Okolnosti vedoucí ke svatbě Waltraute: Svazek 1, Kapitola 1

Kapitola první: Jack a stonek fazole, zasazeno do severské mytologie

Část první

Valkýra sestoupila do lidského světa Midgardu.

Měla dlouhé blonďaté vlasy a bílou pleť. Na ženu byla vysoká, ale postavou byla drobnější než muži. Takové rovnováhy nemůže docílit žádná duše narozená lidské matce. Její krása k ní neměla přitahovat opačné pohlaví. Byla zahalena v chladu jako květina nabídnutá zmasakrovanému nepříteli.

Měla vzhled ženy kolem pětadvaceti let, ale lidské stárnutí se na Valkýry nevztahovalo. Mnohem, mnohem déle již bojovala.

Zbroj, jež měla na sobě, byla zelená. Ale to byl jen jeden prvek její zbroje. Bylo to magické brnění, které mohlo volně měnit své vlastnosti, aby se hodily na různé situace. Polární záře viděná na severské obloze byla vlastně neustále se měnícím světlem vytvořeným zbrojemi Valkýr.

V pravé ruce držela něco, co vypadalo jako modro-bílé kopí, ale bylo vytvořeno ze samotného blesku, který spadl z nebe. Jediné mávnutí její zbraně dokázalo zavraždit všechny, kteří se sami znepřátelili nebeskému světu Ásgardu. Ti byli zničeni až po samotnou duši a nemohli se ani připojit do říše mrtvých. Tento boží trest byl znám jako Kopí Ničícího blesku a měl dost ničivé síly, aby svému jménu dostál.

„Je tohle vše?“

Kolem ní zbyly jen sutiny.

Jméno panny, která zářivě planula ve zčernalé scenérii, bylo Waltraute.

Byla vysoká, ale jen v porovnání s lidskou ženou. I tak vítězně stála nad všemi kolem sebe. Zdrtila, vyhladila a spálila všechny, kteří byli vyšší nebo větší než ona.

Nikdo by si nedokázal představit, že tu ještě před nedávnem stál falešný chrám, nápadně ozdobený zlatem a mramorem. Zůstala jen černota. Čistá černota. Nevkusná výzdoba byla všechna roztrhána a vše, co zůstalo, se přeměnilo na čirou čerň, jako kdyby to svědčilo o jejich hříších.

Hříšníci.

Kacíři.

Ti rebelové, kteří se přidali k obrům, aby úmyslně vytvořili monstra a pak použili jejich potomky jako otroky, byli všichni očištěni. Spáchali tři hlavní hříchy. Milování těch, kteří nepatřili do jejich druhu, mezi ně nepatřilo. Bylo to spojení s obry pro vlastní chamtivost, které patřilo mezi ty hříchy. Druhý hřích byl ten, že využívali vytvořené potomky jako nástroje. I když byli polovičními lidmi, použít někoho s lidskou duší jako nástroj bylo hříchem. A naposled nabídli své mladé, aby se připojili k obrům, místo toho, aby tak učinili sami. Bylo rozsouzeno, že je třeba jevyššího trestu.

...Ódin vlastně přikázal Waltraute, aby roztřídila duše mladých, kteří by zemřeli v nepokojích, a jen ty nevyhnutelné odvedla do Valhally, velké síně nebeského světa. Ale použila trochu moc síly, jak už k tomu měla sklony.

Díky tomu vše skončilo předtím, než mohla nastat rozsáhlá tragédie, a všichni majitelé duší, které měla vést, přežili.

Existoval důvod, proč Valkýry nestály na vrcholu všeho, i když byly nejsilnější, pokud se jednalo o čistou moc.

Aniž by se jen krátce podívala na přeživší, jejichž hlavy visely dolů, Waltraute se podívala nahoru k nebi a promluvila k někomu, kdo nebyl přítomen.

„Hlášení. Situace 3 469 dokončena. ...Předpokládám, že vládnoucí na trůnu je znovu rozezlen. Ale předpokládám, že královna říše mrtvých skřípe zuby nad těmi chybějícími dušemi. S tím v mysli to považujme za vyrovnané.“

Lidé žijící v Midgardu by nejspíš nerozuměli některým věcem, které bohové říkali. Smysluplně se snažili držet lidi od pochopení více věcí, než jaké chápat museli.

„Rozumím. Mám tedy oprávnění k návratu. Oznamte Heimdallovi, aby mě provedl. Konec.“

Když domluvila, jediný paprsek světla pronikl tmavými mraky nad její hlavou. Spadl přímo na Waltraute. Pak už jen věděla, že vedle ní stál obří bílý kůň. Waltraute se vyšplhala na jeho záda, vlasy jí nepřirozeně vlály směrem nahoru. Až se změna v gravitaci dostane k velkému tělu bílého oře, samotná Waltrautřina existence se dočasně rozdělí na kousíčky a ona opustí lidský svět Midgardu, zatímco projde všemi formami aerodynamických omezení.

Ale pak...

V průběhu návratu nastala chyba.

Chlapec slabě visel na Waltrautřině pravé noze, když seděla na bílém koni.

„Přeživší, co?“ řekla Valkýra, v očích netečný výraz. „Přeješ si zamířit do Valhally a začít bitvy nebeského světa? Neměl bys být tak ukvapený. Pokud máš tak statečnou a spravedlivou duši, ten čas jistě přijde.“

„Tak krásné,“ promluvil chlapec chraplavým hlasem, úplně mimo kontext.

Díval se na Waltrautřiny zlaté vlasy, které odrážely světlo na ni padající.

„Můžu nějaké mít?“

Waltraute ztichla.

Valkýry hrály pro lidi Midgardu jen jednu roli... Alespoň to tak mělo být. Ze zkušenosti věděla, že výjimečně nastaly nestandardní situace.

Jinými slovy...

Někdy se muž zamiloval do Valkýry.

„Omlouvám se, ale to nemohu udělat,“ odpověděla ledovým hlasem.

Chlapec nevypadal, že by rozuměl situaci.

„Proč ne?“

„Žijeme v rozdílných světech. Světový strom Yggdrasil je rozdělen do devíti světů. Dělby mezi světy se mohou překročit jen pro úmysl boje. Proto jsem teď tady v Midgardu. Přejít tyto dělby bez důvodu by samo o sobě způsobilo boj.“

„Ach...“ chlapcova ústa se otevřela dokořán, ale bylo nejasné, co přesně na něj zapůsobilo. „Takže tu nemůžeš zůstat?“

„Neříkám, že nemohu, ale nevidím k tomu rozumný důvod.“

„Mmh...“

„?“

„To nemůžu přijmout. Ale není čas takhle mluvit o věcech.“

„Hm?“ Waltraute vypadala poněkud zmateně.

Waltraute nijak zvlášť nerozuměla lidskému milostnému poměru, a tak vybrala metodu, která, jak se naučila, byla nejrychlejší možností, jak se s podobnými problémy vypořádat.

Vzala Kopí Ničícího blesku do své pravé ruky.

Úmyslně nechala hlasitě odlétávat jiskry ve všech směrech.

„Jakýkoli důvod tento člověk má, a cokoli řekne, Valkýra má oprávnění považovat každého, kdo jí stojí v cestě, za zlo. Buď na pozoru, každý, kdo mi zkříží cestu, má předurčeno přede mnou spadnout v porážce.“

„Hm? Hmm? Takže když tě porazím, uděláš, o co tě požádám?“

„Mm!? Počkat chvíli!! Jaká oklika v myšlení tě dovedla k tomuto závěru!? Jen jsem řekla, že každého, kdo se mi připlete do cesty, potká trpký osud!!“

„Chápu... Takže bych si tě mohl vzít...“

„Ty prostě předpokládáš, že bys vyhrál!! E-ehm. Duše zrozená v lidském světě Midgardu, opravdu věříš, že tvá chatrná záře stačí na to, aby se postavila Waltraute, čtvrté z devíti Valkýr?“

„Bojujme!! Bojujme!! Waltraute, řekni mi pravidla toho boje!!“

„Zatraceně! Proklouzlo mi vlastní jméno!?“

Ale Waltraute nebyla tak krutá, aby opravdu začala soutěž síly s chlapcem Midgardu, při které by jej zcela smetla.

(Och, už vím. Dám tomu člověku zcela nemožnou výzvu.)

To bylo známé schéma pro bohyně a princezny z celého světa jak v dávnověku, tak v moderní době.

Waltraute si odkašlala a řekla: „Moje výzva tobě je vystoupat na světový strom Yggdrasil pomocí tvé vlastní síly. Jakmile přijdeš do nebeského světa Ásgardu, přijmu tvou nabídku k sňatku.“

(Není možné, že by to zvládl. Dokonce ani Valkýra jako já by to nedokázala. Duše zrozená v lidském světě nejspíš podlehne úžasu jen při spatření světového stromu Yggdrasilu, natož aby ses jej dotkla.)

„...Co znamená ‚vystoupat‘?“

„To znamená ‚vylézt‘, obvykle ve smyslu vylézt na skálu či na převis!! Říkám ti, abys vylezl na ten obrovský strom jen se svýma dvěma rukama!“

„Có!?“

„T-to je správně. Tak co? Nezvládneš to, že? Jednoduše nemožné, že? Vzdej se tu a přidej se k lidské ženě jako řádný lidský muž. Kamarádka z dětství ze sousedství může být překvapivě skvělou volbou. A nyní půjdu.“

„Stačí vylézt po stromě a můžeš si vzít Valkýru!? Mu-musím to všem říct!!“

„Počkej!! Tohle není žádný zvyk mé rasy! Je to platná soutěž jen mezi náma dvěma!! Pokud se velký počet lidí pokusí vylézt po světovém stromě Yggdrasilu, hlavní bůh Ódin si to splete s rebelií!!“

„Tak já teda vylezu! Jestli vylezu po Yggdrasilu, můžu si tě vzít, že!? To tys to řekla, Waltraute!!“

„Mh.“

Zdálo se, že chlapec se opravdu pokusí splnit výzvu, ale Waltraure nemohla brát výzvu lehce, protože to byla soutěž s výhercem a poraženým.

Valkýry jsou členky bohů, které se vypořádávají s boji a také byly něco jako přísní strážní soutěží v lidském světě Midgardu.

Pod čí soudní pravomoc spadal světový strom Yggdrasil nebylo zcela jasné, ale soutěž započala v lidském světě Midgardu, a tak ohledně ní musela být přísná.

A také...

Pokud by s výzvou přišel jen chlapec, Waltraute mohla jednoduše odmítnout svou účast. Ale právě Waltraure navrhla tu výzvu a chlapec přijal. To znamenalo, že výzva se stala oficiální ve chvíli, kdy chlapec souhlasil. Waltraute už nemohla vycouvat.

„D-dobrá tedy. Přijmu tu soutěž. Ale duše Midgardu nikdy nebude moct vystoupit po světovém stromu Yggdrasilu.“

„Já to zvládnu.“

„Nebeský svět Ásgardu je doslova nad mraky. Pokud ti cestou dojde síla a spadneš, čeká na tebe jen smrt. Pořád si troufáš?“

„Já to zvládnu.“

Dokonce i pod Waltrautřiným ledovým pohledem, ze kterého se kacíři, a dokonce i obři a draci třásli strachy, dával chlapec vzdorovitou odpověď.

(To jsou oči válečníka.)

Ale v další chvíli se chlapec široce usmál, mávl jednou rukou v kruhu a řekl: „Dobře, vylezu nahoru rychleji, než by sis myslela! Jakmile budu připravený, zamířím k Yggdrasilu, tak čekej u koncové pásky v Ásgardu!! To je další pravidlo!!“

„Počkej,“ řekla náhle Waltraute, stále na bílém koni. „Proč si mě tolik přeješ vzít?“

„Hm?“ odpověděl chlapec téměř okamžitě. „Protože jsi krásná.“

„...“

„Waltraute, určitě vylezu na Yggdrasil, a až se tak stane, vezmeme se!!“

Když se Waltraute vrátila do nebeského světa Ásgradu, hlídač Heimdall se jí zeptal: „...Proč jsi prostě neodmítla?“

Valkýry obvykle zůstávají zcela bez emocí, ale Waltrautřiny tváře se lehce začervenaly a její oči se při té otázce podívaly do dáli.

„J-jakmile se zřídila soutěž, nemohla jsem jej otevřeně odmítnout!!“

Heimdall přemýšlel, proč se už na začátku jednoduše nevrátila do Ásgradu, ale než mohl říct něco dalšího, Waltrautřiny oči se ještě jednou zadívaly do dáli a ona pokračovala: „To je... To je správně. Je to soutěž, neměla jsem na výběr!! Přeci jen jsem přísný strážce soutěží!! Ať už to může mít jakýkoli následek, musím soutěž dovést do konce, jakmile je jednou zřízena!!“

„Počkej, neříkej mi, že to necháš být proto, že řekl, že jsi krásná a vezme si tě poté, co vyleze na-... Éééé! Éééé!!“

„Mohl bys mi vysvětlit, která část toho, co jsem řekla, tě dovedla k takovému závěru? A mohl bys mi vysvětlit, proč se takto usmíváš?“

„J-je tahle neviditelná zeď, která je tak tvrdá jako zaschlý beton, jen aurou zastrašení!? Ne, počkej! Chápu to! Chápu to! Nevytahuj Kopí Ničícího blesku! Počkej, počkej!!“

Heimdall se třásl strachy, když čelil tak velké ničivé síle, která byla použita ke skrytí Waltrautřiných rozpaků.

Ať už řekla cokoli, její opravdové pocity měla jasně vepsány ve tváři.

Většina se příliš bála něco zkusit, ale Waltraute byla překvapivě slabá vůči těm, kteří si zachovali silnou vůli, zatímco jí čelili.

Část druhá

Na jednom konci nebeského světa Ásgardu stálo sedm drah Bifröstu.

Byly sice známy jako ‚dráhy‘, ale proces jejich použití byl poměrně složitý. Uživatelova ‚existence‘ se rozdělila na kousky, které se daly volně poslat do jakéhokoliv z devíti světů, zatímco ignorovaly všechna aerodynamická omezení. Nebyla to úplná ‚teleportace‘. Technicky se uživatel zrychlil na 97% rychlosti světla, ale při velikosti devíti světů to proběhlo víceméně okamžitě.

Valkýří zbroj, která se rozbila na kousky spolu s Waltraute, reagovala a rozptýlila se. To způsobilo obří polární záři, která naplnila noční nebe, když se Valkýra rozletěla oblohou.

Hlavně díky Bifröstu a Valkýrám mohli Ásové ukazovat tak ohromnou moc v devíti světech. Chvíli trvalo, než proces započal, ale výměnou byly vojenské síly tvořené Valkýrami a dušemi mrtvých, známých jako Einherjové, kteří byli pod kontrolou Valkýr, poslány, kam bylo třeba. Předchozí vyhlazení kacířů by mělo být dostatečnou ukázkou, jaká hrozba to byla.

A...

Waltraute se nyní dívala dolů do lidského světa Midgardu z kraje Bifröstu. Strážce Heimdall měl pověření vládnout Bifröstu, a tak už byl otrávený z Valkýry, která blokovala cestu.

„Ehm, jestli tu zůstaneš, třetí dráha se nedá použít...“

„Máš jich sedm. Ztráta jedné nebo dvou nic není.“

„Ehm, máš vůbec ponětí, kolik desítek letů je každou hodinu? Tady jde o účinnost a rozdělení. Způsobuješ dopravní zácpu. Určitě víš, jak blokování zdánlivě prázdné cesty může způsobit velké zdržení na dálnici. Jestli budeš blokovat třetí dráhu, procento pozdních letů se zvýší na-...“

„Přejdeš k věci?“

„Oh... Ehm... Ale nic... Asi... Ách jo...“

Když se na něj zadívala, Heimdall se scvrkl, jako kdyby se chtěl zavřít do malé krabice.

Při krčení se Heimdall řekl: „Ale opravdu existuje důvod, proč brát ten slovní slib tak vážně?“

„H-hmf! Nemyslím si, že ten chlapec z Midgardu může vyšplhat po světovém stromě Yggdrasilu. Ale teď, když už byla soutěž zřízena, musím na ni jako Valkýra dohlížet až do konce. V nejlepším případě se dostane k úpatí světového stromu a bude tak uchvácený, že nic dalšího neudělá. V horším případě bude v takovém úžasu z pohledu na Yggdrasil, že se ani nedostane k jeho úpatí.“

„...Takže v ‚nejhorším případě‘ pro tebe ten chlapec ani nepřijde?“

Pohled, který dostal Heimdall pro svou nechtěnou poznámku, byl ostrý jako kopí, celé jeho tělo zmrzlo na místě. Uvědomil si, že už své tělo nedokáže udělat menším.

Waltraute se dala dohromady a řekla: „V každém případě jen sleduji tuto soutěž až do jejího konce. A ten konec bude chlapcova prohra. Pokud se neukáže, je to prohra. Jakmile se to stane, budu osvobozena z toho nesmyslného slovního slibu manželství.“

„Ehm...“

„Je pravda, že ten chlapec měl oči válečníka, když oznámil, že vyšplhá na světový strom. Byly to oči někoho s vůli dost silnou, aby vyzval Valkýru k soutěži. Ale slova jsou levná. Jistě ztratí kuráž, až uvidí pravou lehkovážnost této výzvy... Proč mě přerušuješ?“

„Chlapec dorazil.“

„!?!?!?“

Waltraute se zoufale podívala zpět přes okraj třetí dráhy, do lidského světa Midgradu.

„Nemožné... Nemožné!! Cožpak ten chlapec nemá strachu ze smrti!?“

„‚Že by zašel tak daleko pro neotesanou, po boji šílenou dívku, která celý rok nosí zbroj, jako jsem já, srdce mi vynech-...‘ Ne, jen žertuji! Prosím! Prosím, odpusť mi! Už nebudu dělat žádné volné překlady tvých myšlenek, tak mě prosím ušetři blesku!!“ Heimdall držel ruce nahoře, aby si kryl hlavu, při tom se podíval dolů k povrchu. „J-Jack Elvan to bylo? Podle dat, co na něj máme, pochází ze střední vrstvy Midgardu.“

Ale samozřejmě, že chlapec nedorazil do Ásgardu.

Úpatí Yggdrasilu bylo v Midgardu. Chlapec to zvládl až k tomuto obřímu stromu.

Vážně to vypadalo, že chce po stromě vyšplhat.

Každý obyčejný člověk by byl příliš naplněn úžasem nad Yggdrasilem a strachem zamířit do jiného světa, než aby vůbec přemýšlel o tom, že by zkusil vylézt po světovém stromě. Přesto chlapec proletěl těmito omezeními.

Říkali tomu strom, ale kmen byl tak tlustý, jako je široké větší město, takže se to spíš podobalo lezení po horách. Složitě propletené větve a dutiny se téměř proměnily v něco jako bludiště.

Waltraute použila magii, aby zlepšila své již nadlidské smysly (ne, že by vůbec byla člověkem), takže se dívala dolů s očima široce otevřenýma, aby viděla každý chlapcův krok.

U úpatí světového stromu chlapec řekl: „Mám svůj kapesníček, nějaké dobroty, kdybych dostal hlad, a láhev vody. Dobře, čas jít.“

„Je tak hrozně nalehko vybavený!! Počkat, vždyť on nemá ani boty! To jsou sandále! Aspoň si připrav záchranné lano... Ach, začal šplhat! Vážně začal šplhat! Šplhá po Yggdrasilu v sandálech! Co budu dělat!?“

„...N-nebylo by nic špatného na tom, kdybys zamířila dolů ho zachránit, že? Můžeš prostě zamířit dolů a popadnout ho. Můžu ti otevřít jednu z drah Bifröstu.“

„Ty blázne!!!!!“ Waltrautřina železná pěst odhodila Heimdallovu obří postavu, kutálel se jako oblázek. „Jsem nebeská bytost, která vládne bojům a sleduji všechny události s vítězem a poraženým!! Nemohu zasahovat do soutěže s jasnými pravidly!!“

„B-bghh.. Bbh..“ zasténal Heimdall bez známek inteligence, ale neposlouchal, co Waltraute říkala. Měl důležitější starosti.

Právě se něco dělo dole na povrchu.

I když byl Ásgard doslova nad mraky, chlapec seděl na větvi a natahoval se pro svou láhev s vodou, poté, co vyšplhal asi deset metrů.

„Hááá... Jsem vyčerpaný.“

„Ty slabochu!!“ zakřičela Waltraute.

„E-ehm, deset metrů je pro člověka dost vysoko,“ komentoval Heimdall.

„O to tu nejde! Řekl, že vyšplhá Yggdrasil a ožení se se mnou. Dokonce, i když je odměna úplně směšná, je to pořád posvátná soutěž s Valkýrou. A přesto... A přesto... Ten mizera!! Jen deset metrů!? To je urážka pro ty, jejichž osud zde visí v rovnováze, že!?“

„Ehm... Takže jsi vlastně naštvaná kvůli tomu, kam až došly jeho pocity k tobě, a chceš, aby se snažil trochu víc? ...Kjááááá! Omlouvám se!!“

Waltraute se zřejmě vyhýbala používání své ohromující síly na samotného Heimdalla (až na tu ránu předtím), začala místo toho ničit dráhu Bifröstu. Heimdall se začal omlouvat, co mu síly stačily, protože zničení Bisfröstu by mu přivodilo vážnou společenskou újmu.

Pak si něčeho všiml.

Ukázal dolů k povrchu a řekl: „Podívej se na to. Něco tam dole je!“

„Hm?“

Waltraute se podívala dolů a uviděla bílou kočku, která se přibližovala k chlapci odpočívajícímu na větvi Yggdrasilu.

Z nějakého důvodu uměla kočka mluvit lidskou řečí.

„Ahoj, ty. Co tu děláš? Je nebezpečné být takhle vysoko. Ublížíš si, jestli spadneš.“

„...To je na mluvící kočku překvapivě dobrá rada,“ komentoval to Heimdall.

„...“

Chlapec odpověděl: „Lezu po světovém stromu. Waltraute na mě čeká.“

„Ne-nečekám!!“

„Ale taky se ho nepokoušíš zastavit,“ přidal Heimdall.

„Samozřejmě že ne. Tohle je vážná soutěž!!“

Kočka pak řekla: „Ale podívej se nahoru. Vážně si myslíš, že vyšplháš až tam?“

„Vím to,“ odpověděl chlapec.

„A co kdybys raději zamířil dolů. Pokud půjdeš do Jötunheimu, můžeš najít nějakou magickou vodu, která ti dá znalosti, jaké jen budeš chtít.“

„Ale tam není Waltraute.“

„Jestli vypiješ vodu vědění, domácí úkoly už nikdy nebudou těžké.“

„...Vážně?“

„Vážně, vážně. Tak se vzdej toho, abys šel na tak nudné místo jako je Ásgard, a místo toho pojď se mnou do-...“

Tehdy hodila Waltraute Kopí Ničícího blesku.

S ohromným hlukem projelo modrobílé kopí dolů v rovné linii z nebe na zem. Prošlo těsně před chlapcem a nemilosrdně zasáhlo mluvící kočku, vzalo ji až do úplných hlubin povrchu.

Blesk.

Symbol božího trestu.

Kolísavě dýchala, Waltraute zakřičela dolů k povrchu, moc dobře věděla, že její hlas tam nedosáhne: „Nezaplétej se do vážné soutěže, ty blázne!! Chceš, aby získal tělo, které se nemůže dostat ani do říše mrtvých!?“

„Ko-koťátko... To pěkné koťátko...!?“ řekl Heimdall.

„To byl ve skutečnosti Midgardský had!! Když útgardský Loki přelstil Thóra, obří had pomohl v iluzi útgardského Lokiho tím, že se přeměnil na kočku a Thór se tak nepřipravil!! Podívej, přeměna začíná opadat. Příšerné šupiny už obalují jeho tělo!! Žádná soutěž nemůže být férová, když se zaplete takové monstrum!!“

„Och, máš pravdu. Opravdu je to Jörmungandr,“ řekl Heimdall.

Waltraute si založila paže před prsním plátem své zbroje.

„Vskutku. Dokonce i bestie dost silná na to, aby byla na stejné úrovni s Thórem, se plete do cesty... Proto nemůžeš brát osud zlehka. Ten chlapec musí myslet jen na soutěž. Dát mu toto je správné chování protivníka.“

„Ale chlapec jako by se strachoval o toho hada, který spadl na povrch. Šplhá zpět dolů, aby ho zkontroloval.“

„~ ~ ~!! Ber. Tuhle. Soutěž. Vážně!!“

Waltraute začala rozčíleně dupat nohou jako dítě, přeci jen právě prohlásila, že se přímo nezaplete.

Část třetí

Poté, co chlapec zkontroloval kočku, která spadla na povrch, začal ještě jednou lézt na Yggdrasil... (Mimochodem, kočka se znovu pokusila varovat chlapce, ale tentokrát spíše z upřímnosti, než že by se ho pokusila podvést. Ale byla zahnána docela velkým počtem Kopí Ničícího blesku. Waltraute trvala na tom, že by se cítila odpovědná, kdyby chlapec poznal hada uprostřed soutěže.)

„Takže nechceš, aby se díval na někoho jiného než na tebe?“

„Ach?“

Strážce Heimdall se stočil pod tím drtivým tlakem protínajícího pohledu a obrovskou aurou zastrašení, které byly poslány jeho směrem.

Po odbočce s kočkou chlapec dál lezl po velkém stromě bez překážek. (Nebo spíš, nic se k němu nedokázalo přiblížit, zatímco Waltraute na něj upírala svůj děsivý pohled.) A jak se nic nedělo, začal Heimdall zívat a zívat, ale Waltrautřin pohled byl stále stejně upřený.

„Takhle by to možná zvládl až nahoru.“

„Tsch!! Ale jestli se to stane, nemám na výběr! Tohle je vážná soutěž!! Já, Waltraute, čtvrtá z devíti sester Valkýr, samozřejmě zcela dokonale ponesu svůj úděl poraženého! I-i kdyby to znamenalo si jej vzít!!“

„Chápu. Chápu.“ Heimdall se začal nudit, a tak lehkovážně prohlásil: „Pořád mluvíš o svatbě, ale co přesně necháš toho chlapce dělat, až se vezmete? Jsi připravená se ho zeptat na onu starodávnou otázku ‚Chtěl bys večeři, koupel, nebo třetí možnost, kterou by sis měl sakra raději vybrat‘?“

„Já-já neprohraju, blázne!!“

„Samozřejmě, akrobatické kousky v nahé zástěře jsou v podstatě dány každým novomanželům.“

„C-cože? O jaké nahé zástěře to mluvíš?“

„No, vezmeš to a uděláš tohle,“ říkal Heimdall, když vysvětloval především pomocí nějakých nejasných gest.

„...!?!?!?“

Bez přemýšlení pohnula Waltraute svou pěstí a Heimdall se téměř stal jedním se třetí dráhou.

„B-bbhh!! Bgegbgbb!!“

„J-jak moc pitomý jsi!? Jednoduše nevěřím, že bys měl tak zvrhlé myšlenky!!“

„G-gbh... Ale vášeň novomanželů je často vede k tomu, aby překročili tyhle zvrhlé linie. Ale asi tak po roce se poněkud uklidní.“

„T-takže moje prohra by s sebou mohla přinést takový postih?“

„Budeš muset vejít do koupelny, abys mu umyla záda, a krmit ho malým ovocem přímo z vlastních úst. Ach, a mladá nerozvážnost káže, abys mu servírovala jídlo na svém nahém těle, jen stěží v dosahu toho, co je přijatelné. Mimochodem, já mám nejraději dulce de leche se šlehaným krémem a jahody, místo obvyklejších mořských plodů.“

„Počkej, počkej, počkej!! Jak na sobě slovo manželství může mít ještě tolik dalších přídavků!?“

„Ale já myslel, že neprohraješ.“

„Úúú...!?“

„Je jedno, kolik přídavků tam je, nezáleží na tom, pokud vyhraješ, že?“

„T-to je úplně správně.“

S třesem si Watraute založila ruce před svým prsním plátem a zaujala působivý postoj. Pak zakřičela ze všech sil: „N-na ničem z toho nezáleží, když neprohraji! Prostě musím vyhrát!! Jako Valkýra, nebeská bytost dohlížející na bitvy, jsem mistryní soutěží!! Ani nemusím myslet na možnost prohry!! Mumly, mumly...“

„Ale prací Valkýr je shromažďovat duše těch, kteří statečně zemřeli v boji, takže jsi vlastně spíše spojovaná se stranou prohry a-.... bgjááááá!! Neútoč mi takhle na konec lokte! Ach, znecitlivěla mi paže!!“

Jak se tito obyvatelé nebeského světa hádali, něco se změnilo.

„Hmm. Zřejmě má potíže.“

„Podívej, jak je vysoko. Musí být unavený poté, co tak dlouho šplhal. Vlastně myslím, že vyšplhat jen za pomoci čisté fyzické síly a bez tvého vedení je nemožné dokonce i pro člověka Siegfrieda v jeho nejlepších dnech. Jsem Valkýra a ani si nejsem jistá, zda bych to dokázala.“

„Ne, tohle nemyslím.“

„Tak co tedy myslíš?“

„No...“ Heimdall vytáhl čistou břidlicovou destičku a vyvolal několik dat. „Světový strom Yggdrasil ve skutečnosti nedělí devět světů. A drží nahoře nebe a zemi.“

„Takže?“

„Ehm, víš, jaký je vztah mezi výškou a atmosférickým tlakem? Čím výš jdeš, tím méně kyslíku tam je. Božské bytosti jako my jsou v pořádku, ale myslím, že to lidské dítě bude mít bez kyslíku potíže.“

„...“

Waltrautřina tvář postupně bledla.

„Takže... Co přesně... To znamená?“

„Víme jistě, že ten chlapec šplhá po Yggdrasilu a blíží se Ásgardu,“ řekl Heimdall, zatímco se díval na data. „Ale čím blíž se člověk dostává k nebeskému světu, tím blíže se dostává ke smrti. Věřím, že ten chlapec zemře, jestli dorazí...“

„Počkej, počkej, počkej,“ zastavila Waltraute Heimdalla jednou rukou.

Jestli chlapec prohraje, jeho naděje se zbortí, a jestli vyhraje, zemře.

Waltraute trvala na tom, že se netouží vdát za chlapce, ale nemohla vystát možnost, že by soutěž nebyla spravedlivá.

Valkýry byly v podstatě posednuté soutěžemi.

Brühnhilde, nejstarší ze sester, jednou prohrála v podobné záležitosti zahrnující svatbu. Člověk Siegfried ji podvedl (dostal lektvar k vymazání svých vzpomínek, a tak si neuvědomoval, co dělá), a tak osnovala jeho smrt. Když se jí to povedlo, pokusila se vzít si život.

„Oznámila jsem tento incident Ódinovi a dostala řádné svolení k soutěži. Přeci jen jej nemůžeme nechat považovat dítě šplhající po světovém stromu za rebela. A ten bůh války s páskou přes oko se zaručil za spravedlivost této soutěže. Hlavní bůh tohle viděl jako spravedlivou soutěž, tak jak se může dít něco takového!?“

„Možná právě proto ti dal Ódin svolení.“

„Cože...?“

„Ten vousatý stařík neváhá začít válku v lidském světě, jen aby získal nějaké dovedné duše těch zabitých v bitvě. Samotný pokus vyšplhat na Yggdrasil vyžaduje statečnost směšné úrovně a vše jde zatím dobře. Tenhle bůh války by takovou duši opravdu chtěl. Jinými slovy, možná účelně přehlédl chybičku v pravidlech, aby chlapec zemřel a přidal se k Einherjům.“

Část čtvrtá

Jeho pocity byly ve skutečnosti o něco složitější.

Ve velké síni v nejvnitřnější části Valhally seděl jednooký bůh války Ódin na výjimečně okázalém trůnu. Vyměnil si pohled se svou manželkou Frigg.

Ódin vypadal asi na čtyřicet a Frigg na třicet, a tak moc nevypadali jako bozi, kteří shlíželi na celé dějiny světa. Ale jejich vzhled se nijak nepojil s jejich věkem, protože jedli jablka nesmrtelnosti vypěstovaná bohyní Idunn.

„Jsem proti tomu,“ řekla Frigg. „Ať už jsou tvé důvody jakékoliv, pleteš se do jejich snah získat rodinu. A ještě ke všemu jednoho z nich zabíjíš.“

„To si myslíš jen proto, že jsi bohyní sňatků. A já myslím tak, jak myslím, protože jsem bohem války a boje.“

„...“

„Nemůžeme dovolit Waltraute připojit se k lidskému chlapci. Určitě to víš, i když máš jiné pocity.“

„Narážíš na fakt, že Valkýr je přesně devět a těchto devět ovládá vojenskou silu Einherjů?“

„Dokonce, i když je to devět jednotlivých bytostí, jejich podstaty jsou propojené. Samotná Waltraute je stejná jako ostatních osm. Jestli podlehne jedinému člověku, sváže to i ostatních osm. Právo velet celé síle Einherjů přejde přímo na toho chlapce.“

„Ano, Wagnerova metoda. Ale existuje nějaký důvod se jí držet? Jestli vyhodíš Waltraute, měl bys být stále schopný udržet systém Valkýr.“

„Jednou z rolí Valkýr je poskytnout spojení mezi bohy a lidmi. Nemohou být přeorganizovány jen podle přání bohů. To je celá pointa Wagnerovy metody, stejně jako jejich podoba, která je jednodušší pro představu lidí. ...Jistě víš, proč jsou Valkýry krásnými ženami,“ řekl Ódin lehce, zatímco seděl na vrcholku svého trůnu.

Jeho trůn se nazýval Hlidskjalf a dal každému, kdo na něm seděl, moc vidět celý svět. Wagner byl opravdu mimo zasazení do místa a času, ale Ódin dokázal použít trůn tak, aby shromažďoval informace z „jiných míst“.

„Tohle je docela problém,“ řekl Ódin, i když vůbec nezněl, jako by něco za problém považoval. „Nemůžeme nechat věci, aby se vyvinuly tímto směrem. Proč myslíš, že jsme shromažďovali duše těch, kteří zemřeli v boji? Je to vše pro dobro poslední války, ragnaröku. Zlí duchové a obři jsou už tak dost špatní, nepotřebujeme, aby se do třenice přidala ještě další strana.“

„A proto vezmeš tomu chlapci život?“

„Problém je to jen proto, že se nejedná o manželství mezi rovnými,“ usmál se hořce Ódin na Frigginu kritiku. „Ale Valkýra má úplnou kontrolu nad dušemi těch, kteří zemřeli v boji. Opak nemůže nastat. Jakmile chlapec zemře a stane se Einherjem, Waltraute nad ním bude mít kontrolu. Až se tak stane, nebude on moct ovládat Waltraute. Ani získat nadvládu nad silami Einherjů. Až nastane tato situace, můžeme šťastně oslavit jejich sňatek.“

Myšlenku lidského života bral tak lehce proto, že byl bohem války.

Nebyl bohem, který by ochraňoval ty ve válce; byl to bůh, který zachovával stav války sám o sobě.

Těm, kteří se zapletli do války, mohl připadat jako toulající se neštěstí (s vlastní vůlí).

Frigg, na druhou stranu, byla bohyní, která pomáhala lidem se spojit a vytvořit nový život, mohla si tedy jen povzdechnout. Lidé mají často potíže s porozuměním tomu, jak se mohla bohyně všech různých sňatků vdát za někoho tak příšerného, jako byl on.

Ale s tím, jaký hlavní bůh byl, by svět jen stěží mohl pokračovat, kdyby po jeho boku nestála tak plodná bohyně.

„V každém případě musí ten chlapec za každou cenu zemřít.“

„Nepřeji si, aby ten chlapec padl v boji. Pokud se tak stane, jejich vztah už nebude dál v kategorii manželství,“ řekla Frigg. „A také, i když zde chlapec ztratí život, není jistoty, že bude vybrán jako Einherjar, nebo snad ano?“

„To není má odpovědnost,“ pokrčil Ódin rameny. „Ovládám ty lidi, kteří mají odvážnou duši. Pokud nesplňuje tento požadavek, nemám povinnost jej ochraňovat. Neukradnu duši, která padla do říše mrtvých.“

„Chápu,“ povzdechla Frigg. „I když to dítě vypadá něžně, je v něm ukryto mnoho násilných pocitů. Neviň mě za to, co se stane, jestli se přijde na tuto tvoji léčku.“

„Ha ha. Co může jediný naštvaný člověk udělat?“

„Tak jsem to nemyslela.“ Frigg se podívala ke vstupu do velké síně. „Mluvila jsem o Waltraute.“

V další chvíli se celá Valhalla zatřásla.

Napřed si Ódin myslel, že nastal nějaký velký výbuch. Znělo to, jako by bohové začali bojovat na smrt.

Ale mýlil se.

Ty ohromné vibrace pokračovaly a přibližovaly se. To nebyl zvuk boje. Nakonec si Ódin uvědomil, čím jsou.

„Kroky...?“ Kapka potu sjela po hřebenu nosu hlavního boha. „Jen kroky vydávají takovou sílu? Počkat, nikdy jsem Waltraute nedal tolik výkonu!“

„Vztek z tvého zásahu do soutěže je jen špička ledovce. Panina zlost roste bez omezení, když se něco plete do cesty její lásce. Ale předpokládám, že bůh války o tomhle nic neví.“

„Kh. Jinými slovy, to, že ten chlapec lehkovážně přestupuje mezi devíti světy, způsobilo zkreslení samotných konceptů bitev!? Kolik o tom tři severské bohyně osudu věděly? Uspíší toto ragnarök!?“

„Ach jo. Ty válkou posedlý idiote...“

Dveře vchodu se otevřely dokořán. Bůh blesku Thór, který byl na druhém místě, pokud se jednalo o sílu, se vpotácel do velké síně.

„E-ééé!! Otče!! Otče!!“

„Co se děje, Thóre? Tvoje tvář vypadá zbitě a tvé vlasy se celé cuchají!“

„Pro-prohrál jsem v souboji blesků... Moje celá identita boha blesku byla popřena, co mám nyní dělat!?“

Za otevřenými dveřmi byla černota.

Úmysl zabíjet vydávaný rozumnými bytostmi měl být neviditelný, přesto Ódin jasně viděl před svýma očima iluzi.

Bylo jasné, kdo jej vydává.

Temnota a hustota stínu ukazovala blížící se nebezpečí.

Opřel se o zeď na jedné straně velké síně, Loki se slabě usmál a řekl: „...Hm. Svět zničený jedinou láskou. To nezní špatně.“

„Kdy ses sem ty sakra dostal!? A nemysli si, že se staneš hvězdou, když budeš dál dělat tyhle chuunibyou poznámky, ty milovníku dočasných radostí!“ Ódin úplně zpanikařil, a tak začal křičet na někoho, kdo s blížícím se nebezpečím neměl co dělat. Když do Frigg viděla, pozvedla jednu ruku k líci a znovu vzdychla.

Musela přemýšlet, proč všichni muži v nebeském světě vědí tak málo o jemnostech lásky a nikdy pro ženu nic neudělají.

Tiše si myslela, že by se mohli jednu či dvě věci přiučit od toho chlapce, ale místo toho řekla: „Alespoň se ji pokus uklidnit. Je trochu moc brzy zamířit do zatmění, nemyslíš?“

Část pátá

Nevědom si záležitostí, které zahrnovaly ty dospělé (nebo spíše bohy), chlapec dál chytal temnou kůru světového stromu Yggdrasilu na své cestě do Ásgardu.

Stále s většími potížemi popadal dech.

Jeho tvář bledla.

Dostal se do stavu nevolnosti z nadmořské výšky, ale tím to nekončilo. Jak pokračoval, ve vzduchu bylo stále méně kyslíku a atmosférický tlak klesal. Vzduch byl řidší, teplota klesla v důsledku nedostatečné atmosférické izolace. Studený vítr připomínající půli zimy profukoval v místech kolem chlapce.

Nebylo by překvapivé, kdyby se zastavil.

Ale jestli ztratí vědomí, spadne na povrch z tak velké nadmořské výšky.

Chlapec dál popadal kůru, i když mu krev stékala z prstů. Přilétli k němu dva havrani.

Promluvili současně.

„Ty tam! Jsem Munin!!“

„Jsi Hugin!!“

„Byli jsme donuceni sem přiběhnout a předat ti zprávu!!“

„Byli jsme donuceni sem přiběhnout a předat ti zprávu!!“

Chlapec, který vůbec nebyl překvapený mluvící kočkou, odpověděl: „Ale letěli jste.“

„Zahrál si na stratéga! Teď víme, že nejsi tak ztracený, abys tohle dělal!!“

„Nicméně... Ehm. Máme zprávu od Waltraute. Jsi připravený?“

„...Hm. Vážně bych neměl dostat žádnou pomoc, když lezu na Yggdrasil.“

„Tohle je důležitá informace o samotné soutěži. A vlastně ani nepotřebujeme tvé svolení, tak ti to prostě řekneme. Tady to je!“

„Mhh...“

Chlapec vypadal nespokojeně, ale hlasy havranů se změnily.

Nyní promluvili hlasem Valkýry, kterou potkal. Munin a Hugin seděli na chlapcově levém a pravém rameni, tak mohl chlapec naslouchat hlasu, jako kdyby měl sluchátka.

„Slyšíš mě, chlapče? Teď už víceméně vím, co ten vousatý stařec chystá. Zdá se, že pro člověka není velký rozdíl mezi přiblížením se nebeskému světu Ásgardu a přiblížením se smrti. Ódin ten fakt vědomě přehlédl, aby tě přijal do armády Einherjů.“

„...“

„Jestli si nepřeješ zemřít, hned slez z Yggdrasilu. I já si to přeji. Jistě to manželství, které sis představoval, nemá nastat po tvé vlastní smrti. A já nezřídila tuto soutěž, aby skončila tak směšně.“

Chlapec trochu ztichl.

Zůstal úplně klidný, dál se držel kůry.

Dva havrani naklonili své hlavy a ze stran se podívali na jeho tvář.

Nakonec chlapec pozvedl hlavu a řekl: „Musíte být nepřátelé, kteří jste sem byli posláni, abyste mě zmátli!!“

Část šestá

Mezitím si Waltraute trhala své zlaté vlasy a po nebi házela Kopími Ničícího blesku ve všech směrech. To překvapilo řidičku dvoukolového vozu slunce natolik, že málem nastalo zatmění slunce.

Zcela zavrhla své tvrdohlavé předstírání a překroutila své šílené názory na soutěže, jen aby pomohla tomu chlapci, a on to odmítl.

„Uuuuuuuuuuááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!! Jak se tohle mohlo stááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááát!?“

„...A to dokonce ani nezapochyboval, když ta kočka začala mluvit.“

Pro tu nadbytečnou poznámku popadla Waltraute jednou rukou Heimdalla a zatočila s ním.

Když to uviděla Frigg, vložila se do toho: „Nemůžeš říct, že jsi spatřila jeho velké úsilí, a jít ho zachránit?“

„Já-já... Já tohle prostě nemůžu udělat, lady Frigg! Pak by byla soutěž neplatná a tím by nikdy nedošla k závěru! A žádný závěr by znamenal, že by se to odložilo navždy a ... Ne, počkat, počkat! Vlastně bych tím sama prohrála soutěž a to by znamenalo... Vááá váááá!!“

„...Hm. Vidím, že myslí mnohem víc jako Ódin, když dojde na tohle. (Samozřejmě, mohla bys vše vyřešit tím, že bys jej sama požádala o ruku.)“

Waltraute byla na takovou věc příliš tvrdohlavá, ale lidský chlapec očividně nebude schopný vlastními silami dosáhnout Ásgardu.

Bylo zřejmé, že by měla udělat něco pro záchranu chlapce (a aby se ti dva vzali, ale Waltraute by si něco takového sama nikdy nepřiznala).

„(Heimdalle, Heimdalle.)“

„(Úúú... Kašli. Copak, lady Frigg?)“

„(Máš nějaký dobrý nápad, jak dostat Waltraute k tomu chlapci?)“

„(Kdyby ano, nenechal bych ji takhle dlouho tu do mě strkat.)“

„(Co kdybychom poslali jinou Valkýru?)“

„(Už za vměšování se srazila Midgardského hada. Jestli by se k němu přiblížila jiná Valkýra, začala by mezi Valkýrami válka, kdy by na sebe řvaly NTR tohle a NTR tamto.)“

„(Slyšela jsem, že podstaty devíti Valkýr jsou spojené, ale hádám, že se přesto hádají kvůli osobním odlišnostem.)“

„Hmmm...“

Dva bohové nedokázali přijít s žádnými dobrými nápady.

Ale protože chlapec neměl moc času, rozhodli se navrhnout každý nápad, který jim přišel na mysl.

„Waltraute, co kdybys zařídila spíš svou prohru než nechat chlapce vyhrát? Soutěž končí, až chlapec dosáhne nebeského světa, kde na něj ty čekáš. Takže pokud jako první zamíříš dolů do lidského světa, pak ‚prohraješ‘ a budeš si jej moci vzít.“

„To nemohu udělat!! Nemohu úmyslně prohrát v soutěži, ve které někdo jiný riskuje život! To by byl výsměch vážnému úsilí toho chlapce!!“

„Um... Musí jen vylézt pomocí vlastních sil, že? Mohu mu dolů seslat vzduchotěsnou labutí loď. Může si tam šlapat sám, takže...“

„Ne, ty blázne!! Musí to udělat vlastními silami! Nástroje, jež si sám připravil, jsou jedna věc, ale nástroj, který mu dá třetí strana, je zcela vyloučený!!“

„Tahle Valkýra je obří osina v zadku.“

„Tahle Valkýra je obří osina v zadku.“

Zareptali sice dva bozi současně, ale přesto se ještě nevzdávali. Ten lidský chlapec byl v opravdovém nebezpečí (a pokud by zemřel, Waltraute by pravděpodobně fyzicky zničila nebeský svět).

Přesto Waltraute odmítala nabídnout chlapci pomocnou ruku, a to za každou cenu. Navíc by použila své kopí nejvyšší kvality, aby srazila každého dalšího, kdo by se pokusil vmísit. Bylo víceméně nemožné, aby chlapec dosáhl Ásgardu za pomoci vlastních sil, a tak dva bohové mohli jen čekat, jak odpočet do konce světa pokračoval.

Ale pak Frigg zatleskala.

„Já vím! Waltraute, a co tohle?“

„?“

Část sedmá

Jak se držel kůry stromu Yggdrasilu, chlapec poznal, že pomalu ztrácí cit v konečcích prstů. Vzduch byl řídký, v uších mu příšerně zvonilo a chladný vítr, který do něj narážel, okrádal jeho tělo o teplo. Jeho vědomí začínalo být nejasné a už necítil bolest v rukou z toho, jak byly rozdrásané a krvácely.

Už nedokázal dál šplhat.

A nedokázal ani zamířit dolů.

Opravdu rozuměl. Rozuměl, že jeho požadavek byl lehkovážný. Chlapcovo mladé srdce přesně došlo k závěru, že bolest a chlad, které cítil, byly trestem za to, že se snažil získat něco, co si nezasloužil.

Ale...

Přesto pokračoval.

„...Wal... traute...“

Nevzdal se. Věděl, že se mýlil, ale stále se ještě nevzdal. A tak chlapec ignoroval krev proudící z jeho dlaní a donutil svou zamlženou mysl, aby poručila tělu pohyb. Chlapec skutečně pokračoval dál nahoru, i když nebyl o nic rychlejší než housenka, která šplhá po stromě.

„Počkej na mě... Rozhodně vyhraju...“

A pak chlapci sklouzla ruka.

Nevěděl, zda proto, že síla opouštěla jeho ruku, nebo jestli jen uklouzla po krvi, která z ní prýštila. I když necítil bolest, stále cítil, že ruka už nebyla oporou jeho váze a on začíná padat. Po zádech mu přejel mráz, ale teď, když už začal padat, nemohl své tělo zastavit.

Chlapcův výraz se v tomto posledním okamžiku nezměnil.

Neměl ani tu duchapřítomnost, aby změnil svůj výraz.

Udělal jen jedinou věc.

Natáhl ruku.

Sáhl nahoru.

Natáhl se po obřím hrbolatém kmeni, kterého se měl držet.

Nemával pažemi kolem v nevídaně zoufalém pokusu nabýt znovu rovnováhu. Snažil se pokračovat, i když věděl, že je to beznadějné a nemožné.

Věděl, že nahmatá jen vzduch, ale přesto natáhl ruku.

Ve chvíli, kdy měl chlapec spadnout dolů na povrch, náhle cítil, jak se opora navrátila do jeho těla ve vzduchu. Dál věděl, že dusivý nedostatek kyslíku a řezající chlad jsou pryč. Paprsek světla prosvitl temnými mraky. Dvě paže nyní přidržovaly chlapce.

Byla to Waltraute.

Zlatovlasá Valkýra na bílém koni.

Chlapec netušil, jak se tam objevila, ale jak dál Waltraute držela chlapce ve vzduchu, padali dolů přesně podle gravitace. Bez výrazu nechala obřího bílého koně bez úsilí přistát na rovné větvi světového stromu.

První chlapcova otázka ukázala, na čem mu záleží víc než na tom, zda přežil.

„...Prohrál jsem?“

„Ne,“ zavrtěla Waltraute hlavou. „Jsi vítězem této soutěže.“

„Jak?“ zeptal se chlapec, zatímco jej Valkýra držela v náruči. „Spadl jsem z Yggdrasilu. Ani jsem se nedostal do Ásgardu. Cestou jsem od tebe dostal pomoc, a tak jsem prohrál...“

„Tohle není správný způsob, jak na to nahlížet.“ Waltraute se podívala chlapci přímo do očí svýma ledovýma (jen vzhledově) očima. „Je pravda, že jsem ti přišla na pomoc. Ale jen proto, že jsi mě k tomu donutil. Neměla jsem v úmyslu ti pomoct. Chtěla jsem jen sledovat, ať už by se dělo cokoli. Ale ty jsi mě donutil porušit své vlastní pravidlo. To kvůli tobě jsem ti chtěla pomoc až tak, že jsem porušila vlastní pravidlo. A z toho důvodu byl můj příchod způsobený tvou vlastní silou.“

„...Moc to nechápu.“

„Pravidla stanovila, že vyšplháš Yggdrasil svou vlastní silou. Jestli máš moc přivolat Valkýru, pak mě přinutit vzít tě do Ásgardu je stále používání tvé vlastní síly, že?“ Waltraute pak dodala: „Pravidla také stanovila, že vyhraješ, až přijdeš do Ásgardu, kde budu já čekat. Musím přijmout porážku jako trest za to, že jsem v průběhu soutěže opustila Ásgard.“

Část osmá

O nějaký čas později byl chlapec stále v lidském světě Midgardu a Waltraute jej sledovala z dráhy v Bifröstu na kraji nebeského světa Ásgardu.

Tím se pletla Heimdallovi do práce, vypadal znepokojeně, když se ptal: „Jak dlouho tohle budeš ještě dělat?“

„S-sklapni. Prošel si hodně věcmi. Stalo se to jen kvůli pravidlům, která jsem vymyslela, tak ho potřebuji sledovat, abych se ujistila, že nebudou nějaké trvalé následky.“

„Jestli máš takové obavy, neměla sis vybrat oddělený život...“

„Nevykládej si to špatně, ty blázne!!“

Walutrautřina železná pěst vyletěla a zasáhla Heimdalla, který se začal svíjet bolestí. Způsobila mu tolik zranění, že by okamžitě zabila každého, kdo nebyl bohem.

Aniž by tomu věnovala pozornost, pokračovala: „Vů-vůbec jsem se nechtěla vdávat!! To byl jediný způsob, jak dostat toho tvrdohlavého chlapce z Yggdrasilu! Kdybych tím neprošla, nedokázala bych mu pomoct. Nejsem k němu připoutaná. Ani v nejmenším!!“

„U-úú...“

„A s tím by mělo být jasné, že žijeme odděleně. Nemám v úmyslu nechat formality jeho záchrany ovlivňovat způsob, jakým žiji. Kdybych to udělala, stejně bych pro něj byla jen přítěží. Hele, posloucháš? Ptám se, jestli mě posloucháš!!“

Waltraute popadla Heimdalla za límec a zatřásla jím; Frigg, bohyně manželství, promluvila.

„Pokud by chlapec přišel do nebeského světa, zemřel by. A pro tebe by bylo těžké zůstat natrvalo v lidském světě. Není tohle opravdový důvod, proč jsi se plačtivě rozhodla pro oddělený život?“

„Prosím nevtipkujte o tom!! Já-já mám už i tak dost potíží!!“

Heimdall, visící ve vzduchu, poznamenal: „Je-jestli je to tolik potíží, proč se s ním prostě nerozejdeš? Vždy je možnost rozvodu. Frigg toho o tom musí vědět víc než j-... guéééé!?!?!?“

Heimdall očekával, že jej začne Waltraute tiše škrtit, ale místo toho Frigg elegantně pozvedla po stranách svou dlouhou sukni a začala jej kopat do zad. Celou dobu měla bohyně na tváři rozkošný úsměv.

„Vážně si myslíš, že bys měl takové slovo použít v přítomnosti bohyně manželství?“

„Éééé!! Omlouvám se! Prosím pomoz mi!! Ééééé!!“ stěžoval si Heimdall, ale Frigg to nezajímalo.

Byla si jistá, že by tvrdohlavá Valkýra řekla něco, co by způsobilo potíže, kdyby se dozvěděla o rozvodu. Lidé jako ona si potřebovali říkat, že musí zůstat ve sňatku, protože nemají jinou možnost. Pak bude moci konečně začít dělat to, co opravdu dělat chce.

„Tak jak je tomu chlapci?“ zeptala se Frigg novomanželky Waltraute.

„S-stejně jako vždy. Vždy ráno se učí číst a psát a odpoledne tráví tím, že se učí vyrábět medovinu... Počkat... Áááá!!“ zakřičela hlasitě Waltraute, když se podívala zpět na povrch.

Frigg vypadala zmateně, a tak se také podívala na povrch.

„Nvha ha ha ha!! Takže ty jsi duše z lidského světa, která prý vyšplhala na lidský strom a vstoupila do sňatku s Valkýrou! Vezmu tě s sebou a přidám si tě do své armády zlých duší!!“

„Kdo jste, lady?“

„Nejsem jen lady, chlapče? Jsem Hel. Jsem královnou Niflheimu, říše mrtvých. Dám ti zvláštní privilegium, můžeš mi říkat jménem. Ale jen abys mohl prosit o svůj život!!“

„Královna... Ch-chápu...“

Chlapcův výraz dával jasně najevo, že zcela nerozumí tomu, co se děje, ale přesto se uklonil.

To zřejmě vyvolalo odezvu v královně říše mrtvých.

„Ty-ty se mi klaníš...? Ale všichni mi vždy říkají krutá královna nebo říkají, že se vysmívám lidskému lpění na jejich životech... Ne-nedělej to!! Nikdo to předtím ještě neudělal, tak nevím, jak reagovat...!“

„Hele, starý šaman říkal, že Niflheim je svět ledu. Je to pravda?“

„H-heh. Ano, je. Niflheim je vězení z věčného ledu! Je to děsivé místo, které zajišťuje věčné utrpení hladu a zimy duším z lidského světa jako ty! Hrozivé, že? Můžeš si klidně brečet, ale přesto tě vezmu do Niflheimu!!“

„Páni, svět z ledu. ...Je vážně celý ten svět z ledu!? To je úžasné! Určitě se tam dají vyrobit tuny ledových sladkostí!!“

„...Huh? Ne, počkej...“

„Dneska je vážně teplo, takže bych se vsadil, že by Waltraute byla nadšená, kdybych jí udělal nějaké ledové sladkosti! Hned musím jít do Niflheimu!!“

„Nemůžeš!! Aby se duše z lidského světa dostala do Niflheimu, musí napřed zemřít! Rozumíš? Vážně tomu rozumíš!? A sakra. Vůbec neposlouchá. Ale... Počkat. Možná ho mohu právě takto pozvat. Řekl, že chce jít, takže na tom není nic špatného, že? ... He he he. Tak tohle je natolik vzácná duše, že zmátla Valkýru. Bude silným přídavkem k mé armádě zlých duší. J-jo, to je ono. Je to vše pro mou armádu zlých duší! Ten chlapec mě vůbec nezajímá! Musím se jen ujistit, že si to nikdo nevysvětlí špatně...“

A v ten den spadlo mnoho Kopí Ničivého blesku na lidský svět.

Místní šaman řekl, že takové abnormální počasí bylo částečně způsobeno něčím blízkým.

Poznámky

Zpět k Ilustracím

Návrat k Hlavní straně

Dále ke Kapitole druhé