nohy byly odřezány a vypadá spíše jako rozstřikovač rozstřikující kolem sebe spoustu krve.

Tohle místo není normální. I černota tmy je poskvrněná červení krve.

--- V tom všem se Shiki usmívá. Rukávy jejího bleděmodrého kimona jsou zbarveny rudě. Klekajíc na zem a dotýkajíc se krve produdící po zemi, si ji Shiki rozmazává přes své rty. Krev okoapává z jejích rtů a její tělo se třese extází. Tohle je první rtěnka kterou kdy Shiki měla.