Kimi to Boku no Uta World's End: Obsah

Naše píseň: Konec světa

A pak se naše cesty protnuly.

Supermarket byl ponořen do ticha a přítmí.

Sám jsem šel obchodem jako migrující ryba. Rýže ve vakuovém balení, plechovka sardinek a lahev minerální vody, ty věci jsem si dal do košíku.

Zastavil jsem se před regálem obchodu.

I když už přišla zima, vystavené časopisy se týkaly jen letních věcí. Idoly v plavkách se usmívaly z obálek těch časopisů. Také jsem se pokusil na ty idoly usmát, ale má tvář, odrážející se ve skle okna, v sobě neměla úmysl úsměvu. I když je tohle úsměv idolu, řekl bych, že nebudete šťastní, když jej uvidíte každý den.

Se vším, co jsem potřeboval, jsem vyšel ze supermarketu.

Samozřejmě že jsem neplatil.

Lidé, kteří pracovali na pokladně, už neexistovali.

Povečeřel jsem vedle bzučícího, hlasitého elektrického generátoru.

Ohřál jsem si rýži ve vakuovém balení, otevřel jsem plechovku sardinek a napil se z lahve s minerální vodou.

Můj pokoj se nacházel na periferii Niši-šindžuku, byla to místnost o šesti tatami. Malým oknem jsem nejasně viděl vysoké budovy i jednobarevné a široké ulice, vše zahaleno dnešním měsíčním světlem. Nebylo rodin s rozsvícenými světly: vysoké obytné budovy připomínaly černé náhrobní kameny.

Možná to doopravdy byly náhrobní kameny, pro lidi, kteří už neexistovali.

Vlastně jsem jako student univerzity neměl ponětí, proč se to stalo.

Napřed jsem jen v novinách viděl zprávu o tom, že se ve Střední Americe objevila záhadná chřipka. Nedlouho poté se stala rozšířenou pandemií v Americe. Po Americe následovala Evropa, pak Afrika a Asie… mor zasáhl celý svět. Nejspíš nikdo nevěděl, proč nebo kdy ten mor začal.

Většina lidí to nezvládla.

Jen o půl roku později byla lidská rasa vyhubena.

Popravdě, ani já nevěděl, proč jsem stále žil.

Nejspíš jsem měl štěstí nebo jsem měl v sobě možná nějaké protilátky.

Ping.

Ping.

Míček opakovaně narážel do zdi, vydával takové zvuky. Sem a tam jsem hrál tenis. Samozřejmě tu nebyl nikdo, kdo by mohl hrát tenis se mnou, a tak jsem hrál se zdí.

Ping.

Ping.

Míček dál létal tam a zpět, od zdi ke mně.

Brzy jsem se unavil a lehl jsem si na zem.

Azurové nebe.

Cvrlikající ptáci.

Čerstvý vzduch.

I když byli lidé vyhubeni, svět se vůbec nezměnil.

Někteří by si mohli myslet, že je to neuvěřitelné, ale já myslím, že je to jen přirozené. Lidé vždy zůstávali nedůležitou existencí.

Zavřel jsem oči a beze spěchu jsem usměrnil své dýchání.

Nedlouho poté jsem zaslechl mňoukající kočky. Mňoukaly a předly. Jak zvláštní: vždycky jsem si myslel, že kočky takhle předou, když chtějí po lidech jídlo, ale tady lidé nebyli, a tak ani neměly důvod příst. Přesto se zvuk jejich předení postupně blížil.

V panice jsem vstal.

Byl jsem šokován.

Po cestě v parku šla dívka. Za ní byl nespočet koček – černé kočky, bílé kočky, tmavě hnědé kočky, májové kočky, koťata…

Bylo jich dost přes sto.

„Ehm…“ vydal jsem reflexivně. Už tomu bylo pět měsíců, co jsem naposledy viděl člověka. Proto jsem si myslel, že jsem byl jediným, nevěřil jsem, že existoval někdo další. Možná je ta osoba přede mnou jen halucinací, halucinací, kterou jsem si vytvořil, protože jsem nedokázal vystát svou osamělost.

Všimla si mě.

„Co mám dělat s těmi kočkami?“ zeptala se, zmatená.

„Dala jsem jim trochu jídla a teď mě všechny následují.“

Na světě byli všichni možní lidé.

Vážně existovali.

Lidé ve svých posledních chvílích ukázali své nejošklivější tváře.

A tak bylo těžké zůstat duševně zdravý. I já, mohl bych zešílet, kdybych žil dál sám. Možná jsem už zešílel.

To řekla tu noc: „Jsem výzkumné tělo.“

„Výzkumné tělo?“

„Intelektuální bytosti této planety jsou vyhubovány. Před celkovým vyhubením musím vytvořit záznamy.“

„Takže jsi vesmírná bytost?“

„Ne tak docela. Jsem výzkumné tělo, ne vesmírná bytost. Živé stroje existují.“

Opatrně jsem přikývl.

„Vypadáš jako člověk, abys mě neodehnala?“

„Jo. Chápeš docela rychle.“

Trvala na tom, že mě má prozkoumávat, a začala se mnou žít.

Když jsem se jí zeptal na jméno, řekla: „Co je to jméno?“

„Způsob, jakým oslovuješ ostatní.“

„Dobře, rozumím. Žádné nemám, tak to je. Můžeš rozhodnout za mě.“

„Tak ti budu říkat Sněhurka.“

Pojmenoval jsem ji Sněhurka, protože byla zima.

Bylo to moc jednoduché?

Nevěřil jsem všemu, co říkala, ale poznal jsem, že je Sněhurka zvláštní od hlavy až k patě.

Nic nevěděla.

Přehřátím zničila rýži ve vakuovém balení.

Pořád kousala do plechovky zuby.

Tvrdohlavě věřila, že je uvnitř elektrického generátoru živá bytost.

Když jednou usnula, prohlédl jsem si její tvář.

Spala tvrdě, její dýchání bylo velice stálé. Vypadala jako každá jiná dívka. Ale jestli musíte trvat na tom, že byla živým strojem, tak takovou možnost bych nepopřel.

Na paži měla zvláštní značku.

Vypadala jako symbol.

Vesmírná bytost?

Výzkumné tělo?

Kdo ví?

Naučil jsem ji hrát tenis.

Ping.

Ping.

Míček létal tam a sem, od ní ke mně.

Ping.

Ping.

Postupně si na to zvykla.

Ping.

Ping.

Míček létal tam a sem, od ní ke mně.

Když jsme dohráli tenis, šli jsme do koutu parku.

Stál tam velký, symbolický dub.

Kana spala na věky věků u jeho kořenů.

„Co je to?“ zeptala se Sněhurka, ukazujíc na dřevěné prkno zaseknuté na tom místě.

„Je to člověk, se kterým se trochu znám. Když lidé zemřou, jsou tu pohřbeni.“

„Takže vy lidé pohřbíváte mrtvé lidi pod zem?“

„Správně.“

„Takže se sem na ni občas chodíš podívat?“

„Jo.“

Obrátil jsem lahev vody, pocákal jejím obsahem kořeny dubu, zemina vodu nasála.

„Bylo by super, kdybych měl plechovku broskví.“

„Plechovku broskví?“

„Vážně by mi to zlepšilo náladu.“

V tomhle parku jsem potkal Kanu.

Ležela na silnici.

Špínu měla po celém těle, oblečení roztrhané, žádné boty. Když jsem ji držel, její tělo bylo horké jako kapesní ohřívač: už byla nemocná.

I tak jsem ji vzal k sobě a staral se o ni.

Po třech dnech vysoké horečky a nočních můr se probudila.

„N-ne…“

Dívajíce se na mě vydávala zvuky hysterického strachu.

Lidé ve svých posledních chvílích ukazovali své nejošklivější tváře.

Kana mi za žádnou cenu nechtěla uvěřit.

Dívala se na mě s hlubokým podezřením a poblíž mě se neustále třásla. Na noc se zamykala na malé toaletě, pevně držíc klíč.

V sedmý den jsem po tolika námaze uviděl její úsměv.

Zeptal jsem se, co chce jídlu, řekla: „Plechovku broskví.“

Tak jsem šel do supermarketu v sousední ulici, abych jí ji našel, jelikož v supermarketu v téhle ulici žádná nebyla.

Po dvou hodinách tvrdé práce jsem ji našel a daroval ji Kaně.

„Děkuju.“

Vzlykající, přesto se usmívající tvář.

Byl to poslední úsměv, který jsem viděl.

Další ráno přestala dýchat.

Další noc mě Sněhurka navrátila do reality z mého vzpomínání na Kanu.

„Kazufumi, vypadáš zvláštně.“

„Co tím myslíš?“

„Už chvíli něco mumláš.“

„Nad něčím jsem přemýšlel.“

„Lidé si mumlají, když přemýšlejí?“

„Záleží na tom, o čem přemýšlí.“

Něco v mém srdci se lehce zavlnilo.

Svět byl zahalen září měsíce.

Měsíční světlo bylo jako moře.

Ztratil jsem vše, co jsem ztratit mohl.

Svět se nořil na dno moře.

Vlnil se a třepotal.

Přestal jsem přemýšlet nad tím, co chci mít.

Když není nic získáno, nemůže být nic ztraceno.

I když už lidé neexistovali, slunce stále vycházelo a zapadalo; vítr byl stále studenější. Něco se také měnilo v mém srdci, jistě, ale nevěděl jsem co nebo proč.

„Kazufumi, co se děje?“ zeptala se Sněhurka.

„Poslední dobou se mi nechce mumlat. Chci teď někam jít,“ řekl jsem a nasazoval jsem si kabát. „Mám něco na práci. Jdu ven.“

„Dobře, taky jdu.“

„Nemusíš jít. Spěchám.“

Náhle jsem vyrazil ven, z hlavy jsem odháněl Sněhurčinu tvář a její oči plné starosti. Když není nic získáno, nemůže být nic ztraceno…

Bezcílně jsem šel.

Do uší mi narážel studený vítr, prsty u nohou mi znecitlivěly. I tak jsem dál šel, ačkoli jsem neměl cíl.

Možná by bylo fajn, kdybych došel na jižní pól.

Jen odejít z tohoto města by mohlo být fajn.

Zase bych žil sám: sám bych probouzel; sám bych jedl; sám bych spal. Nikdo by mi nedělal starosti; nikdo by mě nemohl zničit. Není fajn to opustit předtím, než se to ztratí? Není nic jednoduššího. Sněhurka by mohla být chvíli osamělá, ale brzy se přizpůsobí.

Přemýšlel jsem o tom docela vážně.

Po chvíli jsem uviděl stanici Šindžuku.

Bez dalšího rozmýšlení jsem prošel kolem prodeje lístků a vešel dovnitř.

„Haló, dobré ráno!“

Následoval jsem jasný hlas a dostal jsem se na dvanácté nástupiště.

Stál tam muž ve středním věku s šedým sakem, bílou košilí a modrou kravatou.

Takže tu pořád byli přeživší…

Stále jsem byl překvapen, když muž promluvil: „Vlak má zpoždění.“

„Co?“

„To je problém. Mám schůzku, víš.“

Muž ve středním věku se rozesmál.

Bližší pohled ukázal, že má pomačkané sako.

Na hrudi měl košili potřísněnou olejem.

Oči mu naplňovala záře šílenství.

Proč vlak nepřijel?

„Bylo by skvělé, kdyby vlak přijel dříve!“ vykřikl jsem a vyrazil z nástupiště, uháněl jsem po schodech dolů, při každém kroku jsem jeden schod vynechal.

Když jsem se vrátil do pokoje, nemohl jsem najít Sněhurku.

„Sněhurko?“

V malé místnosti se pouze odrážel můj hlas.

Čekal jsem hodinu.

Čekal jsem dvě hodiny.

Čekal jsem tři hodiny.

Sněhurka se nevrátila.

Zapadající slunce zabarvilo svět do karmínové.

V tom světle jsem hledal Sněhurku. Supermarket, kam jsme chodili – nebyla tam; knihovna na svahu – nebyla tam; tenisový kurt – nebyla tam.

Náhle jsem si na něco vzpomněl a zamířil k místu, kde odpočívala Kana.

U kořenů byla položena kočičí tráva.

„Přišla sem…“

Kdysi jsem jí řekl, že se na před hrob musí položit důležitá oběť.

„Mýlíš se, Sněhurko!“

Když jsem se vrátil ke svým smyslům, utíkal jsem a mluvil sám k sobě.

„Kana nebude šťastná, když jí nabídneš kočičí trávu.“

Hledal jsem všude: tmavá park, uličky mezi budovami, obě strany dálnice pomalované graffiti – dál jsem utíkal, i když jsem měl potíže s dechem. Dál jsem volal její jméno, můj hlas se ozýval prázdným městem.

Ze strachu a úzkosti jsem málem šílel. Začínal jsem se ptát sám sebe.

Proč se tak snažím? Není to jen divná holka? Koho zajímá, odkud přišla a kam půjde? Podívej, nejsem sám přesně tak, jak jsem si přál? Ale proč ji volám? Proč utíkám? V co doufám?

Sněhurko! Kde jsi?!

Náhle něco vyletělo z vedlejší silnice.

Tmavě hnědá kočka.

Následovaly další kočky.

Černé kočky, bílé kočky, tmavě hnědé kočky, májové kočky, koťata…

Zíral jsem na konec vedlejší silnice.

Byla tam Sněhurka.

Šla tamtudy, vedla několik stovek koček.

Když mě uviděla, usmála se.

„Dala jsem jim trochu jídla a teď mě všechny následují.“

„Kam… Kam jsi to šla?“

Hekal jsem; hledal jsem.

Dala mi válcovitý předmět.

„Myslím, Kazufumi, že ti tohle zlepší náladu.“

Plechovka broskví.

„Nemohla jsem ji najít v supermarketu, kam chodíme, tak jsem se musela jít podívat do nějakého obchodu dál.“

Několik stovek koček kolem nás předlo a mňoukalo.

„Ty kočičky znějí, jako kdyby zpívaly,“ řekla Sněhurka, poslouchajíc jejich předení. Její rty chladem zmrzly na fialovou barvu; tváře měla červené. Kam to jen pro tu plechovku broskví šla?

„Jako šťastná píseň…“

Uprostřed jejích slov jsem ji bez dalšího uvažování objal. Nečekaně jsem v tomhle prvním objetí cítil její chladné tělo.

Přesto byl její dech teplý.

Teplejší než cokoli jiného.

Nepřišla sem Sněhurka, aby o mně vytvořila záznamy?

Jestli je vážně výzkumné tělo—

smutek, štěstí, zoufalství, naděje, dokonce i láska a pocit něčeho ztraceného—

bude zaznamenáno bez rozdílu.

„Pojďme zpět, Sněhurko,“ promluvil jsem třesoucím se hlasem.

„K nám domů.“

Poznámky

Zpět k Ilustracím

Návrat k Hlavní straně